Článek
Vzpomínám si na dobu mého dětství, kdy se ženské z celé vesnice sešly před pojízdnou prodejnou a společně podrbaly. Babičky si popovídaly ve stínu staré lípy a mladé holky si na taneční zábavě zabojovaly o nejkrásnějšího kluka z celé vesnice. Sem tam se sice našla nějaká ta protivná semetrika, ale každý už ji znal a příliš neřešil. Maminky si navzájem vypomáhaly, stejně tak jako děti a jejich tatínkové.
A jelikož ženy odcházely na zasloužený odpočinek okolo 55 let, dle počtu dětí, měly ještě spoustu sil vypomoci s vnoučaty. Moje nejkrásnější prázdniny byly ty u babičky. Byla mým strážným andělem, pod jehož křídly jsem se mohla vyplakat. Lidé měli k sobě mnohem blíž, než je tomu dnes a snad byli i šťastnější. Většina lidí si odpracovala svých 8 hodin, víkendy volné. Žádná honička, ani druhá, třetí práce, aby uživili své rodiny a neskončili pod mostem.
Mladí měli čas na zábavu, a převážně ženy na svou rodinu a staré rodiče. Svépomocí se stavěly rodinné domy nebo družstevní byty, tak lidé byli ušetřeni hypoték a exekucí. Žilo se sice mnohem skromněji, než je tomu dnes, lidé však žili, nejen přežívali. Třeba na svých chatách daleko od měst, kde našli svůj klid a do práce se vraceli odpočatí. Snad byli i mnohem zodpovědnější v přístupu ke svému životu. Učitelé byli vážení, stejně tak jako rodiče.
Dnešní ženy jsou přetažené, vyhořelé a zahořklé.
Stále více vnímám, kterak jsou ženy nepřátelské jedna ke druhé. Nedokáží spolu držet basu jako muži. Buď intrikaří, dělají si vzájemné naschvály a rády si hrají na ublížené. Některé po pětapadesátce vypadají jako stařeny. Na jeden z pohovorů na pozici recepční přišly tři kandidátky. Zatímco jedna měla mastné prošedivělé vlasy a chybělo jí pár zubů, z té druhé čpěl pot. Další žena sice vypadala o něco lépe než ty předešlé, avšak vylévala ze sebe jen samé starosti a stále omílala, jak to, a ono prostě nejde.
Během pár minut působila zmateně, podrážděně a unaveně. Zažila jsem na pracovišti ženu těsně před šedesátkou. Svým chraplavým hlasem obtěžovala ostatní a mladším kolegyním často dávala najevo, že už to své si dávno odpracovala. Nechtěla udělat jediný přesčas, protože práce nad rámec své pracovní doby ji nesmírně vyčerpává. Do práce pár kilometrů dojížděla a málokdy přišla včas.
Vždy se vymlouvala na věk. Jednou autobus nestihla, protože po ránu měla ztuhlé klouby, pak jí bolela hlava nebo se celou noc potila, a nejméně stokrát se musela jít vysprchovat. Cítí se unavená a nevyspalá. Celý víkend prospí a na vnoučata jí nezbývá čas, stejně tak, jako navštívit své rodiče, kteří si už pomalu začínají říkat o pomoc. Paní byla neochotná, nepříjemná a zlá, že se s ní nakonec zaměstnavatel domluvil na výpovědi dohodou.
Ať si jde raději odpočinout na pracák. Měla hodného manžela, často ji vozil do práce, aby nemusela, jak říkala, jezdit sockou mezi vším tím děsem, co ji ani nepustí sednout. Nakonec se s ní rozešel, a našel si cizinku s níž je mnohem šťastnější. Jeho nová paní místo ní nastoupila do firmy, a ačkoliv také už byla v letech, její kolegové mohli mnohem volněji dýchat a lépe se jim pracovalo.
Žena by nikdy neměla vzdát péči o sebe samu.
Na druhé straně jsou ženy stále svým způsobem hezké, milé, příjemné, které o sebe ani s přicházejícím věkem nepřestaly pečovat. Dopřejí si relax, s kamarádkou zajdou na vínko, sportují, vzdělávají se. Je to už hezkých pár let zpátky. Pracovala jsem s paní jen pár let před důchodem, které by málokdo hádal skutečný věk. Když jsem později viděla film Stážista, připomínala mi toho staršího pána. Jen v sukních. Energická, elegantní dáma do nepohody, rozdávající úsměv na všechny strany.
