Článek
Tak často zvířata oslovoval. Svatého Františka jsem si zamilovala ze všech svatých žen a mužů nejvíce. Ač tento mladík pocházel z bohaté rodiny, chudým dokázal dát jedinou košili, kterou měl právě na sobě a pod svá ochranná křídla si vzal zvířata. Křehké bytosti, které sám Stvořitel dal lidstvu nejen jako potravu, ale především k radosti a vzájemnému soužití. Člověk není víc než zvíře.
Je stejně smrtelný, nemocný, cítí bolest, dokáže prožívat lásku, přátelství i zradu, a to často od těch, které miloval celým svým srdcem. Mám doma dvě kočičky a vím, že kdyby se přes noc proměnily v opravdové šelmy, že by mi neublížily. Stejně tak, jako já nedokážu ublížit těmto křehkým tvorečkům, kteří mi věří.
Když jsem si domů přinesla před téměř třinácti lety svou první kočičku, slíbila jsem svému umouněnému štěstíčku, že ho nikdy neopustím. Zůstaneme jedno srdce, jedna duše. A to navždy. O pár let později jsem z jednoho z útulku pro opuštěná zvířata adoptovala maličké, plaché koťátko. Nalezenečka od popelnice. Do křehké mourinky jsem se zamilovala na první pohled.
Moje kočičky jsou mé chlupaté děti.
Myšpulka, přestože oslavila své sedmé narozeniny, zůstala stále maličká. Připomíná spíše odrostlé kotě. Není dne, aby mi ta moje chlupatá holka nevyjádřila svůj vděk a oddanost. Skoro jako pejsek. Ráda se uvelebí u mě na pohovce a začne krásně příst, což mě příjemně uklidňuje. Zadívá se mi hluboko do očí a do dlaně mi vloží svou pacičku. Mnohdy tak i usne s pocitem, že je milovaná. Ráda mi nosí plyšové myšky, já ji musím pohladit a říci:
„Šikovná kočička, jsi moje milovaná holčička a přinesla jsi mi myšičku, kterou jsi ulovila“. Pohladím ji a něžně políbím na čumáček. A ona je šťastná jako blecha. Tančí si kolem ocásku nebo vyskakuje do výšky. Když jsem onemocněla a blouznila v horečkách, byly to právě mé dvě kočičky, co oddaně ležely vedle mě a zahřívaly mě svým tělíčkem. Když mě tížil kašel na plicích, umouněná Lucinka mi dlouhé hodiny ležela na hrudníku.
A když kočičky zrovna neležely se mnou v posteli, všimla jsem si, jak mě chodí kontrolovat. Dokonce malá Myšpulka přikládala své ouško k mému nosu a sledovala, zda dýchám. Když se můj stav zlepšil, šťastnější své milované kočičky jsem neviděla. Jejich očička se rozzářila a holky moje se ke mě lísaly, jak jen jen mohly. Říká se, že člověku dokáže být věrný jen pes. A já si dovolím tak trochu nesouhlasit. Věrná a oddaná dokáže být i kočička.
Kočička dokáže být věrná a oddaná stejně jako pes.
Zvíře, pokud cítí, že je milováno, dokáže svou čistou a nezištnou lásku stonásobně vrátit. Je mu úplně jedno, jak člověk vypadá. Zda je štíhlý, či o něco při těle, mladý nebo starý, či se ocitl bez práce nebo je nemocný. Stále ho miluje. Zvířata dokáží mnohem lépe vnímat upřímnost a čistotu srdce, která z člověka vyzařuje na povrch. A zvířecí láska mnohdy znamená mnohem víc než ta lidská.
Často jednostranná, falešná, plná přetvářky. A to právě zvířata neumí. Hrát s člověkem falešnou hru. Pokud milují, tak celým svým srdíčkem a až za hrob. A právě ve zvířatech, těch čistých duších nacházím skutečnou lásku svatého Františka. Tento mladík věděl, jak je bohatství prchlivé a lidská láska nestálá. A také, jak dokáže bolet zrada člověka, kterému věřil.
Zvířecí útulky vypráví srdcervoucí příběhy zvířat.
Když procházím stránky útulků pro opuštěná zvířata, často neudržím slzy. Kolik jen nebohých, nevinných tvorečků trpí a většinou v vůle člověka. A připadá mi, že snad nejvíce trpí právě kočičky. Spousta útulků a záchranných stanic se s prosbou obrací na veřejnost o příspěvek pro poloslepá koťata, nebo týranou kočičku prolezlou červy a zhnisanýma, zanícenýma očima.
Je tomu jen pár dní, co jednoho z pracovníků kočičího depozita kontaktovala městská policie, že poblíž silnice leží černá kočička. Byla silně podchlazená a obalena čtyřiceti klíšťaty. Musela tam takřka nehnutě ležet několik dní, aniž se od kolemjdoucích dočkala pomoci. Kolik jen kolem ní muselo projít lidí s pocitem „jen kočka, nic víc“. Cestou na veterinu odešla do kočičího nebe za velkou kočkou.
Snad jen za duhový most odcházela s pocitem, že byla někým milovaná a na světě jsou i hodní lidé, kterým její osud nebyl lhostejný. Čím jsem starší a pozoruji dnešní svět, mám mnohem raději zvířata než lidi. Lidé jsou čím dál více bezohlednější, zatvrzelí a krutí. Jakoby se prostá lidskost vytrácela ze světa. I když ne samozřejmě všichni. Existují i pozemští andělé s lidskou tváří, jako jsou třeba pracovníci v útulcích pro opuštěná zvířata nebo nemocnicích.
