Hyperemesis gravidarum - komplikace nahánějící ženám strach z těhotenství

Na internetu si snadno dohledáte, že se jedná o těžkou formu těhotenského zvracení. Pokud máte problém si pod suchou definicí cokoliv živějšího představit, vybavte si teď prosím ty poslední dvě, tři vteřiny předtím, než z vás do záchodu vylítne zkažený vlašák. A teď tu vteřinu protáhněte do minuty. Pak do hodiny. Pak do dne… A pak i do celých dlouhých měsíců. Vciťte se prosím do někoho, v kom za posledních čtyřiadvacet hodin nezůstal ani hlt vody, brutální nevolnost mu nedovolí vstát z postele a omdlévá ve sprše. Do někoho, kdo poslední banán vyzvracel obalený do krvavého slizu a chvílemi by snad nejradši umřel.

... Máte to?

Gratuluju – to je hyperemesis gravidarum. Těhotenská komplikace postihující něco mezi jedním a třemi procenty všech těhotných. A proč že by vás měla zajímat? Třeba proto, že se z příkladu této diagnózy dá odvodit mnoho nejen o stavu naší zdravotnické péče, ale především o celkovém přístupu dnešní společnosti k ženám.

Marlena Fejzo měla slušně našlápnutou vědeckou kariéru. Vystudovala genetiku, doktorát si odnesla z Harvardu, zabývala se výzkumem děložních fibroidů a rakoviny prsu… Pak se rozhodla založit rodinu.

Už první těhotenství neprobíhalo zrovna optimálně, doprovázelo ho četné zvracení a neustupující nevolnost. Nicméně peklo, které se strhlo v těhotenství druhém, mladá vědkyně určitě nečekala – zvracení se vymklo kontrole do té míry, že se celé týdny nemohla ani přetočit na posteli. Nedokázala jíst, nedokázala pít… Bojovala s nebezpečnou dehydratací a místo nabírání těhotenských kil drasticky ztrácela na váze.

Na gynekologii jí řekli, že to je jen v její hlavě. Hyperemesis gravidarum – pojem, o kterém se tehdy vědělo ještě méně než dnes – jí sice diagnostikovali, potřebné pomoci se jí však i přesto nedostalo. Lékař jednak razil teorii, že pacientky s těmito typy problémů své utrpení stejně jen zveličují, aby na sebe strhly pozornost, jednak si s diagnózou nejspíš ani nevěděl rady. V pozdější fázi se jí zdravotníci sice pokusili zavést alespoň krmící sondu, ta však kýžený efekt nepřinesla či – jak říká sama Fejzo: „Už bylo pozdě.“ O dítě nedlouho nato v druhém trimestru přišla.

Tahle zkušenost z 90. let nutně vyústila v dlouholeté trauma. Nešlo jen o to, že potratila v pokročilém stádiu těhotenství, nýbrž i o to, jak potratila – totiž v důsledku nemoci, kterou nikdo adekvátně neléčil, ba co víc – jejíž symptomy jako by jí nikdo ani pořádně nevěřil. Trocha toho zvracení přece k těhotenství patří. Zvládly ho miliardy žen před ní a zvládnou ho i další miliardy po ní. Člověk holt nesmí být přecitlivělý a moc se tomu poddávat, vždyť co by za to jiné ženy daly, kdyby vůbec byly těhotné! Je třeba myslet pozitivně, cucat led a začít si ten stav užívat. Protože žena, která v těhotenství přehnaně zvrací a ještě si u toho naříká, je nějaká podezřelá – skoro jako by se na dítě ani netěšila. Jako by na své těhotenství vlastně nebyla vnitřně připravená… A vůbec – jak to že se někdo denně dáví z podoby ještě dlouho po prvním trimestru? Nevymýšlí si jenom? Nehraje to na nás?! Toť předsudky, s nimiž se ženy s hyperemesis gravidarum dodnes běžně setkávají. Marlena Fejzo si ale nenechala namluvit, že si za své problémy mohla sama následkem nějakého svého chybného psychického nastavení. Věděla dobře, co si prožila, a rozhodla se pohádku o „zvracení z hysterie a vnitřní nepřipravenosti“ jednou provždy vyvrátit. Následné roky zasvětila výzkumu hyperemesis gravidarum.