A přestože při autonehodě přišla o manžela, svou vnitřní bolest ani stesk nikdy nedávala najevo. Přes veškerou tu bolest nezahořkla ani nezanevřela na celý svět. Nehrála si na nebohou stařenku zmoženou věkem. Život brala sportovně, stejně tak, jako její tatínek. Snad jí pomáhala i víra v Boha a anděly. Zprvu jsme si mysleli, jakou musí mít šťastnou rodinu a plno vnoučátek. Skutečnost byla ale úplně jiná.
Po manželově smrti zůstala sama jen s malým pejskem. Tak žila několik let. Neutápěla se v hořkém kafi a její novou vášní se stalo cestování dvou spřízněných duší. Svého čtyřnohého kamaráda brávala všude sebou. O svých zážitcích a setkáních se stále novými lidmi, a poznáváním zajímavých míst psala blog. Naštěstí měla ještě soběstačnou maminku, která se k ní přistěhovala.
Žena nikdy úrovně muže nedosáhne.
Možná je stále ten problém, že žena, ač si to mnohé nemyslí a třeba se cítí uražené, úrovně muže nikdy nedosáhne. Je zkrátka stvořena jinak. S přibývajícím věkem a hormonálními změnami se začíná měnit nejen fyzicky, ale také mentálně. Ženy se mnohem více unaví. Zatímco jedna si popláče při reklamě na psí pamlsky, z jiné se stává agresivní semetrika. S hormonální bouří jako by do ní vjelo nejméně deset čertíků. Ona sama si nerozumí a okolí zase nerozumí jejím zvláštním stavům.
Jeden den je jako mílius a ten druhý řádí jako tajfun. A zatímco maminky těchto žen si klimakterium a jiné ženské neduhy související s věkem mohly odžít v poklidu domova, dnes musí žena jít do práce. S bolestí v duši i na těle. Je tomu sotva pár dní. Jela jsem do Prahy autobusem, takovým tím courákem, co jede přes vesnice. Pohlédla jsem z okna na zastávku, a tu ji spatřila.
Babičku jako z pohádky. Přesně takovou, jako byla ta moje. Prostá paní v šátku a oblečení jaké dříve babičky nosívaly. Řidiče pozdravila Pozdrav pánbůh a věnovala mu pár domácích vajíček. Oči většiny cestujících byly upřeny na starou paní, s níž přišlo do autobusu něco zvláštního, kouzelného, tajemného. Vyzařovala z ní prostá lidskost, pokora a vnitřní krása. Kus cesty jsem jela s touto babičkou metrem. Hned jak vstoupila, uvolnilo se hned několik míst.
Do Prahy přijela babička jako z pohádky.
Jak jsem vyrozuměla, jela na nějaké vyšetření k lékaři. Hned v metru našla oporu ve dvou mladých studentkách, které se jí ujaly. Škoda, že dnes žena přestala být vnímána jako ta něžnější polovina lidstva, ale spíš jako bezduchý stroj. Za všechno se ale platí. I za emancipaci, kterou si ženy vybojovaly možná ke své vlastní škodě. Zatímco jedna žena by mnohem raději byla šťastnou mámou na plný úvazek a klidně i s vařečkou u plotny, druhá touží pilotovat letadlo, nebo se stát výkonnou manažerkou.
Každá má své vlastní priority a pokud jsou ji odepřeny, stává se deprimovaná. Ona i ta rovnoprávnost má své meze, které se začínají rozevírat především s příchodem stáří. Vzpomínám si na jednu z přednášek, kdy studentka vyprávěla příběh z praxe. Tehdy se do sociálních služeb dávali lidé z úřadu práce. A právě jedna z těch dlouhodobě nezaměstnaných starších žen si pustila pusu na špacír.
Své téměř 85. leté klientce vyčetla, že zatímco ona je v důchodu už pěknou řádku let, ona ji musí o pečovávat jako nějakou královnu. A nebýt těch hloupých změn v odchodu do důchodu, ona sama by už v něm byla také. Nakonec prý jedné z babiček nafackovala, když ji musela jít podruhé v krátkém čase přebalit. Jak říkal tatínek, starší věk už přináší různé vrtochy a není snadné ani tuto ženu soudit.
Ve svém věku už tak náročnou profesi zkrátka nezvládla. Stárnutí a zestárnutí má své limity, a starší lidé by už v takto náročné profesi snad pracovat ani neměli. Především tehdy, pokud nikdy o nikoho nepečovali, nepociťují žádné empatie a postupně jim docházejí síly. Fyzické, i ty mentální.
Staří lidé by už pracovat neměli.
