Prohra, která dává naději. Češi proti Anglii v deseti potěšili nečekanou odvahou

Úterní prohra 0:2 s favorizovanou Anglií v pražském Edenu se sice do historických tabulek zlatým písmem nezapíše, ale paradoxně přináší fotbalové veřejnosti obrovskou úlevu.

Když totiž do utkání Ligy národů nastoupíte s kádrem zdecimovaným předzápasovými omluvenkami a navíc vám vlastní ofenzivní záložník ve 25. minutě nesmyslně pohřbí zápas červenou kartou, zavání to obvykle těžkým debaklem.

Místo toho jsme viděli národní tým, který s obrovskou grácií dal zapomenout na ustrašenou blamáž z posledního mistrovství světa.

Vzpomeňte si na americký světový šampionát. Získali jsme tam jediný ubohý bod a prezentovali se hrou, při které divákům doslova krvácely oči. Léta nám zástupy televizních expertů vtloukaly do hlavy, že zkrátka nemáme hráče na moderní kombinační pojetí a musíme spoléhat na urputné betonování.

Španělský trenér Santi Denia teď s týmem, který kvůli absencím klíčových opor připomínal spíše narychlo slátanou záplatu, ukázal, že to byl jen zarytý alibismus. I proti světovému gigantovi, jakým je Anglie, chtěli Češi hrát sebevědomě po zemi a nebáli se tvořit.

Ukazuje se, že když trenér přesně ví, jakou myšlenku chce vštípit, nepotřebuje na to roky budování a vymlouvání se na kvalitu kádru. Ten herní posun oproti tragédii na mistrovství světa je doslova hmatatelný.

Veškerou snahu o senzaci bohužel naprosto amatérsky zazdil Pavel Šulc. To, co předvedl, se bohužel omluvit nedá. Nejprve trestuhodně zahodí vyloženou tutovku a vzápětí po naprosto labilním zákroku oslabí svůj tým.

V pětadvacáté minutě. Zabalit zápas takovým způsobem je fatální selhání a i když mu obvyklou běhavost upřít nelze, tahle dětinská chyba ukončila jinak velmi sympaticky rozjetý večer.

Nalijme si čistého vína. Od chvíle, kdy sudí vytáhl červenou kartu, jsme všichni tak trochu čekali, že dostaneme populárního „bůra“ a půjdeme s ostudou domů. Skutečnost, že si zdecimovaný a v deseti hrající tým dokázal udržet kompaktní tvář a dovolil rozjetým ostrovním hvězdám jen dvě branky, je v kontextu dění malý sportovní úspěch.

Mužstvo to totiž nezabalilo, nadále se snažilo držet taktické pokyny a neuchýlilo se k zoufalým odkopům nazdařbůh. Tohle nebyla prohra, u které by si měl fanoušek trhat vlasy, naopak z ní čiší obrovský příslib do budoucna.

Až se marodka vyprázdní, vyvarujeme se zbytečných zkratů a tenhle odvážný systém narazí na soupeře, který není ověnčen medailemi ze světových šampionátů, budeme se fotbalem národního týmu po dlouhé době zase opravdu bavit.