Článek
Piráti a SOCDEM (kandidující jako součást nekoalice Stačilo!) nemají na první pohled mnoho společného, ale k řešení krize bydlení mají přístup velice podobný. Obě strany chtějí zavést systém založený na velkém počtu obecních bytů a obě strany dávají za vzor Vídeň. Není pochyb, že ve Vídni takový systém již mnoho let funguje, je však nutné upozorňovat, že má tento systém ve své historii i několik temných kapitol. A bez těchto temných kapitol by dnes nemohl fungovat.
Že byly některé domy pojmenovány po strůjcích (např. Karl Marx Hof) nejzrůdnější ideologie v historii není zdaleka nejhorší část vídeňského modelu.
Jak byl systém zaváděn?
Aby mohl být podobně rozsáhlý systém obecních (čti státních) bytů vůbec zaveden, bylo nutné nejprve omezit možnosti výstavby. Sociální demokraté na Vídeňské radnici tedy omezili zastavitelnou plochu Vídně z 85 % na 30 %. Dále bylo nutné omezit možnosti udržení soukromého nemovitého majetku skrz jeho zdanění. Daň z nemovitosti (včetně polí, luk, lesů a rybníků) představovala ročně až 2 % hodnoty majetku a daň dědická až 30 %.
Teď si představte, že dědíte po pratetě v podobném systému byt v centru metropole. Nejdřív musíte zaplatit 30 % jeho hodnoty státu, a pak ho teprve můžete prodat, jinak byt propadne státu. Takto získané státní byty byly základem vídeňského bytového modelu.
Rozšiřování
Rozšiřování obecního (čti státního) bytového fondu vyžaduje samozřejmě spoustu financí. Krom již výše zmíněných, nekřesťansky vysokých majetkových daní byly aplikovány také progresivní daně z příjmu. Podle příjmových skupiny dosahovaly hodnoty 5 až 50 %. Takto nastavená daň z příjmu jednak poskytovala další prostředky pro rozšiřování veřejného bytového fondu, ale navíc ještě značně omezovala možnosti si prací vydělat a našetřit na získání vlastního bydlení.
Holokaust jako „dar z nebes“
A teď se dostaneme k tomu, proč „Vídeňský bytový zázrak“ není tak úplně zázrak a jaké je jeho nejtemnější historická kapitola. Po druhé světové válce bylo ve Vídni celkem přibližně 450 tisíc obyvatelných bytů. Z toho přibližně 150 tisíc bylo ve veřejném bytovém fondu. Minimálně 20 tisíc (některé odhady hovoří až o 30 tisících) bytů pak zůstalo po válce bez majitele, protože patřily židovským rodinám, které celé zahynuly v koncentračních táborech.
A všechny tyto byty po obětech holokaustu se staly součástí veřejného bytového fondu!
Pro veřejný bytový fond ve Vídni se tak celý holokaust stal v podstatě „darem z nebes“ a především díky tomuto náhlému rozšíření o 20 % si mohl udržet na první pohled parametry zázraku. A teď si sami srovnejte v hlavě, jak morální je člověk (strana) adorující systém, jehož základy stojí na krvi obětí holokaustu. A nebude ho chtít náhodou zopakovat se vším všudy?
Existuje lepší možnost
Jako vždy a ve všem existuje i jiná možnost. Možnost, která bude fungovat i bez vyvlastňování nebo vyvraždění desítek tisíc rodin. Jediným morálním řešením bytové krize je deregulace výstavby a zrychlení povolovacího procesu. Jedině tak se dá zvýšit nabídka, tedy snížit cena bytů. Toto řešení nabízí strana Voluntia.
Při rešerši dat byl využit nástroj ChatGPT.
