Parta kreatur z jiných staletí zvaná PANOPTIKO se v roce 2021 poprvé stala součástí našich životů

Těm čtenářům, kteří pozorně sledují domácí rockmetalovou scénu, jistě neuniklo, že na ni v roce 2021 dosti razantním způsobem vstoupila zcela nová formace, která si navíc kolem sebe uchovává jistou auru tajemna, tudíž o ní fanoušci ani hudební novináři nemají příliš relevantních informací. Pětice moravských muzikantů dbající při svých koncertech i na vizuální stránku vystoupení je navíc na pódiu zahalená do historických kostýmů či masek a působí tak opravdu jako těleso z jiného století. Ano, někteří z vás už jistě vědí, že řeč bude o kapele PANOPTIKO, která v prosinci 2021 vydala vlastními silami své debutové CD pojmenované „Poslední tango“.

Stejně tak neotřele, jako ke stránce vizuální a svojí identity, se skupina snaží přistupovat i ke složce hudební, která je plná zajímavých skladatelských nápadů a postupů, jež přispívají k do značné míry originálnímu vyznění. A to zhruba stejnou měrou jako využití spousty netradičních (nebo méně využívaných) nástrojů a zvuků, které dodávají písním punc jedinečnosti.

Takřka na zadek mě posadila už úvodní věc z celé 11skladové kolekce nazvaná „Bathory“. Na první pohled si možná řeknete, že se jedná o tisíckrát omleté téma, avšak v případě PANOPTIKA se především po hudební stránce jedná o velmi neotřelé zpracování. V úvodu posluchače asi překvapí zvuk fujary a cimbálu, následně kompozice ohromí mohutným zvukem (ostatně jako celé album), silným zpěvným refrénem a zabudováním prvků čardáše. Druhá je na řadě střednětempá, zatěžkaná věc „Gilotina“, obohacená jednak zvukem v názvu obsaženého nástroje a též tahací harmonikou, která je jedním ze stěžejních instrumentů tohoto songu. Trojka „Sancho Panza“ už svým samotným jménem vypovídá, o kom se v ní po textové stránce pojednává a i hudební část vede směrem do země, odkud tato známá figurka pochází (Španělsko). Výraznější zpomalení přináší následující rocková balada „Hej svatý“, v níž je hojně využitý další méně tradiční strunný nástroj pro prezentovaný styl muziky a tím je banjo, které nás provede celou touto písní. S titulní peckou „Poslední tango“ PANOPTIKO opět šlape na plyn a posluchačům předhazuje asi jeden ze svých nejpovedenějších kusů, jenž je tentokrát obohacený o latinskoamerické elementy spojené se zmiňovaným tancem.

Pomalu se přesouváme do druhé poloviny alba a s ní prostřednictvím arabskými motivy okořeněného songu „Pyramida“ i na další místo, konkrétně do středomořského Egypta. Sedmička „Řvát“ začíná zvolna za doprovodu hudby velmi podobné hracímu strojku, následně je tato pasáž utnuta nástupem až brutálního refrénu, v němž se, jak je avizováno v názvu, opravdu řve. Tyto části se následně vystřídají opakovaně, navíc je píseň osazená velice zajímavým kytarovým sólem ve své řekněme finální fázi. A opět tu máme Jižní Ameriku, tentokrát známého narkobarona „Escobara“, v němž jsou asi nejvíce zakomponované industriální prvky, které tvorba PANOPTIKA taktéž přináší. Zároveň je však skladba ve svém refrénu výrazně melodická, což působí jako zajímavý protipól. Navíc, kdo pozorně poslouchá, tomu jistě neunikne zvuk flétny, což je další sympatické zpestření. V duchu industriálu a i takové výrazné naštvanosti se nese houslemi obohacená devítka „Všudebil“, což je velmi přímočarý a nekompromisní song, údajně odkazující k jedné konkrétní nejmenované osobě.

Těsně před koncem alba skupina ještě jednou výrazně zpomalí a za klavírního doprovodu pěvec Lord Panoptik odříkává úvodní slova válu „Dýchám“, který v další své části vygraduje, aby následně ještě několikrát znovu zpomalil a opětovně majestátně vygradoval. Musím říct, že tahle věc z repertoáru PANOPTIKA docela vybočuje a klidně bych si ji dokázal představit i v přednesu nějakého stylově výrazně jemnějšího tělesa. Každopádně ta atmosféra bolesti, kterou tato balada přináší, je místy skoro až mrazivá. Závěr CD pak obstarává už v tradičnějším (i když…) metalovém duchu pojatý „Rasputin“, v názvu inspirovaný (nejen) známou osobností ruských dějin. A když Rusko, tak je skladba jednak znovu obohacená tahací harmonikou a hlavně především asi pro pobavení posluchačů prolnutá světoznámou Larionovovou „Kalinkou“ (nechybí balalajka). Dá se vlastně říct, že takovým poznávacím znamením celé tvorby PANOPTIKA a především pak její textové složky je právě nadhled a humor, který písním dodává poněkud odlišnou atmosféru, než na kterou jsme v daném stylu muziky většinou zvyklí.

Výbornou práci (ostatně jako vždy, když jsem měl možnost se s ní setkat) po stránce zvukové a produkční odvedl Wendel Dreiseitl, v jehož hranickém studiu Bomb Jack CD během uplynulého roku 2021 vzniklo (nahrávalo se analogovým způsobem). Ten dokázal dokonale sladit veškeré již dříve v článku zmiňované nástroje a zvuky do té nejlepší možné podoby. Zároveň se pak stal i jakýmsi tiskovým mluvčím PANOPTIKA, jelikož, jak už jsem naznačil, hudebníci v rámci utajení své identity s novináři komunikují jen letmo.

CD vyšlo v podobě jednoduchého digipacku s bookletem obsahujícím veškeré texty, do nichž vám určitě stojí za to se hlouběji ponořit. Na titulní straně obalu jsou pak vyobrazení jednotliví muzikanti v podstatě tak, jak řádí na pódiu.

PANOPTIKO se na scéně objevilo prakticky jako blesk z čistého nebe, svým zajímavým pojetím prezentace zazářilo a na svou stranu si již získalo spoustu hudebních fanoušků. Teď už záleží jen na samotných muzikantech, zda se jim i do budoucna podaří udržet velmi vysoko nastavenou laťku kvality. Budu maskovaným veselým pánům držet palce a těšit se i na jejich další počin.

Hodnocení 8 a půl bodu (stupnice je 1 - 10 bodů, 10 je nejvyšší možný počet).

Seznam skladeb:

Hrací čas - 45:05