Článek
V neděli 25. května 1986 se na mnoha místech Ameriky scházejí rodiny s dětmi, studenti, senioři, pracovníci charitativních organizací i lidé, kteří se do té doby nikdy nepotkali. Někteří přijeli desítky kilometrů, jiní přišli pěšky ze sousedství. V rukou nemají transparenty s politickými hesly ani stranické vlajky. Jejich úkolem je něco mnohem prostšího: postavit se vedle cizího člověka a chytit ho za ruku.
Tak začala jedna z nejpozoruhodnějších dobročinných akcí americké historie, která vešla do povědomí jako Hands Across America – Ruce napříč Amerikou. Organizátoři tak chtěli upozornit na hlad, chudobu a bezdomovectví v zemi, která byla často představována jako symbol bohatství a neomezených příležitostí. Zároveň chtěli získat peníze na pomoc lidem, pro něž americký sen zůstával nedosažitelný.
We Are the World
V roce 1985 Spojené státy i celý svět zasáhla mimořádně úspěšná charitativní iniciativa zaměřená na hladomor v Africe. Americký hudební manažer a producent Ken Kragen přišel s myšlenkou spojit největší hudební hvězdy tehdejší doby a získat prostřednictvím společné písně peníze na humanitární pomoc.
Výsledkem byla skladba We Are the World, kterou napsali Michael Jackson a Lionel Richie. Nazpívala ji skupina mimořádně známých amerických interpretů vystupující pod názvem USA for Africa. Na nahrávání se podíleli například Stevie Wonder, Bruce Springsteen, Diana Ross, Bob Dylan, Tina Turner, Ray Charles nebo Michael Jackson.
Píseň se stala celosvětovým hitem a její výtěžek pomohl financovat humanitární projekty v Africe. Současně ukázala, že známé osobnosti mohou přitáhnout pozornost veřejnosti k problémům, které by jinak zůstávaly na okraji zájmu.
Ken Kragen se však začal zabývat otázkou, která se nabízela sama: Jestliže jsou Američané schopni spojit síly, aby pomohli lidem na druhém konci světa, proč by nemohli udělat něco podobného také doma? Vždyť ani Spojené státy nebyly zemí, ve které by každý měl dostatek jídla, střechu nad hlavou a jistotu důstojného života. Právě z této úvahy se zrodil projekt Hands Across America.
Organizace USA for Africa jej oficiálně zahájila v říjnu 1985. Tentokrát se neměli spojovat především zpěváci a herci, ale obyčejní lidé. Myšlenka byla jednoduchá a zároveň ambiciózní: vytvořit lidský řetěz, který překoná vzdálenost mezi Atlantským a Tichým oceánem.
Organizátoři chtěli vybrat desítky milionů dolarů. Původní finanční ambice byla dokonce ještě vyšší, ale v březnu 1986 byla cílová částka upravena na 50 milionů dolarů.

Zpěvačka Maria Williams drží za ruku Daniela Riase, bezdomovce, ve východním Los Angeles v rámci akce Hands Across America
Čtyři tisíce kilometrů nestačily
Plánovaná trasa měřila přibližně 4 125 mil, tedy asi 6 640 kilometrů. Vedla od Battery Parku na jižním cípu Manhattanu v New Yorku až k přístavišti lodi Queen Mary v kalifornském Long Beach. Lidský řetěz měl procházet šestnácti státy a Washingtonem, D.C. Na trase se nacházelo přibližně 550 měst a obcí. Účastníci měli stát podél silnic, na mostech, v ulicích velkých měst i na odlehlých úsecích amerického venkova.
Organizátoři potřebovali více než 5,5 milionu lidí, aby bylo možné vytvořit souvislou řadu podél celé trasy. To byl obrovský úkol. Nestačilo pouze oznámit termín a pozvat veřejnost. Bylo nutné rozdělit trasu na jednotlivé úseky, zajistit koordinátory, přidělit lidem místa, řešit dopravu, bezpečnost a komunikaci. Každý úsek měl svého organizátora, který odpovídal za to, aby se na určeném místě shromáždil dostatečný počet účastníků.
Lidé se mohli předem registrovat a přispět na dobročinné účely. Běžně se uvádí desetidolarový příspěvek, ve skutečnosti se však výše požadovaných příspěvků pohybovala přibližně od 10 do 35 dolarů podle způsobu účasti. V závěru příprav organizátoři vyzývali k účasti i ty, kteří se předem nezaregistrovali nebo nezaplatili. Důležité bylo především to, aby se na trase objevilo co nejvíce lidí. A právě to se nakonec podařilo ve velkolepém měřítku.
Amerika se chytá za ruce
Když nadešla neděle 25. května 1986, začaly se podél celé trasy shromažďovat davy lidí. Východní část řetězu začínala v newyorském Battery Parku, odkud je výhled na Sochu svobody. Právě zde se symbolicky spojovala představa amerických svobod s poselstvím solidarity a pomoci lidem v nouzi.
