Jak se vyznat v psychoterapii v Česku. Pár majáků na cestě nepřehledným terénem

Člověk, který dnes hledá psychoterapeuta, se může snadno ocitnout v poněkud zvláštní situaci. Otevře internet, zadá několik slov do vyhledávače a před očima se mu rozprostře nepřeberná krajina terapeutů, koučů, poradců, průvodců, mentorů, léčitelů a nejrůznějších dalších pomáhajících profesí. Jeden nabízí hlubinnou transformaci, druhý tantrickou práci s tělem, třetí návrat k vnitřnímu dítěti, čtvrtý unikátní metodu, která prý mění život. Všichni působí přesvědčivě. Všichni mají fotografie, webové stránky a příběh. A člověk, který se právě nachází v obtížné životní situaci, má rozhodnout, komu svěří svou psychiku. Není to snadný úkol.

Ještě donedávna byl český prostor psychoterapie mimo zdravotnictví skutečně pozoruhodně nepřehledný. Psychoterapie mimo zdravotnická zařízení zde po právní stránce dlouho neměla jasné místo. Vedle člověka s magisterským vzděláním, dokončeným několikaletým komplexním psychoterapeutickým výcvikem, odbornou praxí a pravidelnou supervizí mohl pod téměř stejným označením působit někdo, jehož profesní příprava byla podstatně skromnější – nebo také téměř žádná.

V určitém smyslu tak byly některé psychoterapeutické služby mimo zdravotnictví postaveny na stejnou právní úroveň jako nejrůznější formy volného poradenství. Psychoterapeut, terapeut, poradce, někdy i člověk nabízející výrazně alternativní či ezoterické služby se mohli pro běžného člověka ocitnout v témže sběrném šuplíku. Stát tím klientovi neposkytoval mnoho vodítek, podle nichž by mohl poznat rozdíl mezi odbornou psychoterapií a službou, která se za psychoterapii pouze nějakým způsobem vydává. A právě v tom byl problém.

Ne proto, že by všechny alternativní služby byly nutně špatné. Ani proto, že by každý člověk bez formálního psychoterapeutického vzdělání musel být automaticky nebezpečný. Problém spočíval v něčem mnohem prostším: klient neměl dostatečné informace, podle kterých by se mohl orientovat.

Člověk přicházející do psychoterapie navíc nebývá v pozici spotřebitele, který vybírá nový telefon. Často přichází ve chvíli, kdy je zranitelný, nejistý, unavený nebo zoufalý. Přináší něco velmi osobního a očekává, že druhá strana bude vědět, co s tím. Právě proto je zvláštní, že jsme po dlouhou dobu ponechávali tolik prostoru prostému sebeoznačení a marketingu.

Do této situace navíc vstupoval ještě jeden paradox. Část odborné psychologické veřejnosti dlouhodobě usilovala o to, aby psychoterapie mimo zdravotnictví vůbec nebyla umožněna. Argumentovalo se ochranou klienta a klinickými standardy. Tento argument má svou váhu. Poněkud méně srozumitelné však bylo, že zdravotnická psychoterapie již dlouhá léta představovala pouze část celkové psychoterapeutické praxe a že významná část psychoterapie probíhala právě mimo zdravotnická zařízení. Výsledkem nebylo odstranění psychoterapie mimo zdravotnictví. Výsledkem byla spíše dlouhá právní a pojmová mlha. A v té mlze se klient orientoval jen velmi obtížně.

Od července 2026 se situace mění. Psychoterapie mimo zdravotnictví dostává jasnější legislativní rámec a s ním přichází i něco, co zde dlouho chybělo: základní orientační body.

Není to ještě ráj na zemi. Zákon nedokáže zařídit, aby každý psychoterapeut byl moudrý, lidsky citlivý, empatický a skutečně dobrý. Nedokáže vytvořit dobrého terapeuta pouhým razítkem. Ale dokáže alespoň říci, co musí člověk splňovat, chce-li psychoterapii jako regulovanou odbornou činnost vykonávat. A to je významný rozdíl. Pokud bych tedy dnes hledal psychoterapeuta mimo zdravotnictví a chtěl si vytvořit první, poměrně jednoduché síto, začal bych několika otázkami.

