Článek
Suchá větev
Byla sobota odpoledne. Prohrávali jsme o tři góly, o nic už nešlo. Běžela 86. minuta. Soupeř nakopl balon za naši obranu, já si hlídal svého hráče, kryl balon a brzdil pohyb – a v tu chvíli se mi propnulo pravé koleno a podvrtlo se.
Byl slyšet zvuk jako praskající suchá větev.
Svalil jsem se na zem s bolestí, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Seběhli se ke mně spoluhráči i protihráči, ptali se, co se stalo. Já jsem si přál jediné – aby ta bolest přestala. Čárový rozhodčí, co stál kousek ode mě, prohodil, že slyšel to prasknutí a že to bude vaz. Já si v hlavě opakoval jen jedno: hlavně ne tohle.
Nějaká drobná zranění jsem už zažil – výron kotníku, natažené lýtko, naražené stehno. Ale vážnější zranění se mi do té doby vyhýbala. Tohle bylo něco jiného.
Dokulhal jsem se do šatny, dal si sprchu a autem dojel do nemocnice. Dostal jsem berle, ortézu a doporučení: vyvyšovat, chladit, šetřit. První vyšetření vypadalo nadějně – možná to nebude tak zlé. Druhý den už to v pohodě nebylo – koleno oteklo a jakékoli ohnutí bolelo jak čert.
Horký brambor
Po čtrnácti dnech mi to přišlo divné, protože to určitě lepší nebylo. Tak jsem zašel na kontrolu. Objednat se k ortopedovi je nadlidský úkol, takže jsem to přes kamaráda vzal oklikou – věřil jsem, že mě aspoň neodbude a něco poradí. Když mi řekl, že mi bude z kolene brát vodu, jenom jsem polkl a řekl: „tak pojďme na to.“ Po zákroku se ti uleví, mi bylo řečeno, ale během něj jsem doslova propotil triko – bylo to fakt nepříjemné.
Kamarád vyslovil podezření na poranění měkkých tkání – mezi ně patří menisky, vazy, šlachy i chrupavka – ale řekl, že přímo o vaz jít nemusí, což mě aspoň trochu uklidnilo. Zároveň ale přiznal, že určit přesnou diagnózu není v jeho kompetenci, a poslal mě na ortopedii.
Během měsíce, co jsem byl doma na neschopence, jsem vystřídal dva ortopedy. Jeden mluvil o možném poškození menisku. Druhý řekl, že to není ani vaz, ani meniskus, jen podvrtnutí kolene. Nejsem odborník, ale tohle mi nesedělo. Když jsem si řekl o magnetickou rezonanci, slyšel jsem, že to není třeba.
Necítil jsem se s tím v pohodě. Objednal jsem se tedy k praktickému lékaři v naději, že mi napíše žádanku na magnetickou rezonanci – jenže na zavázané koleno se sotva podíval, přestože přesně kvůli němu jsem tam seděl. Bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Nakonec zabral rodinný kontakt a najednou jsem měl termín na magnetické rezonanci.
Připadal jsem si jako horký brambor, který si mezi sebou lékaři přehazují – nikdo ho úplně nechce. Chybovat můžeme všichni, i doktoři. Nevím, jestli někdo z nich zrovna neměl den, nebo jestli mé zranění vypadalo natolik banálně, že další vyšetření považovali za zbytečné.
Telefonát v Aqualandu
Uběhly asi dva měsíce. Byl jsem s partnerkou v Aqualandu Moravia, užívali jsme si den u vody, když mě napadlo – co kdybych zavolal na výsledky té rezonance? Seděli jsme v šatně, vytočil jsem číslo, představil se, vysvětlil, proč volám. Doktor chvíli přemýšlel, pak si vzpomněl a otevřel snímek z mé rezonance.