Jedním z prvních účastníků byla šestiletá Amy Sherwoodová. Nebyla vybrána náhodou. Její rodina žila v ubytovacím zařízení pro lidi bez domova a její matka, která pracovala jako ošetřovatelka v domově pro seniory, byla nezaměstnaná. Dívka tak představovala přesně ty lidi, kvůli nimž se celá akce konala.
Na druhém konci země, v kalifornském Long Beach, měli lidský řetěz symbolicky uzavírat Bill Jones, jeho manželka Mary a jejich pět dětí, kteří žili v rodinném azylovém domě, společně s Ginger Ruizovou, jež se starala o nemocného manžela. Bylo příznačné, že na obou koncích obrovského řetězu měli stát lidé, kterým měla pomoc skutečně sloužit.
V New Yorku se shromáždily statisíce účastníků. V některých místech Manhattanu byla řada dokonce několik lidí široká. Na horní části mostu George Washingtona, který spojuje New York a New Jersey, vytvořili účastníci několik souběžných řad. Řidiči projíždějících automobilů zpomalovali, mávali a kamiony troubily na pozdrav. Podobné scény se odehrávaly po celé trase.
Ve Filadelfii se lidé shromáždili v okolí Liberty Bell, slavného zvonu spojeného s americkou nezávislostí. V Cincinnati se do akce zapojili baseballisté místního týmu Reds společně s mladými hráči Little League. V Chicagu rozdávali zaměstnanci obchodů lidem stojícím v řadě sladkosti.
Některé rodiny dokonce přesunuly svá setkání a oslavy na trasu pochodu. V několika městech se konaly svatby, jejichž účastníci se následně zapojili do lidského řetězu. Byla to směsice slavnostní atmosféry, občanské angažovanosti a opravdového zájmu o lidi, kteří potřebovali pomoc.
Prezident Reagan, Yoko Ono i Steven Spielberg
Jedním z největších lákadel celé akce byla účast známých osobností. Projekt měl být především společenským a humanitárním gestem, a proto se organizátoři snažili spojit lidi bez ohledu na jejich politické názory, náboženství, společenské postavení nebo popularitu. Nakonec se do něj zapojily osobnosti z nejrůznějších oblastí veřejného života.
Americký prezident Ronald Reagan se nakonec rozhodl připojit k akci společně s manželkou Nancy a dětmi zaměstnanců Bílého domu. Jejich účast měla značný symbolický význam, ale vyvolala také politickou polemiku.
V New Yorku se k řetězu připojila vdova po Johnu Lennonovi. Stála na východním konci trasy v Battery Parku a vyjádřila přesvědčení, že tento okamžik je teprve začátkem další pomoci.
Slavný filmový režisér Steven Spielberg se zapojil v oblasti San Fernando Valley. Dokonce financoval jeden celý úsek trasy, který věnoval dětem se zdravotním postižením, týraným dětem a dětem žijícím v chudobě.
Herečka Whoopi Goldberg se účastnila závěrečného shromáždění v Long Beach. Sama v minulosti zažila období, kdy jako svobodná matka pobírala sociální podporu, a proto pro ni téma chudoby nebylo pouze abstraktním problémem.
Mezi dalšími známými účastníky byli Frank Sinatra, bývalý prezident Gerald Ford, Raquel Welchová, Ben Vereen, Dudley Moore, Donny Osmond, Brooke Shieldsová, Joan Riversová, Walter Payton nebo zpěvák Lionel Richie. Na trase se objevili také Harry Belafonte, Gregory Peck, Sidney Poitier, Jane Fondová a mnoho dalších.
Zajímavé bylo, že se vedle sebe ocitli lidé, kteří se v běžném životě pohybovali ve zcela odlišných společenských kruzích. Vedle filmových hvězd stáli dělníci, nezaměstnaní, studenti, farmáři i lidé bez domova.
Když se prezident chytil za ruce s lidmi, kteří potřebovali pomoc
Účast Ronalda Reagana však nebyla přijímána jednoznačně. Prezident se k akci připojil až po předchozím váhání. K rozhodnutí přispěla také jeho dcera Maureen a její manžel Dennis Revell, kteří s ním o účasti diskutovali. Reagan se nakonec postavil před Bílý dům společně s Nancy. Držel se za ruce s dětmi a zapojil se do zpěvu tematické písně.
Na první pohled šlo o krásné gesto. Jenže v americké společnosti se v té době vedla ostrá debata o tom, jak vláda přistupuje k chudým lidem a bezdomovectví. Prezident totiž jen několik dní před akcí vyjádřil názor, že lidé ve Spojených státech netrpí hladem proto, že by nebylo dost jídla nebo že by jim někdo pomoc odpíral, ale proto, že nevědí, kde a jak ji získat. Toto vyjádření vyvolalo kritiku organizací, které pracovaly s chudými a bezdomovci.

