Článek
Cyklista jako připomínka ambivalence, nejasných hranic a nenávisti ve veřejném prostoru.
Plzeňský experiment se sdílenými elektrokoly rozpoutal debatu, která vypovídá o městě možná víc než samotné statistiky. Článek publikovaný např. na iDNES (https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/plzen-elektrokola-cyklista-pujcovat-bikesharing-zajem.A260325_896807_vary-zpravy_vb) popisuje překvapivý úspěch systému – téměř všechna kola byla během dne neustále v provozu, zájem „mnohonásobně předčil očekávání“ a narušil dlouholeté dogma, že „Plzeň není cyklistické město“.
Pod článkem v komentářích i v další veřejné debatě na sociálních sítích i v jiných médiích se tradičně odráží tytéž emoce: obavy, nedůvěru, fascinaci i podráždění. Institucionální elektrokola se stávají nejen dopravním prostředkem, ale současně též symbolem širšího napětí mezi různými uživateli městského prostoru. Mezi pochvalami jednoduchosti systému a příběhy o nedostatku dostupných kol se opakují i známé podtóny nevole vůči cyklistům jako takovým – vůči jejich rychlosti, nepředvídatelnosti nebo samotné přítomnosti v prostoru, který je podle jedněch „silnicí“, podle druhých „chodníkem“, ale jen málokdy společným územím.
Ve městě, které se neustále snaží samo sebe přesvědčit, že je dokonale uspořádané, je cyklista něco jako škrábanec na naleštěné karoserii modernity. Je to postava, která přichází „zvenčí“ a zároveň není nikdy úplně „uvnitř“. Vztahy mezi chodci a motoristy bývají napjaté, ale zcela přehledné a předvídatelné. Avšak cyklista se objevuje jako nečekaná třetí možnost: bytost mezi světy, která vnáší do městské mobility to, čeho se modernita podle Baumana nejvíce obává: ambivalenci – „ani ryba, ani rak“, „ani oblečený, ani nahý“.
Modernita a touha po čistotě kategorií
Francouzský strukturální antropolog Claude Lévi‑Strauss poznamenal, že lidská mysl je posedlá dělením světa do ostrých, protikladných kategorií: příroda x kultura, bílé x černé, syrové x vařené, chaotické x uspořádané, muž x žena, my x oni, heterosexuál x homosexuál. Tyto rozdíly a protiklady nejsou pouhým produktem intelektuální hry; jsou základními sloupy, na nichž stojí celá symbolická architektura společnosti. Souběžně s ním americká antropoložka Mary Douglas zdůrazňuje, že společnost pečlivě hlídá veškeré své symbolické hranice: to, co nezapadá do jasně daných kategorií či se bez dovolení přesune z jedné kategorie do druhé, se stává „nečistým“ (Douglas 1966). „Špína“ je podle ní jen věcí „mimo místo“. Věci, které jsou za normálních – tj. „správných“ (tj. přirozených) – okolností čisté, se stanou špinavými při okolnostech abnormálních – tj. „špatných“ (tj. nepřirozených). Příkladem nám může být jídlo a drobky. Pokud se obojí vyskytuje na talíři či na stole, tak naplňuje představu řádu a čistoty, zatímco pokud se identické jídlo a drobky ocitnou v posteli, přestavují chaos (co to tam dělá, oni nejedí u stolu, jak si to vůbec představují a mají vůbec vychování?) a jsou znečištěním. Jídlo se bez dovolení přesunulo od stolu do postele. Majitel takto znečištěné postele rozbíjí binární opozici postele x stůl, jídlo x spánek a ničí symbolický systém, který je podtržený větou „jí se u stolu“ (tj. všechno má své místo a pokud je vše na svém místě vzniká řád; a řád je něco, co lidská mysl vyžaduje, neboť prostřednictvím řádu se jedinec orientuje ve světě – vzpomeňme, že jako turisté jsme v cizí vzdálené zemi ztraceni, dezorientováni a naše chování je v tu chvíli směšné a dětinské, neboť řád neznáme) . Jídlo se nicméně může přesunout do postele řízeně a rámci předem stanovených kulturních situací např. ve chvílích nemoci. V nemocnici je jídlo do postele přímo servírováno – je tedy od stolu přesunuto „s dovolením“ do postele a v tu chvíli již jím postel není znečištěna.
V moderním městě mají automobilista a chodec své přesně vymezené říše, které se optimálně protínají pouze v kulturně definovaných místech (přechod pro chodce) a časech (v době zelené). Silnice dále představuje páteř kultury, kde proudí nejmodernější technologické produkty, zatímco chodník zůstává ostrůvkem přírody a stále se je zde třeba pohybovat vlastní silou. Jeden tedy spoléhá na kulturu (auto), druhý na přírodu (vlastní nohy), první představuje progresi a pohled dopředu, druhé strnulost a pohled dozadu.
A pak je tu cyklista, který nepatří ani do jedné z těchto jasně definovaných kategorií – a právě tím je podezřelý a potenciálně nebezpečný a to, že cyklistu pomáhá zrodit městská instituce, která garantuje a provozuje takto sdílená kola, vlastně dochází k systémovému rozvratu řádu a jeho hodnot.
