Článek
Od politika, který si pečlivě buduje image chlapáka, co říká věci na rovinu, se dalo čekat, že jednou na rovinu řekne i nesmysl. Nbeo možná častěji, než by bylo žádoucí. Petr Macinka nezklamal.
V nedělní Partii Terezie Tománkové prohlásil, že lední hokej považuje za mužský sport, takže „naše skvělé feministky“ budou muset šampionát přežít bez „týmu ruských mužatek“. Když mu moderátorka nabídla možnost couvnout, nevyužil ji a dodal, že feministickým tlakům sice rozumí, ale za ženský sport hokej prostě nepovažuje.
Rozumné „ne“, které se utopilo
Nejtrapnější na celé věci je, že ministr začal rozumně. První polovina jeho odpovědi, tedy že si nedovede představit, aby u nás během války na Ukrajině zněla ruská hymna, je postoj, pod který by se podepsala velká část země. Stačilo v tu chvíli přestat mluvit. Jenomže pan ministr pokračoval, až z jasného „ne“ Rusku udělal celonárodní debatu o tom, jestli holky smějí hrát hokej.
V Moskvě si mohli mnout ruce. Na hymnu si dnes už nikdo nevzpomene. Na „mužatky“ ano. Navíc se debata týkala mistrovství světa hráček do 18 let v Ostravě. Šéf české diplomacie tedy v celostátní televizi nazval mužatkami juniorky. Holky, z nichž většina ještě nesmí ani k volbám.
Omluva s dovětkem
V pondělí přišla omluva. „Mé vyjádření bylo velmi nevhodné,“ řekl Macinka, zavolal generální manažerce ženské reprezentace a přiznal, že si dal vlastní gól.
To by se dalo ocenit. Kdyby ovšem do omluvy nevmáčkl poznámku, že sice mluvil o ruských hokejistkách, nikoliv o českých, „ale to je v tuto chvíli úplně jedno“. Jedno to není. Kdo se omlouvá s dovětkem, že vlastně myslel někoho jiného, ten se neomlouvá. Ten se vymlouvá.
Tiskový odbor v kuchyni
Pak přišlo vysvětlení, u kterého člověk neví, jestli se smát, nebo plakat. Pana ministra prý doma „strašně seřvala“ manželka. A sdělila mu, že až bude jejich dcerka větší a bude chtít, zapíše ji do hokeje a vozit ji tam bude právě on.
Paní Macinková si zaslouží poklonu. Jen stojí za to domyslet, co z toho plyne. Ministerstvo zahraničí má stovky diplomatů, mluvčích a poradců. Nikdo z nich ministra nezastavil. Zastavila ho až žena, která na ministerstvu nepracuje a kterou nikdo do žádné funkce nevolil. Muž, který se v neděli posmíval feministkám, se v pondělí veřejně kál, protože mu to doma vysvětlila žena. Lepší pointu by nevymyslel ani scenárista.
A ještě jeden detail stojí za pozornost. Vození dcery na hokej podává ministr jako trest, který mu manželka napařila. Tisíce českých tátů přitom vstávají v pět ráno a vozí své holky na zimní stadiony dobrovolně a s hrdostí. Možná až bude jednou stát u mantinelu s termoskou v ruce, pochopí, o čem to celé je.
Ministr zahraničí není štamgast v hospodě
Hloupost může říct každý. Jenže většině lidí se jejich věty nepřekládají, necitují na cizích ambasádách a nemluví za celý stát. Ministrovi zahraničí ano. Diplomacie je umění říct „ne“ tak, aby za něj ten druhý ještě poděkoval. Petr Macinka zvládl přesný opak: řekl rozumné „ne“ a nakonec se musel omlouvat on.
Prezident Českého hokeje Alois Hadamczik ho pozval na zápas hokejistek. Bylo by moudré pozvání přijmout a těch šedesát minut vydržet mlčet. Pro diplomata by to neměl být problém.
Na příště by stačila jednoduchá pomůcka. Než ministr něco řekne do kamery, ať si představí, že naproti němu sedí jeho dcera. Pokud by se jí za tu větu musel jednou omlouvat, je lepší ji spolknout. Ušetří tím sobě ostudu, Česku blamáž a manželce další večer, kdy mu bude muset vysvětlovat samozřejmosti.
