Článek
Píše se rok léta Páně 2040. Do důchodu vstupuje armáda silných populačních ročníků ze 70. let, tzv. Husákových dětí. Těchto dětí se rodilo okolo 200 000 ročně, a tak k současným seniorům, kteří se doposud měli jako v bavlnce postupně přibývá takřka milion nových důchodců. A s těmi se ti stávající k vlastní nelibosti budou muset podělit a nějaké to sladké sousto si odtrhnout od úst.
Dokud tito lidé pracovali a drželi ekonomiku nad vodou, bylo mnohým seniorům, zvláště těm, co si svůj zasloužený odpočinek užívali dlouhá léta hej. Na dluh se především před volbami rozdávaly různé dárečky, nebo se nad rámec zvyšovaly valorizace. „Nu, vždyť ať se ti naši senioři pomějí,“ říkali si mnozí polici.
„Nic nám do nich až tak není, vždyť už jen berou a nic společnosti nepřinášejí, ale je to velice silná skupina a s jejich hlasy můžeme volby vyhrát. A o to jde přece nejvíc. No a sliby, na ty se časem zapomene. Čtyři roky jsou dost dlouhá doba, a život mnohdy dokáže pěkně překvapit. Nás politiky i naše voliče. A lidé jak známo mají krátkou paměť a nechají se utáhnout na nudli. A to nám pěkně hraje do noty“.
Politici a senioři se rozhodli žít jakoby žádné zítra přijít nemělo.
Většina politiků, stejně tak jako seniorů žije zkrátka tady a teď. Politici se snaží vytřískat ze své pozice to nejlepší, než je nahradí někdo jiný a senioři nevědí, jak dlouho tady ještě budou. Tak proč raději nevzít malého vrabce do hrsti, než pokukovat po holubovi na střeše. Dnes je dnes a žádné zítra už přijít nemusí. Obrátíme-li stránku o pár pátků nazpátek, v roce 2026 dokonce průměrný důchod převýšil minimální mzdu.
Seniorům se otevřela brána ke splnění svých snů dokořán. Pokud zdravíčko ještě dobře sloužilo, mohli si k důchodu ještě přivydělat a pak si užívat jak je libo, třeba na Havaji. Což jim snad nejvíce záviděli lidé nad padesát let, o něž na trhu práce valný zájem nebyl, a tak mnozí živořili několik let na úřadě práce na dávkách. Přivydělat si nemohli, mnozí pomalu ztráceli víru v sebe samé i vlastní důstojnost.
A jak léta běžela, zatímco pracujících v produktivním věku ubývalo a dětí se rodilo čím dál méně, důchodců narůstalo čím dál víc. Přes Evropu se převalila šedivá vlna tsunami, avšak nikde to nepocítili s takovou razancí, jako v zemi české. S odchodem Husákových dětí do důchodu se ze společného koláče muselo ukrajovat stále víc a víc. Země začínala pomalu chudnout. Pracující dřeli do úmoru. Museli splácet hypotéku na byt, živit rodinu a ještě si měli spořit na stáří.
Ve volbách drtivou většinou vítězí hnutí My Husákovy děti.
Hned po volbách se hnutí My Husákovy děti pouští do práce a uchyluje se k mnohým razantním řešením ve prospěch dříve narozených. Zvláště těch, kteří byli na trhu práce krátce před odchodem do důchodu utiskováni, a kvůli svému věku odmítáni a zesměšňováni. Karta se ale obrátila a ten kalich hořkosti si bude muset až do samého dna vypít někdo jiný.
Vláda si na důchody musí půjčit a na mladé lidi si víc posvítit. Mnohé obory na vysokých školách jsou zrušené, stejně tak, jako devátá třída. Věční studenti a cestovatelé za zážitky přestali takřka existovat, protože další studia jsou zpoplatněna. Matky samoživitelky jsou důkladně prozkoumány, zda se v nějaké té skrýši neschovává potencionální tatínek, či více tatínků vyhýbajících se spoluzodpovědnosti za zplození nového života.