Chvíli to zkoumal. Já si v duchu říkal – kdyby to bylo vážné, už by to dávno viděl. Pak se nadechl a klidným hlasem řekl: „Už to vidím. Máte přetržený přední zkřížený vaz.“
Nevěděl jsem, co na to říct, na co se zeptat, co dělat. Vypravil jsem ze sebe jen: „No to je super,“ a ironicky se usmál. Doktor navrhl, že tohle je lepší probrat osobně. Když jsem zavěsil, řekl jsem to partnerce. Podívali jsme se na sebe a já jen pronesl: „To je v prdeli.“
Zbytek dne byl divný. V hlavě mi běželo jediné – co teď. Než jsem se s ortopedem osobně sešel, googlil jsem donekonečna, a ať jsem hledal sebevíc, pořád mi vycházelo stejné slovo: operace. Přišel strach, obavy, pocit bezmoci. Dosavadní zranění spravil klid, led, obvaz, fastum gel, koňská mast nebo konopná mast od dědy. Tohle vypadalo, že na to nezabere nic z toho.
Zkusit to bez skalpelu
Na konzultaci mi lékař řekl, že operovat nemusíme hned – pokud necítím nestabilitu v koleni, což jsem tou dobou opravdu necítil. Podmínkou bylo pořádně posílit přední a zadní stranu stehen. Doporučil kolenní ortézu s tím, že při sportu pomůže, ale přetržený vaz nenahradí.
Byl jsem odhodlaný zkusit všechno, jen abych se vyhnul kudle. Chodil jsem do posilovny a nohám jsem věnoval víc času než kdy dřív v životě.
Osm měsíců od zranění přišel den D – zkusit zase hrát. A kde jinde začít než na silvestrovském fotbálku v mé rodné vesnici. Kupodivu koleno drželo dobře, jen při rychlejší změně směru jsem cítil mírný tlak, nic bolestivého. Ortézu jsem měl na sobě i tak, jistota je jistota. Ale ten pocit – obout kopačky, vyběhnout na hřiště a hrát hru, kterou miluju od dětství – byl k nezaplacení.
Nabral jsem sebejistotu, začal znovu trénovat a naskočil do zimní přípravy s týmem. Cítil jsem se dobře, výkonnostně to ušlo, říkal jsem si, že na jarní sezónu 2026 budu ready. Jenže nechval dne před večerem.
Znovu
Týden před startem sezóny jsme měli přátelák se sestupujícím týmem z 1.A třídy – slušná prověrka. Po dlouhé pauze jsem si užíval každý trénink i každou minutu na hřišti. Měl jsem za sebou noční službu, ale zápas jsem si nechtěl nechat ujít. Nenastoupil jsem do základní sestavy, ale po zhruba dvaceti minutách jsem se dostal na hřiště.
Poločas skončil vyrovnaně. Cítil jsem se dobře, i když trochu unaveně, ale pořád odhodlaně. Patnáct minut do druhého poločasu přišlo to, co jsem nečekal. Při sprintu za balonem se mi znovu podvrtlo pravé koleno. Ten stejný, dobře známý zvuk – praskající suchá větev. A já znovu svíjející se v bolestech na zemi.
Jakmile ta první vlna odezněla, hlavou mi běželo jen: je to v háji. Přemýšlel jsem, co jsem si tentokrát utrhl. Na rozdíl od prvního zranění jsem do nemocnice nejel sám – využil jsem ochoty spoluhráčů. Znovu ortéza, klid, analgetika, doporučení k ortopedovi.
Kontaktů jsem tentokrát využil rychleji – do dvou dnů jsem byl u ortopeda. Při vyšetření mi z kolene odebrali krev. Zase ten „skvělý“ pocit – ale už jsem tušil, že se k předešlému zranění přidalo něco dalšího. Dostal jsem žádanku na rezonanci.
Na rozdíl od prvního kola jsem výsledek znal téměř okamžitě – do čtrnácti dnů, se vším všudy. Kromě už dříve utrženého předního zkříženého vazu mi našli i natržený zadní roh menisku. V tu chvíli jsem se sám sebe zeptal: stojí mi ten fotbal vůbec za to?
Vtipné je, že zatímco na první výsledek jsem čekal dva měsíce, tentokrát to bylo čtrnáct dní. Možná díky tomu, že jsem už měl vaz oficiálně utržený. Otázka teď zněla jediná: co bude dál?
Co následovalo – operace stálo za to a rekonvalescence je též běh na dlouhou trať – o tom zase někdy příště.
