Článek
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka nám dlouhé měsíce vypráví krásný politický příběh. Je to drsný a nesmlouvavý příběh o zrodu bájné sociální kobry. Speciální policejně úřednické jednotky, která prý zanese strach do srdcí všech pobíračů dávek, zkontroluje každý neschválený rohlík a ušetří státu miliony.
Pan ministr neustále hřímá z televizních obrazovek o úsporách, škrtá, propouští a tváří se jako ten největší hlídač rozpočtové odpovědnosti ve střední Evropě. Je to fascinující podívaná. Zvláště když víte, co se reálně děje přímo v jeho kanceláři, kde se potichu a bez větší pozornosti ztrácejí peníze v hodnotě desítek milionů.
Zatímco sociální kobra má honit drobné podvodníčky, ministerstvem otřásá skandál kolem Alexandry Semancové, tedy ženy, kterou si Juchelka osobně vybral a udělal z ní svou vlivnou poradkyni s dosahem na dotace v hodnotě astronomických sedmnácti miliard.
Této paní poradkyni se ovšem práce pro stát poněkud překrývala s podnikáním. Souběžně inkasovala peníze přes firmu vedenou vlastní dospívající dcerou za to, že zařídí svým klientům úspěch při získávání oněch státních dotací. Je to střet zájmů tak učebnicový, že by se dal rovnou tisknout do skript pro budoucí úředníky.
Normální ženská, normální díra v rozpočtu
Když tahle drobná nesrovnalost praskla, reakce pana ministra vstoupila do dějin vládní PR tragikomedie. Místo omluvy nebo okamžitého vyhazovu se za svou podřízenou postavil a nahrál obhajovací video.
Paní poradkyně je prý naprosto normální ženská a člověk na svém místě. A premiér Andrej Babiš to ještě pro jistotu sdílel dál, protože mít na úřadě poradkyni s dvojím příjmem ze státních peněz je v hnutí ANO pravděpodobně standardem, na který se učí.
Jenže tahle normální ženská bohužel narazila v Bruselu. Evropská komise, zjevně zbavená onoho pochopení pro českou dotační kreativitu, poslala do Prahy varování. Aby Evropa nestopla celých sedmnáct miliard, musel Juchelka ze svého evropského programu vyškrtnout čtyři problematické projekty.
A to je ten moment, kdy na scénu vstupuje nekompromisní matematika. Projekty jsou schválené, peníze už někdo slíbil, ale Unie je nepošle. A tak tu teď máme v rozpočtu krásnou díru velikosti bezmála 64 milionů korun. To je suma, za kterou by mohl vesele a bez starostí celý rok fungovat dětský hospic nebo nové autistické centrum.
Čekat a doufat, že to vyšumí
Takže jak se k tomu staví ten nesmlouvavý bojovník proti plýtvání? Odpovídá na dotazy novinářů? Hledá řešení? Kdepak. Pan ministr, který tak rád a hlasitě kádruje chudé lidi kvůli pětistovce na dávkách, v momentě reálného problému utíká sněmovními chodbami na oběd a na otázky odpovídá lakonicky: Čekat.
Čtvrt roku to ministerstvo nezákonně tajilo a teď doufá, že když se o tom nebude mluvit, tak to nějak zapadne pod nánosem dalších problémů.
Je to dokonalý obraz pokrytectví současné vládní moci. Pro běžné občany, kterým chybí do výplaty pár tisíc, připravíme speciální dohledové týmy a přísné formuláře.
Pro poradkyni, kterou si ministr sám vybere a která pošle státní kasu do minusu o 64 milionů, máme jen omluvenku na videu a pštrosí taktiku s hlavou hluboko v písku. Opozice sice oprávněně volá po odvolání a mluví o tom, že za tohle by se vyhazovalo i v zemích třetího světa, ale hnutí ANO spoléhá na krátkou paměť voličů. Sociální kobra má zkrátka chránit rozpočet jen někde. U kanceláře ministra si raději dává pauzu na oběd.
Sledovat politiky, jak loví falešné podvodníky s dávkami a u toho potichu utápí desítky milionů, vyžaduje hodně pevných nervů. Pokud vás mé postřehy baví a pomáhají vám tenhle politický cirkus přežít, budu vděčný za drobný symbolický příspěvek na mou tvorbu. Peníze neutratím za rady od normálních ženských s firmou, ale čistě za provoz své klávesnice. Děkuji, že to čtete se mnou!
