Článek
Nacházíme se v době, o jaké se naši rodičům ani prarodičům nesnilo. Žijeme mnohem déle v pohodlí, můžeme cestovat, studovat, užívat si všech radovánek a požitků, jaké život nabízí plnými doušky. Nakonec z něho beztak nevyvázneme živí. Tak proč se zabývat něčím takovým jako je důchod. Ta doba je zatím na hony vzdálená a já přece žiju tady a teď. Tak proč se mám připravovat na něco, co ani přijít nemusí. Takto občas zauvažuje nejeden z nás. Na své stáří by se ale lidé měli umět připravit dle svých možností a schopností včas.
Lidé se naučili, příliš se na sebe nespoléhat. A když je nejhůř, vždy se najde nějaký ten dobroděj, který jim pomůže zvrátit neblahý osud. „Je to osud, společnost, politici, zaměstnavatelé, rodina, kteří mohou za můj zpackaný život“. Lamentuje jeden. „Holt jsem byl blbej“, rve si vlasy ten druhý.
„A když jsem byl v mládí hlupák, na stará kolena to už jiné nebude“. Kaje se hluboko uvnitř. Pohled do hloubi duše a zpytování svědomí mnohdy bolí víc, než pohled do zrcadla, v němž se odraz hodně pozměnil. Ten, kdo má práci, lopotí se v potu tváře pro zajištění sebe a své rodiny, a lepší budoucnost svých dětí.
Kdo ji nemá, toho štědrý strýček Stát také nenechá na holičkách, zrovna tak, jako seniora, který to v produktivním věku tak nějak nedomyslel. Více bral a méně dával do státní kasičky. Motto těch úspěšných zvláště v 90. letech znělo: „Jen ať se hezky každý postará sám o sebe“. A ta Klausova neviditelná ruka trhu za pár let spoustě lidem nadělala vrásky na čele a přinesla bezesné noci.
Jen ať se každý postará sám o sebe, stát není dojná kráva
A tak zatímco si pan, říkejme mu třeba Uzel plnil svůj americký sen, léta běžela jako o závod. Najednou zestárl a zjistil, že má jednu kapsu prázdnou a tu druhou vysypanou. Penízky se rychle rozkutálely nebo rozplynuly v exotických dovolených, majetek rozprodal nebo věnoval dětem, které žijí v cizině a nehlásí se k němu. Anebo je jednoduše propil a prohrál v automatech.
A se svým důchodem může leda tak chodit krmit ptáky do parku. Ani zdravíčko neslouží tak jako dřív. Ale co by to bylo za člověka vykutáleného, aby hned nenašel rychlé a jednoduché řešení. Je starý, nemocný a osamělý. A stát se přece musí umět postarat o ty nejzranitelnější, mezi něž on samozřejmě patří. A tak jde a zaklepe na bránu přívětivého strýčka.
„Však ono mu neubude, do státní kasy přispějí jiní, mnohem poctivější než jsem byl já sám. No řekněte, co by to bylo za strýčka, aby se nedokázal postarat o starého člověka. A třeba se i ten oslíček, z něhož se sypou zlaťáky u něho také najde. Jó, tak už to na tom našem světě chodí. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“. Brumlá si cestou na úřad práce se žádostí o superdávku.
Byla jsem na úřadě práce. Taková formální schůzka s úřednicí, abych jí jako takřka polovina čekárny uchazečů o zaměstnání sdělila, že už mě v mém věku zkrátka nikde nechtějí. Když si přivedu velblouda, vezmou si raději jeho, než starší ženskou jen pár let před důchodem.
Moje maminka už byla dva roky v důchodu, zatímco já se musím vystavovat jako muzejní exponát, na němž už se podepsal zub času očím personalistů, kteří mnou beztak pohrdají. Stáří je jen pro sraby, říká se. Ale, co když já tím srabem být nechci. Ale koho to ve světě věčného mládí vlastně zajímá.
Archivní víno se musí nejprve okusit. Pak má přijít hodnocení
Zvláště ty mladší občas upozorním, že jsem dobré archivní víno, které nepoznají, dokud ho neokusí. Musím ale říci, že ty úředníky na úřadě práce docela lituji. To, co se tam odehrává s nově vzniklou superdávkou nemá snad obdoby. Naštvaní klienti a úředníci, kteří nestíhají, zatímco vládní ministři sypou jednu změnu za druhou, až je v tom pro všechny pěkný hokej. Do toho takřka nezaměstnatelná generace 55+, s níž si úřady příliš rady nevědí. Zaměstnavatelé o tyto staříky na práci a mladíky na důchod příliš nestojí.