Řidič jako kulturní bytost, chodec jako bytost přírodní
Motorista, chráněný kabinou, připoutaný k motoru a rychlosti, prožívá mobilitu jako kulturu par excellence: řízenou, mechanizovanou, změřenou, individualizovanou a téměř zcela oddělenou od tělesnosti (i invalida, jinak neschopný pohybu, se v autě pohybuje identicky rychle jako zcela zdravý jedinec). V Lévi‑Straussově poetice „syrového a vařeného“ představují zvířata a „divoši“ imaginární pól přírody – bytosti, které pojídají svět v jeho syrovosti. Naproti tomu moderní člověk, nanejvýš kulturní bytost, požírá svět vařený, upravený, transformovaný lidským umem. Světlem tohoto prizmatu je motorista skutečně nejvyšší formou kulturního pohybu. Auto se stává jakýmsi hrncem modernity – nádobou, která přeměňuje syrový přírodní svět na svět vařený, kontrolovaný a bezpečný. Je to technologie, jež umožňuje pohyb bez tělesné námahy, bez kontaktu s větrem, zimou či terénem – bez syrovosti světa (přírody). Pohyb uvnitř automobilu je pohyb „uvařený“, přetavený do podoby, která je snadno predikovatelná, odstíněná a symbolicky očištěná od všeho, co připomíná přirozenost.
Chodec, naproti tomu, reflektuje svět jako přírodu: jako prostor, který se zdolává krok za krokem, který se cítí nohama (které často bolí), dechem (který často nestačí) a váhou vlastního těla (která je často moc vysoká).
Do tohoto mikrokosmu vstupuje (vjíždí) vetřelec – cyklista – a stává se mechanizovaným, rychlým, bezhlučným stínem, který se pohybuje příliš hladce na to, aby byl jedním z nich. Cyklista je tak pro chodce „příliš kulturním zvířetem“ a pro řidiče „příliš přírodním člověkem“. A v důsledku toho se stává pro oba hrozbou.
Cyklista jako liminální bytost
Cyklista je figurou, kterou by antropolog Victor Turner bez váhání označil jako liminální subjekt — někoho, kdo stojí „mezi“, kdo narušuje přirozený řád kategorií. Pedálovaný pohyb těla je přírodní aktivita (byť pomáhá elektrický pohon), ale rám a kola jsou kulturní produkt. Cyklista se tedy dostává do pasti: je zároveň „příliš přírodní“ na silnici, ale současně „příliš kulturní“ na chodník.
Je tolik tělesný, že ohrožuje automobilovou představu plynulosti, ale současně tolik rychlý, že budí v chodci strach a zášť a vyvolává pocit strachu z ublížení (potažmo útoku). Chodec se cyklisty, který se pohybuje shodou okolností v jeho teritoriu, obává mnohem více, než auta, které mu případně nedá přednost na přechodu pro chodce. Cyklista se tak stává elementem, který připadá oběma (chodci i motoristovi), jako někdo (ideálně však něco), co nemá být tam, kde právě je. Je to entita, která svou pouhou přítomností narušuje symbolické mapy prostoru. „Vyrušuje kruhy“, jak by řekl Bauman. Svou existencí cyklista připomíná, že svět není nikdy jednoduchý, nikdy zcela přehledný, nikdy dokonale rozdělený na oblasti „pro nás“ a „pro ně“.
Zygmunt Bauman popisuje moderní společnost jako „továrnu na řád“, v níž jsou nejednoznačnosti zdrojem úzkosti. Modernita miluje svět, který je přehledný, oddělený, kontrolovatelný, bez překryvů a bez výjimek.
Cyklista však představuje přesný opak: je plynulý, neuchopitelný, nepředvídatelný, a proto je „rušičem řádu“, postavou, která ukazuje, že infrastruktura města není tak neprostupně rozparcelovaná, jak se tváří. A tak cyklista vstupuje do městského provozu jako jakýsi poetický virus, který připomíná, že prostor je společný, ne vlastnický; že hranice jsou konvencí, ne přirozeností; že mobilita je sdílený proces, nikoli individuální nárok. Bauman by řekl, že cyklista je „postavou tekuté modernity“, která svou pouhou existencí narušuje iluzi pevnosti.
Nenávist není dopravní problém, ale kulturní symptom
Nenávist vůči cyklistům není tedy primárně projevem toho, že by cyklisté reálně ohrožovali chodce a již vůbec ne motoristy, kteří jsou navíc jednoznačně ve výhodě, ale spíše toho, že ohrožují naše kulturní jistoty. Cyklista nepřináší chaos do dopravy – přináší chaos do symbolického řádu. Cyklista je připomínkou toho, že hranice mezi přírodou a kulturou nejsou dány pevně, nejsou přirozeně „ukotveny“, ale vycházejí z domluvy (konvencí). Stejně tak nám cyklistická forma dopravy připomíná skutečnost, že svět není nikdy dokonale „vařený“ ani nikdy dokonale „přírodní“ a že život jako takový je nutně mezní, sdílený a nejistý a překračující hranice. A proto je cyklista tak nepohodlný, tak kontroverzní, tak nenáviděný – ne proto, že by byl fyzicky nebezpečný, ale proto, že je neuchopitelný a tím je kulturně nebezpečný celému symbolickému řádu, jež je nastavený v naší mysli.
Zdroje:
Bauman, Z. (1991). Modernity and Ambivalence. Ithaca: Cornell University Press. (Modernita a ambivalence)
Bauman, Z. (2000). Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press. (Tekutá modernita — česky Mladá fronta, 2002)
Douglas, M. (1966). Purity and Danger: An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo. London: Routledge. (Čistota a nebezpečí — česky SLON, 2003)
Lévi‑Strauss, C. (1962). La pensée sauvage. Paris: Plon. (Myšlení přírodních národů — česky Argo, 2007)
Turner, V. (1967). The Forest of Symbols: Aspects of Ndembu Ritual. Ithaca: Cornell University Press. (Les symbolů — česky nevyšlo)
Sheller, M., & Urry, J. (2006). The New Mobilities Paradigm. Environment and Planning A. (Nové paradigma mobility — česky nevyšlo)
