Dokáže Česko bránit demokracii v Evropě?

Invaze Ruska na Ukrajinu znamenala významný předěl v zahraničněpolitické orientaci českých politiků. Najednou totiž přestalo být pro ty z nich, kteří se považují za součást „demokratické“ části tuzemské scény, přijatelné otevřeně či výrazněji podporovat kroky Viktora Orbána. Ten se totiž po letech demontáže maďarských institucí, potlačování opozice a zvyšování tlaku proti marginalizovaným skupinám definitivně přiklonil k Putinovu Rusku. A až tím přiměl otevřít některým českým konzervativcům oči dokořán a uvědomit si skutečné důsledky jeho vládnutí nad Maďarskem.

Jako by do té doby nebyla skoro potřeba se nad jeho kroky pozastavit. Ve světle (či stínu?) dalších dřívějších kontaktů naší konzervativní pravice s tvrdými populisty nebo představiteli alt-right scény, případně dosavadního usazení ODS do řad vedle italských post-fašistů, španělských tradicionalistů nebo bulharských nacionalistů to ale možná není tak překvapivé. Je ale bohužel nutné si tuto věc připustit – stejně jako Orbánův režim notně zapáchal i bez lísání se k novodobému caru z východních dálav, smrdí navzdory uhlazenému vystupování předsedy vlády Petra Fialy názory či spojenectví vládní ODS doma i v Evropě.

Nakonec na obvinění vládních konzervativců z pokrytectví, kdy na jednu stranu mluví o lidských právech, demokracii a havlovském odkazu, ale na druhé přikyvují prakticky naprostému opaku, nepotřebujeme Viktora, stačí Mateusz. Stejně jako s europoslanci náležícím k Bratrům Itálie nebo Vox totiž v Evropském parlamentu sedí v jedné řadě vedle Jana Zahradila a Alexandra Vondry i polští zástupci z Práva a spravedlnosti. Ze strany, jejíž vláda vedená Mateuszem Morawieckim brutálně omezila přístup žen k interrupcím, staví taktéž na protiněmeckém sentimentu ten protiunijní a jedná v souladu s představami ultrakonzervativní katolické reakce. I přesto – nebo snad i díky tomu – je veřejnosti často předkládán obraz rozzářeného českého premiéra třesoucího rukou tomu polskému. Ponejprve hlavně společným podpisem dohody o Turówu, hnědouhelném dole na trojmezí Česka, Německa a Polska, jehož činnost poškozuje šířeji životní prostředí a úžeji bere místním (nejen) českým obyvatelům vodní zdroje. Posléze pak především pod vlivem stejně silného odhodlání Polska i nás pomoci ukrajinským uprchlíkům, také proto, že oběma státům je společný velký a historicky zakořeněný odpor vůči ruské zemi.

Ať absence či přítomnost přátelství k Ukrajině by neměla býti jediným znatelným kritériem pro uspořádání našich zahraničních vztahů. Napadená východoevropská země si stejně jako její lidé zaslouží plnou podporu nejen v přijímání utíkajících před válkou, ale také v zásobování municí, jejíž sklady v Ukrajině nemají stabilní zabezpečení dostatku střeliva pro vlastní vojáky. Z politického i morálního hlediska je nutné odolat pokryteckému volání po tzv. míru, kterého sice je žádoucí dosáhnout, ale nikoliv s dalším územím Ukrajiny odevzdaném geopoliticky nenasytnému Rusku – a s možností zachovat a také navrátit zemi slunečnice veškerá právoplatně náležící území, s tou skutečně aktuálně Putinův mlýnek na maso nepočítá ani co by se za nehet vešlo.

Pokud má být naše pomoc východním spojencům v boji za lepší a bezpečnou Evropu upřímná, měla by vycházet ne z bytostného odporu vůči ruskému, ale hlavně z opatrování hodnot, o které údajně naše vláda v čele s „modrými“ činiteli chce tak moc pečovat a skrze ně se dostat konečně na ten vysněný „západ“. Faktem navíc je, že ani s deklarovaným odporem vůči Putinově Rusku se nevzdalujeme možnému popírání některých lidských práv, jako se automaticky jim nezaslíbíme příkladnou pomocí Ukrajině.

Maďarský režim je konečně plně otevřen kritice napříč demokratickou scénou české politiky. Stejně tak by jí ale měl být podroben režim polský, který je v několikaletém sporu s Evropskou unií o to, kam až sahá tolerance odchýlení se od podstaty právního státu, který se vláda PiS pokouší nalomit justičními reformami. O zmíněných právech žen či sexuálních menšin nemluvě.

Je ale otázkou, zda je toho vládnoucí garnitura schopná – respektive ochotná bránit, co údajně bránit chce. Když došlo na lámání chleba naposledy, Česko se jako prakticky všechny státy postkomunistické Evropy v Unii nepřidalo k podpoře žaloby Maďarska kvůli jeho diskriminačním praktikám vůči queer lidem. Symptomaticky výjimkou mezi těmito státy bylo Slovinsko, jež od minulého roku vede po porážce pravicového populisty (a vyznavače Trumpa a Orbána) Janeze Janši progresivněji orientovaná vláda Roberta Goloba. Skoro jako by se zdálo, že pro posun země směrem k hodnotám západoevropských partnerů nestačí zbavit se autoritářské levice a pustit do země volný trh, ale také aktivně kormidlovat nikoliv vstříc konzervativně zbarvenému populismu (kam jinam také současné zacházení vlády s financemi zařadit?), nýbrž skutečné integraci do evropského společenství (např. Slovinsko platí eurem od r. 2007).