Po dobu, co jsem čekala, než se na tabuli objeví číslo, které jsem držela v ruce na lístečku, vyslechla jsem plno rozhovorů. Kousek ode mě seděla seniorka. Celkem udržovaná dáma, žádná sešlá ohnutá stařenka v kabátu pamatujícího ještě prvního presidenta. „No, přišel mi nedoplatek za vodu 6 000, tak jsem si byla vyřídit superdávku. Co mám dělat, sama osamělá ženská“, prohodila jen tak letmo k ostatním. „A představte si, že mi poslali necelou polovinu.
Tak jsem se šla zeptat, z čeho mám tedy ten nedoplatek z malého důchodu zaplatit. Musí v tom mít pěkný binec, to jinak není možný". Čertila se se paní, co toho asi v životě příliš neodpracovala. Důchod 13 700 Kč o její celoživotní snaze toho hodně napověděl. Tak nevím, zda paní osamělá seniorka doma chová lachtany, na které potřebuje příspěvek od státu nebo si v koupelně zřídila welness. No, hlavně, že ví, kam a ke komu si má přijít pro pomoc, než aby s vodou začala více šetřit.
Jedna chová lachtany, druhý přepíše barák na děti
Po chvilce se přidal další senior, kterému po zaplacení nájmu zůstane z důchodu necelých pět tisíc. Jinak prý ho má docela slušný. Barák prý přepsal na děti a sám žije v pronajatém bytě. A levná záležitost to prý rozhodně není. A tak zatímco děti získaly barák, otec na stará kolena živoří v pronájmu. Takže si vlastně jde pro dávku pro pana domácího, který mu zvedl nájem. V domečku by si určitě žil jako král.
Povedená rodinka se spoléhá na štědrého strýčka, který vše zacáluje a otec tak neskončí na ubytovně nebo pod mostem. Nakonec vše zaplatí i nízkopříjmoví lidé, které, až sami zestárnou pošle doposud štědrý strýček Stát o kus dál, protože i on sám za ta léta zchudnul. A osel, k němuž stačilo každé ráno přijít pro zlaťák dávno pošel.
Napadá mě jen otázka. Co všichni tito lidé za celý svůj produktivní život dělali, že je musí v důchodu, který už je pomalu na úrovni minimální mzdy dotovat stát. Natažených rukou je až příliš a peněz bude stále méně tím, jak populace stárne a na zasloužený odpočinek budou odcházet silné ročníky ze 70. let.
A to bude také pěkně hořké kafíčko pro státní kasu a studená sprcha pro mnoho z nich. Pamatuji si, jak to chodilo v devadesátých letech a mnohé praktiky na trhu práce přetrvaly dodnes. Práce bez smlouvy, na černo anebo užívání si pozemských radovánek bez myšlenky na budoucnost vzdálenou miliony světelných let. Mnoha lidem budou chybět odpracované roky a také peníze utopené v přepychu a luxusní dovolené, kdy investovali jen sami do sebe a svých požitků.
Ne všichni lidé na důchod dosáhnou
To, že by měli také přispět do státního rozpočtu a zajistit si tak slušnější důchod je až tolik nepálilo. „Já a důchod, nenechte se vysmát“, ťukal si nejeden na čelo. Komu alespoň něco z toho zůstalo, ať už nemovitost nebo investice, plakat nad rozlitým mlékem moc nemusí. Na holičkách nezůstane. Hůř na tom bude ten, kdo vše prošustroval. S nízkým důchodem ho čeká život nuzáka od něhož dříve štědrý strýček odvrátí tvář. Říká se tomu karma nebo také, každý strůjcem svého osudu.
Lidé se naučili žít příliš lehkovážně. A kdo má pod čepicí, začal toho využívat. Třeba pronajímatelé. Někdo splácel či ještě splácí hypotéku a musel se uskromnit, zatímco jiný jezdil dvakrát ročně za exotikou, kupoval si značkové oblečení a drahé mobily, aby nevypadal za socku. A nyní splakal nad výdělkem. Zatímco soused bude mít vlastní střechu nad hlavou, on se na stará kolena v pronajatém bytě nedoplatí.
Na světě se za všechno platí. Za vlastní hloupost i mladickou nerozvážnost. A mnohdy i s úroky. Když ale začíná být hodně zle, natáhnou ruku směrem ke státu, který se o své občany musí postarat. Tím více, když zestárli a mnozí chodí o žebrácké holi. Nikomu se příliš nechce převzít odpovědnost za sebe a svou rodinu, kterou dnes lidé ani moc nechtějí. Je to moc práce a velká oběť.
