Článek
Podívejte se kolem sebe v kanceláři. Jeden z kolegů je tam už patnáct let. Zná firmu do posledního šroubku. Ví, kam se schovávají propisky a proč se tiskárna v úterý zasekává. Šéf ho poplácává po zádech, ale u ročního hodnocení mu přidá symbolické dvě stovky s tím, že rozpočet je napjatý.
Pak se podívejte na tu mladou slečnu, co nastoupila minulý měsíc. Ví o firmě kulové, ale její nástupní plat je jen o pár tisíc nižší než Oldřichův po patnácti letech praxe. To není nespravedlnost. To je obchod. A vy, loajální zaměstnanci, v něm prohráváte na celé čáře.
Neúprosná matematika loajální daně
Je to jednoduché. Firmy mají dva rozpočty: rozpočet na udržení zaměstnanců a rozpočet na nábor. Rozpočet na udržení je jako nákup ve slevě, musí být co nejnižší, aby se ušetřilo. Rozpočet na nábor je jako nákup luxusního auta, firma musí zaplatit tržní cenu, aby získala někoho nového.
A tržní cena roste. Neustále. Pokud zůstáváte ve stejné firmě pět let, váš plat se pravděpodobně zvýšil o drobná procenta. Ale cena nového člověka na vaší pozici na trhu práce mohla za tu dobu vzrůst o desítky procent.
Zjednodušeně řečeno: platíte loajální daň. Firma vám platí méně, než by musela zaplatit někomu novému, protože ví, že pravděpodobně neodejdete. Je to cynické, ale efektivní. Pro ně. Ne pro vás.
Inflace: Tichý zabiják vaší výplaty
Pokud se usmíváte nad tím, že vám firma každý rok přidá 3 %, mám pro vás špatnou zprávu. To není zvýšení platu. To je jen zpomalení vašeho reálného chudnutí. Pokud je inflace 10 %, a vy dostanete 3 % navýšení, reálně jste si pohoršili o 7 %. Vaše výplata sice vypadá stejně, nebo je o pár korun vyšší, ale na konci měsíce si za ni koupíte o hodně méně
Zůstat loajální v době vysoké inflace bez adekvátního zvýšení platu je jako nechat si dobrovolně pustit žilou. Každý měsíc krvácíte peníze a váš zaměstnavatel na tom vydělává.
Kdo nemění práci, ten se vzdává jediné páky, kterou má – možnosti odejít. Zaměstnavatelé to cítí. Vědí, že se bojíte změny, že máte hypotéku, že se vám nechce hledat nový kolektiv. A tak na vás šetří.
Pohodlí jako cesta do pekel
Loajalita je často jen vznešené slovo pro lenost, strach nebo pohodlí. Když pracujete v jedné firmě příliš dlouho, vaše dovednosti ustrnou. Zvyknete si na specifické, často zastaralé systémy a procesy dané firmy.
Zatímco trh venku se mění bleskovou rychlostí, vy se stáváte expertem na „tu naši“ tiskárnu, co se v úterý zasekává. A když se nakonec rozhodnete, že odejdete, nebo když (nedej bože) firma zkrachuje, zjistíte, že vaše tržní hodnota je mizivá.
Loajalita vás zbavuje dynamiky. Neustálým opakováním stejných rutin přicházíte o schopnost učit se nové věci, adaptovat se na změny.
Změna práce jednou za pár let vás nutí se učit. Nutí vás vyjednávat o platu, obhajovat svou hodnotu. Nutí vás být na špičce. Je to nepříjemné? Ano. Ale je to jediný způsob, jak finančně a kariérně růst.
Korporátní rodina je jen marketingový blábol
A pak jsou tu ty kecy o korporátní rodině a týmovém duchu. HR oddělení s tím pracují ráda. To jsou ty „soft“ benefity, kterými se snaží kompenzovat to, že vám neplatí adekvátně.
„Jsme tu jako jedna velká rodina!“ No jasně. A když se téhle rodině přestane dařit, vaše „máma“ (čti: firma) vás bez mrknutí oka vyhodí v rámci „optimalizace nákladů“. Žádná rodina, je to business. Čistý a bezohledný business.
Vaše loajalita je pro firmu jen komodita. Dokud se vyplatí, kupují ji. Jakmile cena loajality (vaše pohodlí a strach ze změny) převýší náklady na nábor někoho nového, zbaví se vás.
Nemějte iluze. Firma není charita. Existuje proto, aby tvořila zisk. A vy existujete proto, abyste zisk tvořili jim, ne sobě. Pokud chcete tvořit zisk sobě, musíte se starat o svou tržní hodnotu, ne o to, zda si vás šéf bude pamatovat za deset let.
Vaše peněženka není nafukovací. A inflace se nikoho na loajalitu neptá. Tak přestaňte být loajální žábou v pomalu se vařící vodě a začněte se rozhlížet. Vaše finanční zdraví vám za to poděkuje.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nepropadli depresi, pokud zrovna sedíte na stejné židli dvanáctý rok. Doufám, že jsem vám do kávy přisypal aspoň trochu cynismu, který budete potřebovat, až se vás šéf zase pokusí opít rohlíkem o „napjatém rozpočtu“. Pokud se vám moje pravda čistě a bez obalu líbila a chcete, abych dál pálil do podobných mýtů, servíroval realitu tak, jak ji HR specialisté rádi přehlížejí, a občas si k tomu dopřál dobrou kávu (nebo pivo), zvažte, prosím, symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Díky.
