Článek
S internetem – a dnes i s pomocí umělé inteligence – často procházím stará fakta, technické výkresy a archivní události. Zkrátka si je ukládám do hlavy, aniž by člověk přesně věděl, k čemu mu jednou budou. Vystudoval jsem vysokou školu zaměřenou na silniční dopravu. V roce 2009 jsem se po přestěhování matky, která už tehdy byla hluboce nespokojená se sociálně-politickou situací v Rusku, přesunul do České republiky. Od té doby působím v oblasti dopravních technologií a ve volném čase se věnuji historii – jak technice, tak i osudům lidí kolem ní.
Moje první živá vzpomínka na ponorku Kursk ale sahá ještě do srpna roku 2000. Byl jsem tehdy žákem gymnázia v Ufě a probíhaly povinné letní praxe. Mým úkolem byla instalace nových madel na hlavním schodišti naší 140 let staré školní budovy. Pod vedením zkušeného školního truhláře a školníka v jedné osobě – člověka, kterého jsem mimochodem na rozdíl od mnoha stereotypů nikdy neviděl opilého nebo v kompromitující situaci – to byla náročná ruční práce. Vyžadovala čas, což bylo vlastně štěstí. Mohli jsme si povídat a u práce poslouchat z rádia online drama o (ne)záchraně námořníků ze dna Barentsova moře.
Celá společnost to tehdy prožívala neuvěřitelně těžce. Při zpětném pohledu je až mrazivé srovnat tehdejší celonárodní smutek ze ztráty 118 mužů s dnešní realitou, kdy stejné vedení téže země dokáže poslat na smrt minimálně stejné množství vlastních vojáků během jediného dne.
Cílem tohoto textu není rozebírat alibismus tehdejších admirálů, nicméně samotná oficiální příčina katastrofy se lidské logice zcela vzpírá.Podle oficiálního vyšetřování Generální prokuratury RF způsobila zkázu katastrofální havárie vlastního cvičného torpéda typu 65-76 „Kit“. Na vině byl únik vysoce nestabilního peroxidu vodíku z mikrotrhliny v plášti torpéda, což vyvolalo požár a následný masivní výbuch celého torpédového prostoru v 1. úseku. Moderní jaderná superponorka s 118 lidmi na palubě tak byla zničena vlastní vadnou municí, se kterou se v námořnictvu dlouhodobě zacházelo se známou systémovou nedbalostí.
„Kanibalizace“ v praxi a nebezpečné rakety ze dna moře
Když byl vrak Kursku v letech 2001–2002 s obrovskými náklady vyzvednut a přepraven do suchého doku v Rosljakovu k demontáži, ukázalo se, že zadní sekce (8. a 9. oddělení) zůstaly relativně nepoškozené, a to včetně pohonného systému.
V letech 2003 až 2004 prošel opravou sesterský atomový ponorkový křižník K-266 „Orel“ (projekt 949A). A právě na něj byly namontovány pravý i levý hřídel lodního šroubu, demontované z vyzvednutého Kursku.
Atomy poháněný raketový ponorkový křižník K-266 Orel po návratu na domovskou základnu.
Nebylo to jen z nouze, mělo to dva pragmatické důvody:
- Technický: Kursk byl dokončen později (1994) než Orel (1992) a disponoval modernějšími, celistvě kovanými hřídelemi. Starší typy hřídelů na Orlu měly tendenci k mikrovibracím, což zvyšovalo hlučnost ponorky – zásadní parametr, podle kterého vás nepřítel zachytí na sonaru. Hřídele z Kursku tedy Orla výrazně „ztišily“.
- Logistický a finanční: Výroba nového hřídele pro takový kolos trvá 1,5 až 2 roky a stojí obrovské prostředky. Použití nepoškozených dílů ze zničené lodi ušetřilo roky práce.