První vodítko, které považuji za velmi užitečné, je řádné členství v České asociaci pro psychoterapii – ČAP. Zdůrazňuji řádné členství. Nikoli pouze kandidátní.

Není to slovíčkaření. Kandidátní člen může být člověkem, který je stále v procesu získávání potřebné kvalifikace. Řádné členství naopak znamená, že byly splněny stanovené požadavky na vzdělání a dokončení komplexního psychoterapeutického výcviku a že psychoterapeut přijímá také další profesní závazky, mimo jiné v oblasti supervize a dalšího vzdělávání.

ČAP navíc není jen jakýmsi zájmovým klubem lidí, kteří si navzájem udělili titul. Je profesní organizací s etickým rámcem a mechanismy, které umožňují zabývat se také závažným profesním či etickým pochybením. To je důležité.

Když svěřujeme někomu své nejcitlivější věci, měli bychom vědět nejen to, co o sobě říká on sám, ale také do jakého profesního rámce vstoupil a komu je ze své práce odpovědný.

Druhým orientačním bodem je vázaná živnost Poskytování služeb v oblasti poradenské psychoterapie.

Ani zde nejde o bezvýznamnou administrativu. Za možnost tuto činnost provozovat stojí konkrétní požadavky na vzdělání, komplexní psychoterapeutický výcvik, odbornou praxi a další profesní přípravu.

A proč tolik trvat právě na komplexním výcviku? Protože psychoterapie není pouze soubor několika šikovných technik. Není to krabička nástrojů, z níž terapeut vytáhne správný nástroj na správný problém. Člověk není porouchaný přístroj a psychoterapeut není opravář duše.

Komplexní výcvik zahrnuje teorii, praktickou práci, sebezkušenost, dlouhodobou práci s klienty i mnohahodinovou supervizi. Budoucí psychoterapeut se v něm neučí pouze co dělat s klientem, ale také se postupně učí poznávat sám sebe: své slepé skvrny, vlastní potřeby, své reakce na druhé lidi, svou moc i své limity. To všechno je v psychoterapii podstatné.

Terapeut totiž do terapeutického vztahu nepřináší jen metodu. Přináší tam také sám sebe. Proto považuji magisterské vzdělání, komplexní psychoterapeutický výcvik, sebezkušenost, odbornou praxi a průběžnou supervizi za něco víc než za sbírku certifikátů na stěně. Jsou to základní předpoklady, které člověku dávají alespoň nějakou šanci, že rozumí tomu, do čeho vstupuje.

A právě zde bych byl při prvním výběru poměrně přísný. Kdo nesplňuje ani tato základní kritéria, toho bych ze svého výběru bez velkého váhání vyřadil.

Ne proto, že by byl nutně špatný člověk. Ale proto, že pro výkon psychoterapie existují určité minimální předpoklady a není důvod, aby klient musel mobilizovat svou důvěru místo toho, aby se o tyto srozumitelné předpoklady prostě opřel.

Ještě jeden orientační bod bývá překvapivě výmluvný: podívejte se, jak o sobě psychoterapeut referuje.

Je jasně uvedeno, jakou vysokou školu vystudoval? Jaký komplexní výcvik absolvoval? Je zřejmé a ověřitelné, že jej úspěšně dokončil? Uvádí své členství v ČAP? Říká otevřeně, zda je vázán etickým kodexem profesní organizace? Je možné zjistit, zda a jak často podrobuje svou práci supervizi? Zmiňuje se o svém dalším kontinuálním vzdělávání?

Nebo se dozvíte především, že používá zcela unikátní, hlubokou, revoluční, celostní, transformační a bezkonkurenčně účinnou metodu?