Ruce napříč Amerikou v Gaithersburgu v Marylandu
Mezi kritiky patřil také aktivista Mitch Snyder, který pomáhal lidem bez domova ve Washingtonu. Společně s přibližně dvěma stovkami obyvatel svého azylového zařízení se postavil naproti Bílému domu. Jeho poselství bylo jasné: samotné držení za ruce nestačí. Lidé bez domova potřebují peníze, přístřeší, jídlo a skutečnou politickou podporu. Snyder přitom neodmítal samotnou charitativní myšlenku. Chtěl pouze připomenout, že symbolická solidarita nesmí nahradit konkrétní činy.
Podobně se později vyjadřoval také irský hudebník Bob Geldof, jeden z hlavních organizátorů Live Aid. Podle něj nebylo možné oddělit hlad a bezdomovectví od politické odpovědnosti.
Vznikl tak paradox: prezident, kterého část aktivistů považovala za součást problému, stál v lidském řetězu společně s těmi, kdo chtěli tento problém řešit.
Ne všude se podařilo vytvořit souvislý řetěz
Přestože se na některých místech shromáždily obrovské davy, organizátoři brzy zjistili, že jejich původní představa nebude všude naplněna. V hustě obydlených oblastech byl zájem mimořádný. Například v New Jersey přišlo přibližně o 80 tisíc lidí více, než bylo potřeba k obsazení tamního úseku. V Ohiu se zapojilo kolem 902 tisíc lidí. Jenže na venkově a v odlehlých oblastech nastávaly problémy. V pouštích jihozápadu Spojených států byly některé úseky téměř prázdné. V Arizoně potřebovala místní koordinátorka Patricia Whitehorseová 1 320 lidí, aby zaplnila jedinou míli trasy. Nakonec se jí podařilo získat pouze 109 účastníků. Přesto neskrývala radost. Věděla, že i takový počet je v odlehlé oblasti úspěchem.
Na některých místech organizátoři použili lana, stuhy, látkové pásy nebo jiné symbolické náhrady za lidské ruce. Jinde se do řetězu zapojily horkovzdušné balony, transparenty s otisky dětských rukou nebo dokonce zvířata. V kalifornské poušti vznikly mezery dlouhé až pět mil, tedy přibližně osm kilometrů. Některé mezery byly záměrné a souvisely s bezpečností. Organizátoři například nechtěli, aby lidé stáli na nebezpečných místech nebo v prostoru, kde by mohli ohrozit dopravu. Nakonec se tedy nepodařilo vytvořit nepřerušený lidský řetěz od jednoho oceánu k druhému. To však neznamenalo, že by se akce nezdařila.
Podle dobových údajů se účastnilo přibližně pět až šest milionů lidí, přičemž samotné odhady se lišily. Associated Press například na základě údajů místních organizátorů uváděla 4 924 000 účastníků. Oficiální materiály USA for Africa později pracovaly s číslem přibližně sedmi milionů lidí. Rozdíly souvisely mimo jiné s tím, zda se započítávali pouze lidé stojící přímo na trase, nebo také účastníci dalších souvisejících aktivit.
Patnáct minut, na které Amerika nezapomněla
Samotný okamžik spojení nastal v neděli odpoledne. Východní část Spojených států se řídila časem 15 hodin, zatímco na západě probíhala akce odpovídajícím způsobem podle místního času. Lidé se chytili za ruce a začali zpívat. Zazněla skladba We Are the World, tematická píseň Hands Across America a na závěr také známá americká vlastenecká píseň America the Beautiful. Po dobu patnácti minut se miliony lidí pokoušely být součástí jediného společného gesta.
V New Yorku se nad hlavami účastníků tyčila Socha svobody. Ve Washingtonu stáli lidé před Bílým domem. Na venkově se řetěz vinul mezi poli a menšími obcemi. V poušti se lidé drželi za ruce pod horkým sluncem a v Kalifornii se setkání proměnila v obrovské slavnostní shromáždění.
Pro některé to byla především zábava a mimořádná společenská událost. Pro jiné měl okamžik mnohem hlubší význam. Na trase totiž stáli také lidé, kteří sami zažívali chudobu, hlad nebo bezdomovectví. Nebyli pouze příjemci pomoci. Byli součástí celého projektu. Právě tato skutečnost patřila k nejsilnějším symbolům Hands Across America.
Kolik peněz se skutečně podařilo vybrat?
Finanční výsledek byl nakonec mnohem skromnější, než organizátoři očekávali. Původním cílem bylo získat 50 milionů dolarů. V některých fázích příprav se dokonce uvažovalo o částce 100 milionů dolarů.
