Článek
Věc Makropulos – Staatsoper Unter den Linden, Berlin
V rámci letošního 9. ročníku Mezinárodního festivalu Janáčkovo Brno se na prknech Janáčkova divadla poprvé představila berlínská státní opera se svou inscenací opery Věc Makropulos Leoše Janáčka. V nastudování Clause Gutha a dirigenta Roberta Jindry připravila dechberoucí zážitek, který v divácích bude rezonovat ještě notnou chvíli.
KRASAVICE 300 LET STARÁ – A VĚČNĚ MLADÁ – ALE JEN VYHOŘELÝ CIT!
Janáček svou Makropulos stvořil v letech 1923 až 1925, tedy v době, kdy mu již bylo kolem sedmdesáti let. Základní dějovou linii, postavy a situace převzal z dramatu Karla Čapka, nicméně výsledné vyznění původní divadelní hry, jak u něho bylo častým zvykem, pozměnil k obrazu svému. Zachoval sice filozofickou stránku otázek věčného života a lidského zániku, ale do celého díla si dosadil několik vyhrocených erotických vztahů a samotnou erotickou atmosféru. Změnil tak celkový charakter divadelní hry, která byla Čapkem koncipována jako komedie, do podoby naprosté tragédie, v jejímž samotném závěru se hlavní hrdinka zavraždí.
Ačkoliv zprvu Čapek se zhudebněním jeho díla nesouhlasil a byl k provedení skeptický, zejména kvůli konverzačnímu charakteru díla, který operní jednání příliš nepodporuje, měla opera premiéru 18.12.1926 v brněnském Národním divadle, a to s triumfálním úspěchem. Janáčkova Vychladlá, jak Elině Makropulos přezdíval, byla náhle považována za Janáčkovo největší dílo.
NEVÍDANÁ INTUICE PRO DIVADELNÍ VÝPOVĚĎ OPERNÍHO DIVADLA
Německý režisér Claus Guth patří k předním světovým tvůrcům, který proslul především svými inscenacemi děl Richarda Strausse, Richarda Wagnera či Händelových děl. Jeho první setkání s českou operou proběhlo skrze Juliettu Bohuslava Martinů, kterou zinscenoval v roce 2016. Až o 6 let později přišel první Janáček, úspěšná inscenace Její Pastorkyně pro Covent Garden londýnské Royal Opera House.
Sám prohlašuje, že si jej Janáčkova operní řeč získala svou divadelností a hudební výpovědí. Říká, že u Janáčka je přímá spojitost mezi trojicí Wort-Ton-Gebilde (Slovo-Hudba-Obraz). O Věci Makropulos se vyjádřil jako o opeře, jejíž děj je z 95 % tvořen konkrétním jednáním, má téměř kvality kriminálního dramatu, a přitom podle jeho názoru souvisí s tradicí absurdního a groteskního divadla. Tento režijní pohled je nesmírně obohacující právě proto, že jeho autor dokáže vystavět divadelní tvar i z těch nejmenších detailů, naplňuje je svou obohacující poetikou (včetně smyslu pro specifický humor) a zároveň cílevědomě podporuje celkovou stavbu inscenace.
Jeho inscenační pohled na Makropulos spojuje realistické obrazy z prostředí advokátní kanceláře a divadelního zákulisí a téměř až surrealistické momenty izolace a jakéhosi vnitřního světa hlavní hrdinky. Cit pro divadelní výpověď operních děl se u Gutha projevuje nejen schopností vytvořit ze všech vrstev partitury a libreta bohatou strukturu, ale i její dokonalé propojení v až velmi lehce plynoucí výpověď. Věc Makropulos se tak dozajista řadí mezi jeho vrcholné inscenace.
SCÉNOGRAFIE ZCELA POPISNÁ I ČISTĚ METAFORICKÁ
Pro svou Makropulos si režisér Claus Guth nechal navrhnout dvojjeviště scénografem Etiennem Plussem (Jehož stavba zabrala v Janáčkově divadle celé dva týdny).
V levé části scénografie probíhá prostor bezčasí, Elininého podvědomí, či snad i svědomí, které je vymezeno bílou místností s holými stěnami (která se před každým představením natírá znovu, aby byla vskutku bezchybně bílá). Na pozadí tohoto prostoru je umístěn háček, na nějž je při každém intermezzu umístěn jiný kostým pro Elinu, zem místnosti je pokryta tušenými otvory tvaru šestiúhelníku, ze kterých je jeden po celou dobu inscenace otevřený a prostor je zacelen stropem se stejnými šestiúhelníkovými průzory, které scénu osvětlují. Toto bezčasí je zároveň naplněno hustou mlhou, do které Elina vstupuje při svých proměnách. Vždy se nám odhalí ve své skutečné nahé podobě, převléká se, nasazuje si jinou paruku, aby se pomocí svých masek stala bytostí, která zapadá do časového období, ve kterém právě žije.