Když se jedna z mých kamarádek ve svých 62 letech ucházela o nové zaměstnání, pronesl majitel společnosti, že takto staří lidé by už pracovat neměli. Nechce nikoho příliš diskriminovat, ale ví, že uchazečka zkrátka svou profesi fyzicky nezvládne. Přece jen práce pokojské ve čtyř hvězdičkovém hotelu žádné lážo plážo není. Peníze na důchody prý nejsou. Na druhé straně, spousta seniorů, zvláště ti, co na zasloužený odpočinek odcházeli v šedesáti letech či krátce po šedesátce pobírají důchod i plat.
Kdyby se jim vyplácela jen polovina důchodu či žádný, mohli by do důchodu odejít ti, co už pracovat skutečně nezvládají, cítí se vyčerpaní a opotřebovaní. Pracovala jsem se sedmdesátiletým mužem, co v pohodě odpracoval 240 hodin, zatímco jeho takřka o patnáct let mladší kolegyně už dvanáctihodinové směny dávala jen s jazykem vyplazeným na vestě.
Někdo se cítí jako jura v sedmdesáti letech a ten druhý je vyšťavený v šedesáti. Ženy z řad Husákových dětí to mají o to horší, že porodily děti a starost o rodinu ležela převážně na jejich bedrech. Neměly žádné vymoženosti a pomocníky v domácnosti, bez kterých si dnešní ženy život už nedokážou představit. Pračka se sušičkou, mikrovlnka, myčka, robotický vysavač nebo kurýra, co přinese jídlo až ke dveřím. Stačí jen otevřít a dát jídlo na talíř.
Snad i proto mnohé vypadají starší. Cítí se opotřebované, flustrované a téměř nikde už je zaměstnat nechtějí. A ony to vnímají jako velkou nespravedlnost. Na práci už jsou staré, neatraktivní a na důchod zase příliš mladé. Jsem aktivní sportovkyně a všimla jsem si, že příliš starších žen plavat v bazénu, běhat v parku nebo cvičit v posilovně, ani té venkovní nevidím.
Krásné, energické šedesátnice plné života? Holý nesmysl.
Občas nechtěně vyslechnu mnohé muže, kteří začali jít do sebe, jak jsou dnešní ženy líné, tlusté a nemožné. Když jsem byla na posledním školním srazu, někteří spolužáci měli za manželky cizinky. Jeden Vietnamku, druhý Ukrajinku, další paní odněkud z Moldávie. Nebyly o generace mladší, ale bylo vidět, že nejen o sebe, ale i své pány rády pečují. Když jsem s kamarádkou navštívila Francii, nejeden muž se na předměstí nebo kavárně ohlédl i za starší, elegantní, navoněnou šarmantní dámou.
A to, že si někteří politici myslí, že zaměstnavatelé přivítají s otevřenou náručí hezké, příjemné a energické šedesátnice sršící neotřelými nápady je pouhá iluze z říše fantazie. České ženy dříve byly a někde ještě jsou holky pro všechno. Matky, pečovatelky, uklízečky, ekonomky, zdravotnice v jednom, což zase dost dobře nechápou cizinky. Třeba právě zmiňované šmrncovní Francouzky. Češi jsou národem uhoněným, věčně někam spěchajícím, co si nedokáží pořádně vychutnat ani ten řízek v kantýně.
A kolik lidí se umí příjemně na toho druhého usmát, a třeba namotivovat spoustu kyselých okurek v dopravních prostředcích k hezkému dni. Zcela nedávno jsem zašla do jednoho z obchodů, kde jsem si chtěla vybrat nový batoh. Za pultem stála vcelku pohledná starší prodavačka. Na první pohled vypadala mile, než namísto odpovědi na pozdrav zasyčela jako had. Asi jsem jí obtěžovala. Pokud byla již babička, nemůže se pak asi divit, že vnoučata nejen na ni budou syčet jako háďata.
Zdroj:
novinky.cz/clanek/lifestyle-sex-vztahy-kdyz-zeny-vse-naoko-zvladaji-ale-ve-skutecnosti-jsou-pretizene-40528174
dobryden.cz/cteni/proc-jsou-seniori-tak-casto-zapskli-52877.html
kapitolyozdravi.cz/clanek/uzkosti-smutek-deprese-v-obdobi-prechodu
zena.aktualne.cz/vztahy/nepritel-mezi-nami-proc-se-zeny-navzajem-nenavidi/r-7db7e414060d11ea84c6ac1f6b22ee8
soc.cas.cz/cz/aktuality/z-medii/andrs-farova-proc-zeny-nenavidi-jine-zeny
