Článek
Povídka pana Radima Kafánka
Pan Josef přinesl do Kavárny Kolibri starý budík. Postavil ho na čtvrtou židli, přikryl ubrouskem a oznámil, že účet spí.
„Účet?“ zeptala se paní Denisa.
„Budík,“ opravil se Josef. „Jen používám moderní češtinu. Když někoho vypnete bez vysvětlení, nespí člověk. Spí účet. Svědomí provozovatele je z technických důvodů nedostupné.“
Na telefonu leželo vyjádření Thomase Pauknera. Původní facebookový profil zmizel z veřejného prostoru. Paukner napsal, že nebyl smazán, ale „uspán“, a že administrace uvedla nenávistné projevy vůči ženám a menšinám.
Denisa položila telefon doprostřed stolu. „Přesně: to tvrdí Paukner. Meta veřejně nepotvrdila posuzovaný příspěvek, použité pravidlo ani důvod omezení.“
Josef odklopil ubrousek. „Takže budík byl odsouzen za nepřátelství k ránu, ale nikdo neukázal, v kolik zvonil.“
Čtvrtá židle zůstala prázdná. Seděl na ní jen pseudonym, veřejné texty a budík. Bylo to poctivější než kreslit anonymnímu autorovi obličej podle politických sympatií.
„Paukner píše, že o menšinách nepsal. Veřejně podporuje manželství lidí stejného pohlaví. To oslabuje pohádku o profesionálním nenávistníkovi, ale nedokazuje, že každý příspěvek byl v pořádku.“
„Správně,“ řekl Josef. „Já mám rád psy, a přesto jsem jednou šlápl jezevčíkovi na ocas. Charakterový posudek není záznam konkrétní nehody.“
Pan Radim seděl stranou a otáčel lžičkou v kávě. „Co by tedy měla platforma ukázat?“
„Konkrétní obsah, konkrétní pravidlo a konkrétní možnost odvolání,“ odpověděla Denisa. „Evropská pravidla po platformách chtějí srozumitelné odůvodnění. Ne razítko, které má větší sebevědomí než spis.“
Josef hledal na budíku tlačítko. „Algoritmus je nový okresní tajemník. Nevíte, co jste provedli, ale s jistotou pozná, že se to nehodilo do okresu.“
Evropská komise uvedla, že platformy po odvolání zvrátily skoro třetinu napadených rozhodnutí. To není důkaz Pauknerovy neviny. Je to důkaz, že digitální kladívko občas udeří dřív, než si nasadí brýle.
„A teď z něj uděláme mučedníka?“ zeptal se Josef.
„Ne,“ řekla Denisa. „Právo zvonit není právo ukazovat libovolný čas.“
Připomněla vrtulník Čestmír. Paukner položil legitimní otázky, ale kategorický text stáhl a připustil, že byl příliš tvrdý. Anonymita může chránit autora před odvetou. Nemůže chránit jeho závěr před opravou.
„Takže kontrolujeme Metu i Pauknera?“
„A také Deník N, politiky, nás a každého s vlastním razítkem,“ řekla Denisa. „Pluralita je dílna s mnoha měřidly — a všechna se občas musejí přiložit sama k sobě.“
Josef přinesl dva šálky. Jeden měl české barvy, druhý stál na modrém podšálku se zlatými tečkami.
„Jsem ještě Čech, když piju z evropského podšálku, nebo musím po každém doušku vyplnit celní prohlášení?“
„Můžete být obojí,“ odpověděla Denisa. „Česká a evropská identita nejsou dva rozvedení rodiče, kteří po člověku chtějí, aby si vybral, koho má raději.“
„A kdo je tedy moderní Čech?“ zeptal se pan Radim.
Na chvíli bylo slyšet jen budík.
„Člověk, který nemusí nenávidět Brusel, aby miloval Prahu,“ řekla Denisa. „A nemusí se vzdát Prahy, aby spolupracoval za hranicí.“
Josef přisunul prázdnou židli. „A člověk, který protivníkovi nejdřív nabídne židli. Dnes to děláme obráceně: zrušíme židli a oslavíme, jak klidná nastala debata.“
Radikalizace začíná i chvílí, kdy se otázka přeloží jako nenávist, nesouhlas jako závada osobnosti a národní či evropské cítění jako test čistoty. Lidé pak nehledají pravdu, ale tábor, v němž smějí dokončit větu.
Pan Radim budík nenatáhl ani nevypnul. Položil jej mezi telefon, noviny a vytištěné registry.
„Nemusíme věřit každému zvonění,“ řekl. „Musíme vědět, kdo budík umlčel, podle jakého pravidla — a kolik skutečně ukazoval.“
Budík zazvonil. Denisa otevřela podklady, Josef přisunul lupu a čtvrtá židle zůstala volná pro člověka, který přijde nesouhlasit.
Republika nezačíná souhlasem. Začíná chvílí, kdy se kvůli nesouhlasu ještě smí položit dokument na stůl — a kdy platforma, anonym ani redakce nesmějí schovat před kontrolou vlastní ruce.
Satira · stav k 29. 8. 2026