Mateřská se zkrátila na dva a půl roku. „Když jsme to zvládly my a naše mámy, zvládnou to dnešní maminky také“. Bila se doslova v prsa ministryně práce a sociálních věcí. „A to ještě nemusí vyvářet plíny a nádobí mýt ve dřezu“, přitakávaly další ženy. Obnovují se jesle, staví se více mateřských školek a vznikají nové dětské skupiny. Stát si nemůže dovolit, aby ženy chyběly na pracovním trhu, protože lidí v produktivním věku je stále méně a méně.
Nikdy snad nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
Doma by zůstávalo příliš mnoho lidí. Jedni v důchodu a druzí na mateřské. Vláda též uzákonila povinnost pracovat a na různé dohody smějí pracovat jen senioři a studenti. Pro mladé muže se na rok obnovila základní vojenská služba, protože mamánek se musí stát opravdovým chlapem. Zvýšily se mnohé daně, jen senioři zůstali jedinou skupinou, které bylo vše vykompenzováno, přestože důchody se začaly vyrovnávat podprůměrné mzdě.
Nezaměstnanost takřka vymizela, protože pracovní nabídky začínají převažovat nad nad těmi, kterých se nedostávalo. A to lidmi v produktivním věku, jejichž počet každým rokem začal razantně klesat. Ubývající mladou populaci nedokázali plně nahradit ani pracovníci z dovozu.
Stát také zredukoval počet státních pojištěnců, jimiž zůstali pouze senioři, zdravotně handicapovaní od 2. stupně invalidního důchodu a matky s dětmi do dva a půl roku dítěte. Vdovské důchody se vyplácely pouze jeden rok a pak už se nikdy neobnovily. Vláda je vnímala jako přežitek.
Vláda prodlužuje věk odchodu do důchodu na 68 let.
Ti, kdo nežijí v manželském svazku se se vzniklou situací také musí nějak vyrovnat. Seniorů přibývalo takovou měrou, že mladší generaci se vláda rozhodla prodloužit věk odchodu do důchodu na 68 let, aby ty stávající měl vůbec kdo živit. A tak zatímco senioři, kteří byli stále při síle mohli stále ještě dle svých možností cestovat, jezdit na výlety, chodit na brigády, nakupovat s různými seniorskými slevami, nebo navštěvovat univerzitu třetího věku, ekonomika začala stagnovat.
Mnohé rodiny se museli o své staré rodiče sami postarat. V domovech seniorů buď zůstala prázdná lůžka, protože nebyl nikdo, kdo by se o staré lidi postaral, nebo byly tak drahé, že ti lidé na to zkrátka neměli. Z Česka se pomalu začínala stávat země pečovatelů. Takřka každý druhý se musel o někoho postarat. Pozadu nezůstávaly ani okolní evropské země, které podobně jako Česko, i když o něco později zaplavila šedivá vlna tsunami.
Zvláště mladým lidem a dětem se nežilo v zemi starých a přestárlých lidí příliš dobře. Chyběl zde opravdový život plný vzrušení, energie, zábavy. Zkrátka čerstvý, svěží vánek. A některým mladým lidem začalo docházet, že tím, jak odkládali rodinu až na jindy, vlastně vyráběli nové a nové seniory. A o ty se budou muset jednou postarat. Během necelých tří let vylétl státní dluh do tak astronomických výšin, že státu docházel nejen dech, ale také peníze na jeho splácení.
Stát vyhlašuje bankrot.
Věřitelé si diktovali stále vyšší úroky. Ten kdo mohl, raději z přestárlé zadlužené země odešel. Jen důchody a různé sociální výdaje spolykaly přes polovinu státního rozpočtu a pracující, jimž začaly klesat reálné mzdy se začali bouřit. Vzbouřily se také pečovatelky v domovech seniorů a mnohé začaly podávat hromadné výpovědi. Jejich mzda oproti mnohým jejich klientům pozbyla na důstojnosti. Pouhý rok a půl před nadcházejícími se volbami se pyramida hroutí jako domeček z karet a stát vyhlašuje bankrot.
