Článek
Když se podíváme na to, co se na Blízkém východě děje ve jménu sportu, nelze se ubránit pocitu, že sledujeme groteskní divadlo, ve kterém se bohatství proměňuje v bezobsažnou podívanou. Šejkové utrácejí miliardy dolarů za pořádání honosných sportovních akcí, jejichž smysl se zdá být spíše v okázalosti než ve skutečné podpoře sportu nebo kultury. Pro Evropana, jenž je zvyklý na sport jako na hru emocí, tradic a lidských příběhů, působí tato velkolepost chladně, odtrženě a především naprosto absurdně.
Katar, který v roce 2022 hostil mistrovství světa ve fotbale, se stal symbolem této přepychové iluze. Země, kde lidská práva zůstanou na úrovni slova bez obsahu, utratila rekordní sumy na stavbu stadionů, které po šampionátu zůstaly pusté. Proč? Aby se svět díval. Aby se Katar mohl ukázat jako moderní, pokroková země. Jenže za touto fasádou luxusu zůstávají tisíce dělníků, kteří zemřeli při stavbě stadionů, a miliony, jenž se stali svědky toho, jak sportovní duch ustupuje před šustěním peněz.
Tohle není o fotbale, stejně jako další akce na Blízkém východě nejsou o sportu. Formule 1 projíždějící lesklými ulicemi Abú Zabí, golfové turnaje na pečlivě zavlažovaných pouštních greenech nebo boxerské zápasy v Rijádu – to vše je součástí většího plánu. Plánu, jak zakrýt problémy těchto režimů a přebarvit jejich kontroverzní pověst na mezinárodní scéně. Říká se tomu „sportswashing“ – sportovní očista. A je to nejen průhledné, ale i urážlivé. (zdroj)
Evropa má své problémy, o tom není pochyb. I zde jsou sport a politika často propleteny. Ale pořádat sportovní akce na místech, kde lidská práva neexistují, kde novináři končí za mřížemi a ženy jsou občankami druhé kategorie, působí jako výsměch. Výsměch nejen sportovcům, ale i fanouškům po celém světě. Když Lionel Messi propaguje Saúdskou Arábii jako turistickou destinaci, nebo když Cristiano Ronaldo pobírá pohádkové peníze za kopání do míče v Rijádu, člověk se nemůže ubránit otázce, kam se poděl smysl sportu jako nástroje sjednocení a inspirace. (zdroj)
A pak je tu další aspekt, jenž tíží každého pravého fanouška. Na jednu stranu dokáží šejkové pořádat turnaje přitahující největší hvězdy a nabízejí nezapomenutelné zážitky. Boxerské galavečery, kde se za rekordní honoráře utkávají titáni ringu, nebo finále Španělského superpoháru, které se jen před několika dny konalo v Rijádu mezi Realem Madrid a FC Barcelona. Ale za jakou cenu? Tyto akce jsou navrženy spíše pro elity a sponzory než pro skutečné fanoušky. Místo aby si skalní příznivci těchto klubů mohli užít atmosféru přímo na stadionu ve Španělsku, zůstanou odkázáni na televizní obrazovky. Sport se tak vzdaluje svým kořenům a stává se luxusní komoditou, která je čím dál víc nepřístupná pro obyčejné lidi.
Tyto země nepořádají sportovní akce proto, že by milovaly sport. Pořádají je proto, že milují moc. Moc ukázat světu, že mohou udělat cokoli. A pokud to znamená utratit miliardy dolarů za prázdné stadiony, prázdné slogany a prázdné sliby, pak proč ne? Jenže tím se sport mění. Stává se z něj nástroj propagandy, který má málo společného s touhou soutěžit nebo sdílet radost z pohybu.
Jako Evropan se nemohu zbavit pocitu, že sledujeme zneužití sportu. Tam, kde jsme zvyklí na příběhy outsiderů, kteří se díky své dřině vyšvihli na vrchol, tam, kde je sport kulturním dědictvím a výrazem národní identity, tam se najednou ocitáme v kulisách falešné dokonalosti. Tyto akce jsou jako luxusní prázdný obal – na pohled oslnivý, uvnitř ale zoufale bezobsažný.
Není pochyb o tom, že svět sportu potřebuje peníze. Ale ne za každou cenu. Ne za cenu toho, že se staneme komplici režimů popírající základní hodnoty, na nichž sport stojí. Možná bychom se měli začít ptát, kde je naše hranice. A možná bychom měli těm, kteří mění sport v drahou fasádu vlastní prázdnoty, přestat dávat své peníze, svou pozornost a svůj čas.
