Článek
Voní to novotou. Sedíte v kůži, svíráte vyhřívaný volant a pod kapotou vám přede tři sta koní. Jenže jediné, co s touhle nádherou děláte, je poskakování v ranní zácpě na magistrále.
Vedle vás troubí dodávka, prší a vy víte, že dalších deset hodin strávíte zíráním do monitoru, abyste tu parádu na čtyřech kolech vůbec splatili. Takhle dnes vypadá zhmotněný sen o úspěchu. Navenek dokonalost sama. Uvnitř? Spíš hodně drahý křeččí kolotoč.
Dnes se všude propírá tichá rezignace. Lidé udělají v práci přesně to nejnutnější, úderem páté zaklapnou notebook a jdou žít. My tu ale máme opačný problém. Tichou rezignaci naruby.
Jedeme na krev, bereme přesčasy a dobrovolně si ničíme zdraví, abychom si pořídili hromadu krámů. Krámů, na které ve finále vůbec nemáme čas.
Dva platy, žádné děti a prázdná nádrž
Takovým lidem se říká DINK. Dual Income, No Kids. Zní to jako absolutní výhra v loterii. Vy i váš partner nosíte domů nadprůměrnou výplatu. Nemusíte platit rovnátka, kupovat pleny ani trávit víkendy na dětských hřištích.
Místo toho můžete tyhle peníze vzít a utratit je čistě za svůj vlastní komfort. Letos Bali, nebo raději Thajsko? To je prý to jediné vážné dilema. Papír ale snese všechno. Realita má k instagramové idylce dost daleko.
Skutečnost je totiž taková, že tihle lidé fungují na dluh. Na energetický dluh. Budík zvoní v šest. Následuje rychlé kafe, skok do auta a maraton meetingů. Celý den hasíte požáry, žonglujete s tabulkami a posloucháte rady od lidí, kteří by bez asistentky netrefili ani do kantýny.
Domů dorazíte za tmy. Otevřete dveře svého designového bytu, padnete na italskou sedačku za dvě stě tisíc a pustíte televizi. Ne proto, že by vás ten seriál zajímal. Prostě jen potřebujete tupě zírat do zdi, dokud se vám nezavřou oči. Jít na pivo s kamarády? Nesmysl. Nemáte na to kapacitu.
Připomíná to situaci, kdy si domů koupíte tu nejluxusnější profi pípu, narazíte skvělý ležák, ale nestíháte si ho ani natočit, protože musíte stát u soustruhu.
Nejdražší spánek pod palmami
Absurdita celého tohohle divadla naplno vynikne v momentě, kdy přijde čas na vytouženou dovolenou. Dřete jako kůň. Polykáte stres, ignorujete vysoký tlak a snášíte šéfa s egem velikosti menší planety. Proč? Abyste v zimě mohli sbalit kufry a odletět do luxusního resortu v Karibiku. Letenka první třídou, pět hvězdiček, vlastní bazén.
Co následuje po příletu? Tři dny proležíte v polokómatu. Vaše tělo, které doteď jelo na čistý adrenalin a šest káv denně, najednou zjistí, že ho nečeká žádný deadline. Vypne. Obranné mechanismy spadnou jako domeček z karet.
Zbytek pobytu se ploužíte po bílém písku jako oživlá mrtvola. U snídaňového bufetu do sebe bez chuti házíte krevety, protože na nic jiného nemáte sílu. A večer? Zatímco venku hraje živá kapela, vy usínáte na plážovém lehátku v půl deváté večer.
Dát dvě stě tisíc za to, abych se konečně pořádně vyspal, mi přijde jako hodně hloupý vtip. Kdybyste si vzali týden neplacené volno, zavřeli se doma v ložnici a jedli k tomu rohlíky s paštikou, vaše tělo vám poděkuje úplně stejně. A ještě by vám zbylo na slušnou ojetinu.
Lepíme si díry v duši karbonem
My si totiž už dávno nekupujeme věci pro radost. My si kupujeme odpustky. Každá další zbytečnost, kterou o půlnoci unaveně odklikneme v e-shopu, je jen chabá náplast na to, že nežijeme. Nestíháte sportovat? Koupíte si to nejdražší karbonové kolo na trhu. Pak ho pověsíte do garáže, kde na něj další rok padá prach.
Nemáte čas na partnera? Vyřešíte to rezervací v michelinské restauraci. U stolu sice oba mlčky civíte do mobilů a řešíte maily od klientů, ale ten účet na pět tisíc je jasným důkazem, že se máte skvěle.
Tohle je přesně ta tichá rezignace naruby. Nerezignovali jsme na práci. Rezignovali jsme na život. Udělali jsme ze sebe vysoce výkonné stroje na placení složenek. Dobrovolně se účastníme dostihů, kde na konci není žádný věnec pro vítěze, ale jen poukázka k ročnímu předplatnému u kardiologa.
Jsme jako ten špičkový zrcadlový foťák, co leží na poličce. Umí dělat nádherné fotky, ale majitel s ním raději zaráží dveře od průvanu.
Selský rozum dostal padáka
Stačí se podívat na staré řemeslníky. Ve tři odpoledne umyjí štětce, převléknou montérky a jdou na točené. Do dalšího rána na práci ani nepomyslí. Nemají miliony na účtech, ale mají čistou hlavu.
Netrpí syndromem vyhoření a nepotřebují terapii. Mají zkrátka normální život. Selský rozum jasně velí, že peníze slouží nám. My nesloužíme jim.
Pokud aktuálně sedíte v kanceláři dvanáct hodin denně jen proto, abyste si na splátky vzali další krám, co nebudete používat, něco je špatně. Je to jako lít prémiový benzín do sportovního auta, ze kterého někdo ukradl motor. Můžete stát na příjezdové cestě, leštit kapotu a chlubit se sousedům.
Ale nikdy s ním nevyjedete. Někde po cestě k našemu vysněnému kapitalistickému štěstí jsme ztratili pud sebezáchovy. Děláme z práce oltář, na kterém obětujeme svůj volný čas, svoje koníčky i svoje vztahy.
A když pak ten vztah po deseti letech logicky krachne, protože dva lidé žijící vedle sebe jako cizinci v hotelu nemají společného nic kromě hypotéky, divíme se. Sedíme v prázdném luxusním obýváku a nechápeme to.
Neříkám, ať zítra hodíte šéfovi na stůl výpověď a jdete pást ovce do hor. Ale zkuste aspoň občas sundat nohu z plynu. Peněženka naditá k prasknutí vám totiž zničené zdraví nevrátí.
Ten největší luxus dneška nejsou drahé hodinky ani letenky na Maledivy. Nejdražší luxus je mít čas. Čas na to, abyste si ty vydělané peníze vůbec stihli užít.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli u toho rovnou obličejem na klávesnici, jak už to tak u nás uštvaných křečků po dlouhé šichtě bývá. Pokud vám tyhle moje postřehy dávají smysl a chcete podpořit mou další nezávislou tvorbu, ocením váš symbolický příspěvek na kávu. Děkuji, že to čtete.