Jsou vyhlášeny předčasné volby v nichž téměř v 67% zvítězila Strana mladé naděje a obrody. A hned se rozhodla v zájmu záchrany a poslední naděje razantně škrtat. Důchody poklesly o 15% a na pět let byly zmrazeny veškeré valorizace. Povinnost postarat se o staré a přestárlé lidi přešla na jejich potomky a blízké. Senioři si též 1,5% z důchodu museli platit zdravotní pojištění. Jiného zbytí zkrátka nebylo. Se zestárnutím populace se zvýšil obrovský tlak na zdravotnictví.
V domovech pro seniory a v sociálních službách nastal kritický nedostatek personálu, a tak mnohá lůžka zůstávají dál neobsazená. Chybějící pečovatelky začínají zčásti nahrazovat humanoidní roboti. Jídlo je seniorům dováženo z restaurací, kantýn a školních jídelen. Nadále zůstala povinnost pracovat, naopak se otevřely nové studijní obory na vysokých školách pro více studentů. Mnohem více peněz se investuje do vědy, výzkumu, inovace, ekologie, robotizace a umělé inteligence.
Vývoj musí jít dopředu.
Začalo se mnohem více myslet na mladé rodiny, protože v rodině je základ státu. Svět starých jednou skončí a vrátí se do normálu, což bude ale ještě několik desítek let trvat. Lidé se musí spojit a táhnout společně za jeden provaz. Následky nemůže nést jen část mladší a produktivní společnosti. Senioři mohli volit jen omezeně do věku 68 let, a to na základě lékařského posudku a psychologického vyšetření. To, co se odehrálo za minulé vlády se již nikdy nesmí opakovat.
Pád čtvrté říše byl pro mnohé a zvláště pro seniory naprosto drtivý. Ti, co se na své stáří nedokázali včas připravit, pocítili první nedozírné následky. Proklínali minulé vlády za všechno to zbytečné rozhazování, kdy se bezmyšlenkovitě a bezostyšně prožírala budoucnost. Nyní za všechny ty předvolební dárečky a mazání medu kolem úst platí příliš vysokou daň. A tak, jako se předchozí stříbrná vláda odvrátila od zbytku společnosti, část lidí se odvrátila od seniorů.
Také proto, že starých lidí je příliš, a oni se cítí v jejich světě, kterému nerozumí unaveni. Lidé kolem osmdesáti let si začali uvědomovat, jak moc toho začali přenášet na mladší generace. A ty jsou právem naštvané, protože nesly a nadále ponesou na svých bedrech ty nejtěžší otěže, než se svět zase uvede do normálu. A svět, ten přežije vždy. Jen pokaždé v jiné podobě jakou mu lidé nebo příroda dají.
Píše se rok léta Páně 2085.
Většina starých lidí už navždy opustila tento svět. Po mnohých zůstaly velké majetky a spousta nemovitostí, které byly předány mladým rodinám a vlastně všem těm, kdo potřeboval mít střechu nad hlavou. Některé nemovitosti se zbouraly a namísto nich vyrostly nové komplexy nebo se obnovila příroda. Lesy, tůňky, mokřady a louky.
Tím, jak se v minulých letech rodilo méně dětí, v mnohých státech počet obyvatel sice poklesl, avšak společnost se celkově omladila. Tito lidé už nechtěli války ani shromažďovat majetek. Začali volně dýchat a žít. Opět se začaly rodit děti. Svět se vrátil do normálu a široko daleko se rozléhal dětský smích.
Lidé se celkově sžili s umělou inteligencí a jelikož po předchozích generací toho spousta zůstala, nemuseli ani tolik pracovat. Znovu se vrátili k přírodě a stali se její nedílnou součástí. Vše se opět vyvážilo, tak jak má být. A stáří si opět s mládím začalo rozumět. Vše ale může být trochu jinak, dle toho, jak si každý tento příběh tisíce a jedné tváře světa ve své fantazii přehraje.