O necelých pětadvacet let později to dokázala. Koncem roku 2023 přinesly titulní stránky snad všech prestižních periodik novinu, že konečně známe skutečné příčiny hyperemesis gravidarum. Marlena Fejzo spolu s dalšími vědci ve svých studiích zdokumentovala, že na vině oproti původnímu přesvědčení nejsou ani stoupající hodnoty hCG, ani stres či nějaký vadný přístup zasažené ženy, ale hormon GDF15. Ten vylučují do určité míry různé tělní tkáně i mimo těhotenství, nicméně po oplodnění dochází v ženském těle k jeho prudkému nárůstu. Hyperemesis gravidarum se pak rozvíjí u pacientek, u nichž jsou hodnoty GDF15 před otěhotněním nízké – jejich organismus se s náhlým náporem daného proteinu vyrovnává extrémní reakcí.

Nejspíš se shodneme na tom, že se jedná o zcela zásadní objev, chceme-li někdy nadměrné těhotenské nevolnosti a zvracení efektivně léčit. Mnozí se mnou budou jistě i souhlasit, že Marlena Fejzo by svou životní dráhou vydala na námět celovečerního hollywoodského trháku. Byl by to feministicky laděný film o silné ženské hrdince, která se vzepřela nezájmu patriarchálního světa o specificky ženské choroby a svým vytrvalým vědeckým úsilím nakonec nejenže zpracovala svou vlastní osobní tragédii, ale hlavně pomohla milionům dalších žen po celém světě s podobným osudem – osobně nechápu, proč to ještě nikdo netočí.

Během těch dvou dekád mezi potratem Marleny Fejzo a jejím přelomovým objevem došlo i k několika dalším milníkům. Mezi ně se dají s trochou nadsázky počítat i všechna tři těhotenství Kate Middleton. S každým novým početím v královské rodině oblétly světová média i zvěsti o princezniných nezvladatelných nevolnostech a hospitalizacích. Bulvární články se celé měsíce točily kolem jejího zdravotního stavu a nepřímo se tím postaraly i o to, že pojem hyperemesis gravidarum lépe vstoupil do povědomí veřejnosti. Žena, již daná těhotenská komplikace postihla, už nebyla jen „ta, co přehání a musí vydržet“, ale „ta, co má to samý co Kate Middleton“. Diagnóza – posvěcená nejvyššími patry britské smetánky – náhle získala oficiální právo na existenci. Dále zde jmenujme například vznik americké HER Foundation – organizace, která se soustředí na nejrůznější témata, jež se s hyperemesis gravidarum pojí – tedy na vědecký výzkum, vzdělávání laické i odborné veřejnosti a podporu zasažených rodin. Na jejich stránkách si mohou anglicky hovořící zájemci či zájemkyně stáhnout výsledky nejnovějších studií, autentické výpovědi přeživších i protokoly s podrobnými návrhy vhodné medikace, o níž bohužel často nemá přehled ani leckterý gynekolog.

Určitý vývoj je tedy zjevný, ale… Opravdu stačí? Co vlastně se od 90. let pro pacientky ve střední Evropě, jež přicházejí do gynekologických ordinací se symptomy hyperemesis gravidarum, reálně změnilo? Rychlou odpověď poskytnou výpovědi na internetových fórech pro těhotné: Nic. Anebo teda jen žalostně málo. Ženy se dodnes setkávají se zlehčováním svých obtíží – jak ze strany svého nejbližšího okolí, jež od nich v období „radostného očekávání“ vyžaduje patřičný entuziasmus, tak mnohdy i ze strany zdravotnického personálu. A i když empatických zdravotníků pomalu přibývá, pořád zde zůstává další problém: totiž ten, že celá tato péče má značné limity.