Vyrůstala jsem v době socialismu a pamatuji si, že ani tehdejší režim se o seniory nebo samoživitelky příliš nestaral. Byty byly podnikové s úpisem na mnoho let, na pořadník nebo si je lidé postavili svépomocí, zakládala se bytová družstva. Tak to měli i rodiče. Nikdo se s nikým příliš nemazlil. Pokud se někdo dostal do obtížné životní situace, postarat se musela zprvu rodina nebo blízcí příbuzní.
Babička měla nízký důchod a když se po listopadu 1989 takřka ze dne na den změnil režim a inflace vyskočila na hodně vysoký stupeň, žádná valorizace ani mimořádná dávka jí nepřišla. Mezi generacemi panovala mnohem větší sounáležitost a rodina si navzájem vypomáhala. Tak to vlastně fungovalo po celá desetiletí. Jinak by lidé nepřežili období bídy nebo válku.
Dříve si vypomáhala rodina. Stát byl až tím posledním
Záchranáři po sametové, plyšové, hadrové či různě nazývané revoluci žádné polomrtvé zesláblé seniory po ulicích nesbírali. Naopak se péče o ně zlepšila, postupem času domovy seniorů rostly jako houby po dešti a rodiny stále více převáděly starost a péči o své rodiče na stát. Dnes už se dá na stáří dokonce slušně vydělat. Mnohé soukromé instituce nejsou charitou a jak senior, či jeho rodina se pěkně plácnou přes kapsu.
Jedna moje známá měla v takovémto zařízení maminku, ale na pobyt by si pomalu musela vzít hypotéku. A tak odešla do předčasného důchodu a maminku si vzala k sobě. Nakonec jsou šťastné obě. Dříve bylo stáří vnímáno a bráno jako přirozená součást života. Lidé se doma rodili i umírali.
Lidé byli v dřívějších dobách zvyklí pracovat. Často i hodně tvrdě. Zadarmo jim nikdo nic nedal. Spousta se jich důchodu ani nedožila a ti, kterým se dostalo takovéto požehnání odcházeli na vejminek. Na nějaké sociální dávky mohly za socialismu zapomenout i samoživitelky.
Děti šly do jeslí a matky do práce. Podobně jako dvouletá vojna udělala z kluků chlapy, tak i dvouletá mateřská z mladých dívek, mnohé ženy byly ještě dívkami, rodilo se v 18 letech, občas i dříve stvořila ženy. Dnes ženy zůstávají s dětmi doma čtyři roky i déle, třeba , když se po skončení mateřské přihlásí na úřad práce a vychovávají křehkou generaci na prášky.
Žijeme ve zlatých časech blahobytu ale též vyžilém světě. Upadla morálka, vytratila se lidská pospolitost, vzájemný respekt mezi generacemi, a také snaha mnoha lidí něco hezkého v životě dokázat. Zanechat za sebou na tomto světě podpis, než nadejde jejich poslední hodinka, v níž budou litovat, že vše neudělali jinak.
Spoustě věcí zároveň přestávám rozumět. Na jedné straně polovina národa na superdávce a na té druhé cestovky hlásí rekordní zájem o dovolené. Banky hlásí vysoké úspory Čechů na svých účtech. Něco je tedy špatně. Mnozí staří lidé mají mnozí své ne zrovna chudé rodiny.
Děti, kterým stát dotuje školní obědy mají své prarodiče. Zrovna tak samoživitelky, zvláště v mladším věku mají rodiče a prarodiče. Něco shnilého je ve státě českém, který neumí dobře hospodařit. A často bezmyšlenkovitě a zbytečně rozdává komukoliv.
Takhle ten vysněný západ, třeba Rakousko nikdy nedoženeme. A ten, kdo si život podělal tím, že pracoval na černo nebo málo odváděl do rozpočtu nemůže přece chtít, aby národ na něho pořádal sbírku. Pomáhat by se mělo skutečně potřebným. Rodinám s vážně nemocnými dětmi, zdravotně postiženým spoluobčanům.
Zdroj:
hitradioorion.cz/novinky-superdavka-se-odklada-o-tri-mesice–urad-prace-nestiha
ceskeduchody.cz/zpravy/husakovy/deti-ceka-dalsich-15-let-prace-a-horsi-vypocet-duchodu
seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-rozhovory-milion-lidi-na-dovolenych-za-20-miliard-nejvetsi-cestovka-hlasi-rekord-297214
ceskenoviny.cz/tiskove/zpravy/banky-pritvrzuji-v-boji-4-bil-uspor-cechu-nejlepsi-sporaky-prekonavaji-inflaci/2898229