Tady bych doporučoval trochu zpomalit. Nejsem příznivcem terapeutů, kteří o sobě a svých schopnostech vytvářejí kult výjimečnosti. Psychoterapie podle mého názoru není prostor, v němž by měl být terapeut hlavní hvězdou. A možná právě zde lze najít jednoduché pravidlo: čím více někdo vypráví o vyjímečnosti a genialitě své metody a čím méně konkrétně dokáže mluvit o své vlastní profesní cestě, tím více bych zpozorněl. Červená kontrolka nemusí znamenat, že jste narazili na podvodníka. Znamená pouze: zastav se a podívej se ještě jednou.

Bylo by však naivní domnívat se, že tímto seznamem všechno končí. Ne každý řádný člen profesní organizace je automaticky skvělý psychoterapeut. Ne každý člověk s působivým životopisem je člověkem, kterému bych svěřil svou psychiku. I mezi psychology a psychoterapeuty najdeme lidi, u nichž si člověk může oprávněně klást otázku, zda by skutečně měli pracovat s lidmi.

A především: psychoterapie je vztah. Můžete najít výborně vzdělaného terapeuta, který vám prostě nebude lidsky vyhovovat. Můžete narazit na člověka s mimořádným odborným životopisem a zjistit, že jeho způsob práce není pro vás. A naopak můžete potkat terapeuta, jehož styl je nenápadný, prostý a bez velkých slov, ale v terapeutickém vztahu se ukáže jako velmi dobrý. To už žádný zákon nezařídí.

Právě proto považuji nové vymezení psychoterapie nikoli za konec hledání, ale za lepší začátek hledání.

Ještě jedna věc mi připadá důležitá. V předchozích letech jsme se mnozí naučili používat slovo „terapie“ místo slova „psychoterapie“. Někdy z opatrnosti, někdy ze strachu z legislativní nejistoty, někdy proto, že jsme si už zvykli, že používat pojem psychoterapie mimo zdravotnictví může vzbudit zlobné reakce některých klinických kolegů a kolegyň. Jenže tím jsme sami přispívali k tomu, že se význam slova dále rozplýval.

Terapie může znamenat téměř cokoli. Máme farmakoterapii, radioterapii, fyzioterapii, hipoterapii a mnoho dalších terapií. Samotné slovo nám tedy říká především to, že se nějakým způsobem něco potenciálně léčivého děje.

Psychoterapie by naopak měla označovat něco konkrétnějšího. Měla by označovat odbornou, systematickou a odpovědnou práci s psychikou člověka, která má své vzdělanostní, profesní a etické předpoklady.

Možná je načase, abychom tento pojem přestali schovávat za mlhavější slovo „terapie“. Možná je načase vzít si jej zpět a říci jednoduše: Toto je psychoterapie. A toto už psychoterapie není.

Ne proto, abychom zatracovali všechno ostatní. Člověk může hledat pomoc mnoha způsoby. Může jít na poradenství v oblasti životního stylu, na koučink, na masáž, na jógu, k duchovnímu průvodci, k léčiteli. Pro mnoho lidí mohou mít zkušenosti s různými alternativními přístupy značný význam a je to zcela v pořádku.

Jen bych si přál, aby člověk, který potřebuje psychoterapii, nemusel tuto psychoterapii hledat mezi nánosy služeb, které s ní mají společné především bezbřehé slovo „terapie“. Protože když je člověku psychicky těžko, nepotřebuje další mlhu. Potřebuje alespoň několik světel, podle kterých se může vydat směrem k adekvátní, účinné a profesionální pomoci a podpoře.

Řádné členství v profesní organizaci. Odpovídající vzdělání. Dokončený komplexní výcvik. Odbornou praxi. Supervizi. Jasně formulovanou profesní odpovědnost. Transparentnost.

To všechno ještě nezaručí, že za dveřmi ordinace nebo terapeutické místnosti čeká právě ten člověk, kterého potřebujete. Ale pomůže vám to poznat, do jakých dveří vůbec stojí za to vstoupit. A to je v prostředí, které bylo ještě donedávna tak nepřehledné, docela podstatná věc.