Tím prvním limitem je způsob, jakým naše zdravotnictví nejspíš už navěky paralyzovala thalidomidová aféra z 50. let 20. století. Tehdy se v lékárnách objevil zázračný lék thalidomid, jenž se záhy začal hojně užívat jako medikace právě na těhotenské nevolnosti. Pomáhal tlumit zvracení, k dostání byl dokonce i bez předpisu… Paráda! Škoda jen, že si lékaři jeho užívání s prudkým nárůstem novorozeneckých defektů dali do souvislosti až celé roky po jeho uvedení na trh. Důsledkem byly tisíce potratů, kojeneckých úmrtí a všemožně postižené děti. Distribuce thalidomidu se po tomto skandálu sice začala přísně kontrolovat a dnes už se těhotné ženě do rukou nejspíš nedostane, škody však látka páchá svým způsobem dál – po zkušenosti s ní svět totiž ovládla celospolečenská paranoia soustředěná na užívání léků v těhotenství. Lékaři se dnes bojí medikaci předepisovat – a ženy se ji bojí brát, a to i když ji zoufale potřebují. Jeden nikdy neví, z které účinné látky se vyklube další thalidomid… A postižení či dokonce smrt vlastního dítěte nikdo riskovat nechce.

Druhým limitem je smutný fakt, že aktuálně dostupné medikace na danou diagnózu stejně většinou nezabírají a ženy v nejkritičtějších fázích stále přežívají z infuzních terapií. To není tak úplně málo – vzhledem k tomu, že ještě před širším zpřístupněním intravenózní léčby v polovině 20. století představovala hyperemesis gravidarum zcela běžnou příčinu úmrtí matky během těhotenství. Jenomže živiny nitrožilně sice možná zabrání smrti ženy nebo plodu, ale psychický stav nastávající matky nezlepší a ani proti vážným zdravotním komplikacím jako třeba ruptura jícnu toho tolik nezmůžou. Nové – funkční – léky přitom zůstávají v nedohlednu. Výzkumy na toto téma jsou ze zjevných důvodů podfinancované – přece jen se jedná o diagnózu, jež postihuje výlučně ženy, a to ještě pouze ty těhotné. A krom toho – kdo se dnes odváží nové účinné látky na těhotných testovat?

Ženám s hyperemesis gravidarum tedy za stávajícíh podmínek nezbývá než doufat, že se ve svém stavu dočkají přinejmenším pochopení ve svém nejbližším okolí. Že je lidi přestanou káravě nabádat k pozitivnímu myšlení a cucání zázvorových lízátek a namísto odsudku jim nabídnou podporu. Ve zkratce: že společnost konečně pochopí, co to hyperemesis gravidarum je, a přestane stiženým ženám ještě přitěžovat zpochybňováním jejich symptomů, osobní vyzrálosti i charakterových vlastností. Proti systémovému gaslightingu můžeme bojovat třeba tím, že o problému budeme otevřeně mluvit. Že přestaneme skrývat své reálné prožitky ze strachu z odsudku a poskytneme tím jisté zastání jiným ženám, jež právě dospěly do fáze, v níž zatracují samy sebe.

Jak navíc ukazují příklady ze zámoří, dovedou mnohdy ulehčit i tak zdánlivé maličkosti jako existence funkční a zasvěcené komunity. Američanky s historií hyperemesis gravidarum jsou vskutku obdivuhodně propojené: pomocí sociálních sítí sdílí například tipy na konkrétní lékaře a lékařky, kteří mají s léčbou hyperemesis gravidarum praktické zkušenosti, nebo se organizují do podpůrných tandemů: žena, jež má své poslední těhotenství už pár let za sebou a disponuje trochou volného času, nezištně pomůže jiné ženě, která se v koloběhu neustálého zvracení zmítá zrovna teď. Třeba tím, že jí dojde na nákup, vyvenčí psa nebo jejím již narozeným dětem uvaří k večeři špagety. I když se do té doby neznaly jinak, než z krátké internetové diskuze. To je dle mého názoru výraz hluboké ženské solidarity, kterou je třeba mezi sebou pěstovat a která představuje účinné východisko i z jiných problematik než „jen“ hyperemesis gravidarum.

Poznámka: Autorka článku má s hyperemesis gravidarum osobní zkušenost. V březnu 2025 publikovala román Křehká příměří, který těhotenství s danou diagnózou popisuje blíže.