Otázka není pochopitelně poslední maďarskou kapitolou uzavřena. Odpovědi bude bohužel nejspíše nutné hledat dříve než později – Slovensko čekají letos v září předčasné parlamentní volby, rizikem je, že k moci se vrátí proruský a notně radikalizovaný Robert Fico, a na pomoc si může vzít třeba prakticky neofašisty z Republiky, strany vzniklé odštěpením se některých poslanců a členů od Kotlebovy ĽSNS. O něco později projde volebním martyriem i Polsko, kde se potřetí pokusí PiS uhájit vládní mandát – tentokrát ovšem s rizikem, že nebude stačit na jednobarevnou většinu (fakticky ji nemá už nyní, vládne širší koalice pravicových stran, jíž je PiS dominantní součást). Spojence mezi Tuskovými partnery asi nenajde, nalevo od něj už vůbec ne. Zbývá ale podívat se daleko doprava, kde se na otevření dveří k moci chystá krajní pravice, tvořená koalicí Konfederacja, v níž jsou zastoupeny všechny barvy pravicového radikalismu, od monarchistů přes minarchisty až po – no podobně jako na Slovensku též prakticky neofašisty. To, že budou též protirusky orientovaní (čehož ale koalice musela dosáhnout tím, že schovala mimo pohled veřejnosti některé dříve výrazné osobnosti, třeba jako Korwin-Mikkeho), klidné a důstojné žití polským ženám a občanům identifikujícím se jako náležící do LGBTQ+ komunity to samozřejmě nemůže přinést, zcela naopak. S příchodem polské radikální pravice do už tak zpátečnické vlády by se na stůl mohl někdo z ní pokusit položit třeba návrh na kriminalizaci podstoupení interrupce. A i dosavadní členové této koalice se nestydí kandidovat bez ohledu na dřívější výroky, že hodnotami, jež od jejich spojenectví voliči očekávají, jsou odpor vůči daním, potratům, Unii, homosexuálům – a Židům. Poslední prvek této pekelné pětice v hodnotách ultrakatolické formace možná nepřipravené šokuje, bohužel v kontextu polské politiky to šokující není.

Bylo by ale šokující, jestliže by se s takovými postoji ocitli v polské exekutivě a my, ve smyslu naší politické reprezentace, nic neřekli. Zatímco kritizovat zdánlivého ideového protivníka z „levicového“ SMERu (který se snahy o nabrání směru k západní sociální demokracii dávno vzdal a vydal se na úplně opačnou stranu) možná bude snazší, těžko říct co případné další poškozování práv, dělení moci a skupin občanů v Polsku jejich vlastní vládou vyvolá za reakci ve Strakově akademii nebo uvnitř v ní sedících stran. Je snadno představitelné, že stejně jako v případě žaloby Maďarska se proti mlčení ohradí třeba vládní Piráti. V tak široké koalici to ale nemůže stačit, nemůže to stačit taky vzhledem ke skutečným krokům na zahraniční půdě, které pak vláda bude činit a vůbec to nesmí stačit voličům vládních stran.

Dá se s jistotou tvrdit, že „pánbíčkářství“, jak se někdy hanlivě říká, polských sousedů Čechů nevoní obecně, stejně jako většině voličů koalice SPOLU. Podobně těmto voličům nebude vhod případný návrat SMERu k moci na východě a setrvání u moci Fideszu na jihovýchodě. Varování se ale bude muset všem těmto občanům ozvat v hlavě třeba v takovém momentě, kdy by nakonec skutečně strany domácí koalice SPOLU šli do voleb do Evropského parlamentu společně. Není totiž možné tvářit se, že pouhým kroužkováním nebo preferováním tzv. „menšího zla“ nevolíte zároveň třeba dvojici výtečníků Zahradil a Vondra, případně Tomáše Zdechovského, který se nebojí postavit pevně za určitou věc, a nepřekvapivě vždy za tu v závěru dost špatnou… (kauza bratrů Michalákových budiž jedna z nich).

Je dost dobře možné, že touto dobou za rok budeme posledním státem ve Visegrádské čtyřce, který respektuje zásady a hodnoty, na nichž Evropská unie staví fakticky, ale i právně – ne z plezíru nakonec může aktuálně hnát k soudu jak Polsko, tak i Maďarsko za jejich porušování. Nejen politická reprezentace, ale i občané a voliči České republiky se na toto musí připravit. A třeba právě i tím, že si dobře rozmyslí, jaké výroky politiků nechají bez vyjádření nesouhlasu, jak moc vlastně záleží na ochraně těch slabších a menšin, mezi které třeba sami nepatříme, nakolik důležité je reálně bránit hodnoty demokracie a lidských práv – a i tím, koho nakonec budou sami volit.