Ještě větší logickou záhadu však představuje osud 22 protilodních raket P-700 Granit, které byly vyzvednuty z raketových šachet Kursku. Tyto rakety strávily více než rok v mořské vodě v hloubce 108 metrů a prošly extrémní tlakovou vlnou při výbuchu torpéd. Přesto byly po vykládce v doku prohlášeny za „provozuschopné“ a po technické prověrce vráceny do armádních skladů VMF pro opětovné zařazení do výzbroje jiných ponorek a křižníků. Zda šlo o nebezpečný hazard s technikou, nebo o absolutní zoufalství při nedostatku nových raket, zůstává otázkou.
Odpálení těžké protilodní střely P-700 Granit z ponorky Smolensk (projekt 949A Antey).
Dnes tak tyto rakety – ať už v konvenční verzi se 750 kg výbušnou náplní, nebo s jaderným potenciálem – dále figurují v aktivní výzbroji ruského námořnictva. Vzhledem k tenčícím se zásobám modernější munice tak hrozí, že i takto letité a z mořského dna vyzvednuté střely mohou být po úpravách nasazovány proti pozemním cílům, jak to ostatně ruská armáda na Ukrajině běžně praktikuje u jiných starých protilodních střel (např. P-800 Oniks či Ch-22).
Když dnes lidé jako Dmitrij Medveděv nebo profesor Sergej Karaganov v médiích lehkovážně šermují jadernou rétorikou, nabízí se legitimní otázka, v jakém stavu tento arzenál ve skutečnosti je – a kam by takový z mořského dna vyproštěný Granit se svou 500kilotunovou jadernou hlavicí reálně doletěl. Ale to už je spíše příběh pro samostatný článek o technickém stavu strategických sil
V námořní hantýrce se opatrnému rozebírání lodí na náhradní díly říká „kanibalizace“. V ruském prostředí to však nebylo jen o šetření – byl to důsledek faktu, že řada dodavatelských závodů po rozpadu SSSR jednoduše zanikla a náhradní díly už neměl kdo vyrobit.
Příběh věže: Od vrakoviště po památník
Ještě výmluvnější je však příběh samotné velitelské věže (ohrazení výsuvných zařízení) Kursku.
Po demontáži ponorky v doku byla věž odříznuta. Původní plán počítal s tím, že z ní okamžitě vznikne památník. Jenže po odpojení tajných přístrojů zvítězila byrokracie, nezájem a nedostatek financí. Odříznutý masivní kus oceli byl jednoduše odvezen na sběrné parkoviště kovového odpadu na okraji Murmanska, kde po celá léta chátral mezi šrotem.
Až v březnu 2009 novináři objevili zapomenutou věž na smetišti a fotografie publikovali. Vznikl z toho obrovský veřejný skandál. Pod tlakem veřejnosti a rodin námořníků byla věž odkoupena od majitelů kovošrotu, zrenovována a v červenci 2009 konečně odhalena jako ústřední pomník memoriálu „Námořníkům padlým v mírových dobách“ v Murmansku.
Tento příběh podle mě dokonalým způsobem ilustruje dvě věci: stav techniky a výroby, které musí stavět nové stroje z náhradních dílů a munice zničených lodí, a stav paměti společnosti, jež dokáže symbol vlastní národní tragédie málem prodat do sběru.
Když se v srpnu 2000 Kursk potopil, bylo mi čtrnáct let. Dnes, když je mi čtyřicet, vidím tehdejší události v mnohem drsnějším světle. Už tehdy, při mých prvních osobních kontaktech s vojenskými správami (vojenkomaty) a mašinérií ruského státního aparátu, se mi hluboko pod kůži vryl těžký pocit, který se s přicházejícími lety a současnými událostmi jen definitivně potvrdil: lidský život je v Rusku všem ukradený. Inu, někdy člověk nemusí mít růžové brýle ani ve čtrnácti.
zdroje: https://www.reddit.com/r/submarines/comments/17uz568/project_949a_anteyoscar_iiclass_ssgn_orel_k226_in/
https://www.ww2.dk/new/navy/oscar2.htmhttps://www.svoboda.org/a/1565395.html
https://www.cbsnews.com/news/kursk-missiles-hard-to-retrieve/
https://opisybroni.pl/p-700-granit/
https://youtu.be/JLX6gx3wvIs?si=jMGwkPMckH4XqIBG