Zvíře není míň než člověk.
Dívám se na své kočičky. Jsou tak šťastné. Mají teplý pelíšek, plnou mističku a láskyplný domov, který mnohá opuštěná zvířátka nedostala šanci poznat. Kolik jen koťat se narodí na ulici. Buď zemřou nebo skončí v některém útulku pro opuštěná zvířata. Jedna moje kamarádka hledala po odchodu svého milovaného kocourka nového kočičího kamaráda. Původně jela do jednoho z útulků pro koťátko. Nakonec odjížděla s kočičí babičkou, kterou kdosi v jejím věku vyhodil na ulici.
Bylo jí kočičky líto a chce , aby kočičí babička prožila krásný podzim svého života v domě plném lásky. Moje umouněná Lucinka za pár dní oslaví své třinácté narozeniny a vůbec si neumím představit, že bych se jí zbavila jen proto, že zestárla. Vždy ji pohladím, obejmu a pošeptám jí do ouška: „Miluji tě moje laskavá kočičko, a děkuji ti z celého svého srdce za vše, co jsi mi dala a čemu jsi mě naučila“. A na den zvířat 4.října připravím pro své kočičky hezkou oslavu.
Tak jako pro svatého Františka se zvířata stala sestrami a bratry, pro mě jako kočičí mámu jsou moje dvě holky chlupaté děti. Když mi Bůh nedopřál mít vlastní děti a bývalý přítel, o které jsem si myslela, že je to láska na celý život mě opustil, prosila jsem nebesa, ať mi pošle někoho, kdo mě bude mít rád a zaplní prázdnotu v mém srdci. A on mi poslal jednu kočičku a pak druhou.
Ve stáří a smrti jsou si rovni lidé i zvířata.
Život má tolik různých podob a tváří, a nikdo nemůže říci, že člověk je mnohem lepší než pes nebo kočka. Jsou lidé dobří, ale i zlí a krutí. Říká se, že zlo je nedostatek dobra. A já to vidím u svých dvou kočiček. Kolik lásky jsem jim dala, tolik mi ji vrací. A to mnozí lidé nedokážou. Dnešní společnost, oblouzněna kultem krásy a věčného mládí stáří příliš neuznává.
Ať už je to člověk nebo zvíře, má pro ni menší cenu, než tomu bylo dřív. A právě ve stáří a smrti jsou si lidé a zvířata naprosto rovni. A kolik upřímné a nezištné lásky člověk celý život dává, tolik ji ve stáří dostane. A vůbec nezáleží na tom, že ta láska má čtyři nožičky a po celý život nosí kožíšek. O nádherné a čisté lásce člověka ke zvířatům vypráví italský film Bratr slunce a sestra luna.
František z Assisi
Vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, zvaný někdy též sv. František Serafinský (1182 - 1226)
„Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje,
abych přinášel lásku tam, kde je nenávist,
odpuštění, kde je urážka,
jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost,
pravdu, kde je blud,
naději, kde je zoufalství,
radost, kde je smutek,
světlo, kde je tma".
Modlitba svatého Františka
Františkovo mládí
Svatý František, vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone, se narodil v rodině bohatého kupce v italském Assisi. Až do svých dvaceti let žil bezstarostným a marnotratným životem. Při vojenské výpravě proti Perugii však padl do zajetí a během něj trpěl vážnou chorobou a viděními. V jednom z nich slyšel hlas z nebe, který ho vyzval, aby nesloužil pozemským pánům, ale Pánu Nebeskému. Od té doby se vyhýbal zábavě a trávil čas v modlitbách.
Jednou, když vstoupil do kostela sv. Damiána, oslovil ho Kristův obraz: „Jdi a oprav můj dům. Vidíš přece, že je na spadnutí“. V té chvíli Františkova duše roztála a v jeho srdci se usadil soucit.
Duchovní cesta
František opustil rodný dům, zřekl se majetku, včetně šatů. Rozhodl se zasvětit život službě chudým a ponižovaným hlásáním slova Božího. V té době se okolo něj shromáždili první žáci. Společně ošetřovali nemocné a kázali o chudobě, která osvobozuje ducha. František nemiloval jen lidi, ale i všechny Boží tvory. Vypráví se, že na svých cestách promlouval k ptákům, kteří nejenže neuletěli, ale naslouchali jeho slovům a na jeho pokyn zpěvem chválili Stvořitele.
O Vánocích roku 1223 se František rozhodl, že ukáže zbožným lidem, v jak skromném prostředí se narodil Ježíš Kristus. V horské vesnici Grecciu postavil jesličky. Ty byly napodobovány v kostelích a tento zvyk přetrval až dodnes.
Jednoho dne, když František odpočíval na hoře Alverno, zjevil se mu ukřižovaný Kristus v podobě šestikřídlého anděla - serafína. Paprsky vyzařující z jeho ran zasáhly Františkovi ruce, nohy a bok a vtiskly mu znamení ran Kristových. Tato stigmata nesl pak do konce života.
Františkovy poslední dny
Když se blížily jeho poslední dny, František zesláblý dlouhou nemocí, nechal k sobě zavolat všechny bratry, požehnal jim a jako Pán při poslední večeři dal každému sousto chleba. Vyzýval je, aby chválili Boha i samu smrt. Sám jí šel radostně vstříc.
Sv. František zemřel 3. srpna roku 1226. Je pochován v bazilice sv. Františka v italském městě Assisi.
Zdroj:
facebook.com/pribramskekocky/?locale-cs_CZ
klaster-votice.cz/frantisek-z-assisi/ms-1054