Pravá část scénografie, dvojprostor advokátní kanceláře s archivem a výtahem k němu, který se v některých scénách mění na divadelní zákulisí, slouží dějové linii. Pohybují se v něm nejen hlavní postavy, ale i několik pracovníků archivu z řad berlínského baletu, kteří svými těly dotváří samotnou scénografii, děj i hudbu. Jejich pohyby jsou přesně stylizované až do groteskní taneční podoby plné surrealistických póz, které dokonale korespondují s konkrétním okamžikem, ve kterém se nacházíme. Již dlouho jsem neviděla tak precizní práci s pohybovou složkou v opeře, velké díky geniální choreografce Sommer Ulrickson.
Celou mizanscénu nakonec doplňují a spojují ještě dvě esence. Trojjedinost Eliny Makropulos. Kromě operní představitelky hlavní hrdinky vídáme celkem pravidelně ještě další dvě podoby této postavy. Elinin dětský předobraz z rudolfinské doby (nápadně podobný barokní Velázquezově Infantce), který v průběhu děje kráčí na proscéniu po světelném chodníku vodorovně s portálem, nebo sedí v bílé místnosti a z díry se snaží marně vytáhnout stále se více rozplétající rudé klubko a stařičkou, až éterickou stařenku, která stejně tak pomalinku kráčí po světelném chodníku o holi. Šok z dětství, kdy jí její otec podal lektvar nesmrtelnosti, aby ho vyzkoušel před Rudolfem II. a děsivou představu své potenciální budoucnosti.
PRVOTŘÍDNÍ OBSAZENÍ S ČESKÝMI PĚVCI
Všechny jednající postavy vstupují do děje perfektně charakterizované jak pěvecky, herecky tak pohybově a celé působení zacelují kostýmy Ursuly Kudrny. Aleš Briscein jako Albert Gregor a Adam Plachetka v roli Jaroslava Prusa, kteří byli obsazeni až do této varianty inscenace, předvedli skvělé pěvecké i herecké výkony. Jan Martiník a jeho Dr. Kolenatý, Hauk-Šendorf Jana Ježka taktéž. Milenecký pár Vítka Stephana Rügamera a Kristy Natalie Skrycky působili jako homogenní dvojice, v níž ovšem herecky i pěvecky převažoval představitel Vítka. Dorothea Röschmann se svým hlasem dokonale hodí pro roli Eliny Makropulos a její pěvecký výkon byl výborný. Nepůsobí sice jako femme fatale, kterou pro mne a mnohé jiné Elina Makroplus je, v některých pasážích jí bylo špatně rozumět, ale i přes to si ale získala svým výkonem diváky z řad laiků, operních nadšenců i z řad kritiků.
Orchestr berlínské Staatsoper (Staatskapelle Berlin) hrál naprosto skvěle, barevně a přesně pod taktovkou Roberta Jindry, který inscenaci převzal po Simonu Rattlovi. Pozitivně jej ovlivnilo i rozlišné usazení v orchestřišti. Během celé inscenace ho přerušují jen tichá intermezza, kdy Elina vstupuje do bílého bezčasí a z reproduktorů se kolem diváků ozývá nahrávka dechu, která umocňuje dramatičnost situace více než pouhé ticho.
Hostování této inscenace bylo bezpochyby klenotem a velkou událostí letošního festivalu Janáček Brno 2024 a dramaturgyně festivalu Patricie Částková může být nadmíru spokojena, že se jí podařilo tuto inscenaci na festival dostat.
Leoš Janáček: Věc Makropulos
Premiéra 13.2.2022
Staatsoper Unter den Linden, Berlin
Režie: Claus Guth
Dirigent: Robert Jindra
Scéna: Étienne Pluss
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světla: Sebastian Alphons
Choreografie: Sommer Ulrickson
Dramaturgie: Yvonne Gebauer, Benjamin Wäntig
Obsazení:
Emilia Marty – Dorothea Röschmann
Albert Gregor – Aleš Briscein
Vítek – Stephan Rügamer
Kristina – Natalia Skrycka
Janek Prus – Linard Vrielink
Jaroslav Prus – Adam Plachetka
Dr. Kolenatý – Jan Martinik
Strojník – Dionysios Avgerinos
Poklízečka – Adriane Queiroz
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Sandra Laagus
Zdroje:
Patrície Částková