Do projektu se zapojili jednotlivci, firmy, sponzoři i známé osobnosti. Někteří lidé si například symbolicky zakoupili celý úsek trasy. První míli v newyorském Battery Parku financoval zpěvák Prince. Téměř dva tisíce mil trasy byly podle dobových zpráv podporovány prostřednictvím firem a dalších sponzorů. Přesto se očekávané částky nepodařilo dosáhnout.
Zprávy z června 1986 uváděly, že celkové příspěvky a přísliby darů dosahovaly přibližně 30 milionů dolarů. Po odečtení organizačních nákladů měla nadace k dispozici přibližně 13 milionů dolarů k rozdělení mezi potřebné. Pozdější bilance a historické přehledy často uvádějí čistý výnos kolem 15 milionů dolarů.
Pomoc i po skončení akce
Organizátor Ken Kragen od začátku zdůrazňoval, že Hands Across America nemá být pouze jednorázovým představením. Jeho představa byla jiná: lidé se na patnáct minut spojí, ale jejich zájem o potřebné by měl pokračovat i následující dny, týdny a roky.
Krátce po skončení akce řekl, že nyní je potřeba odložit velkou společenskou událost a začít pracovat přímo ve vlastních komunitách. Tato myšlenka byla důležitá, protože samotný lidský řetěz samozřejmě nemohl odstranit příčiny chudoby.
Hlad ve Spojených státech nebyl způsoben pouze nedostatkem potravin. Souvisel také s nezaměstnaností, nízkými příjmy, nedostupným bydlením, zdravotními problémy a nedostatečnou sociální podporou. Podobně bezdomovectví nebylo problémem, který by bylo možné vyřešit jedinou charitativní sbírkou.
Část získaných prostředků proto měla směřovat nejen na okamžitou pomoc, ale také na programy, které se zabývaly hlubšími příčinami chudoby a sociálního vyloučení. Přesto se ukázalo, že mezi velkou dobročinnou událostí a dlouhodobým řešením existuje značný rozdíl.
Úspěšná akce, nebo jen velkolepé představení?
Na Hands Across America se dodnes můžeme dívat ze dvou různých úhlů. Z organizačního hlediska se nepodařilo splnit všechny původní cíle. Řetěz nebyl souvislý, vybraná částka nedosáhla plánovaných 50 milionů dolarů a samotná organizace stála značné peníze.
Kritici upozorňovali, že podobné masové události mohou vytvářet dojem, že společnost problém vyřešila, přestože lidé dál hladovějí a spí v azylových domech nebo na ulicích.
Někteří aktivisté také kritizovali skutečnost, že organizátoři chtěli projekt udržet mimo stranickou politiku. Podle nich totiž nebylo možné řešit hlad a bezdomovectví bez tlaku na vládu, zákonodárce a veřejné instituce.
Na druhé straně však Hands Across America dokázalo něco, co se podaří jen málokteré charitativní kampani. Přimělo miliony lidí, aby na okamžik přestali myslet pouze na vlastní každodenní starosti a začali se zajímat o osudy těch, kteří žijí vedle nich, ale jejichž problémy často zůstávají neviditelné.
Přivedlo dohromady lidi různých generací, ras, společenských vrstev a politických názorů. Upozornilo na skutečnost, že chudoba není problémem vzdálených zemí, ale také samotné Ameriky. A především vytvořilo obraz, který se stal jedním z nejvýraznějších symbolů americké občanské solidarity osmdesátých let.
Dnes, více než čtyřicet let po události, působí fotografie Hands Across America téměř neuvěřitelně. Na snímcích vidíme dlouhé řady lidí, kteří se drží za ruce. Vedle sebe stojí děti a senioři, slavní herci a obyčejní zaměstnanci, politici a lidé bez domova. Někteří z tehdejších účastníků už nežijí. Děti, které se v roce 1986 držely za ruce se svými rodiči, jsou dnes samy rodiči nebo prarodiči.
Píseň We Are the World mezitím zůstala jedním z nejznámějších symbolů hudební charity a Hands Across America se stalo připomínkou doby, kdy se miliony lidí pokusily vyjádřit solidaritu prostřednictvím jednoho jednoduchého gesta.
Možná se nepodařilo spojit celé Spojené státy nepřerušeným řetězem. Možná se nepodařilo vybrat tolik peněz, kolik organizátoři plánovali. A možná ani těch patnáct minut nemohlo změnit život každého člověka, který potřeboval pomoc. Přesto měla tato událost důležitý význam.
Zdroje:
https://usaforafrica.org/hands-across-america/?utm_
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1986/05/26/millions-join-in-symbolic-assault-on-nations-hunger-homelessness/6fdd0440-fd5b-4b30-9b6a-27699edb08da/?utm_
https://www.upi.com/Archives/1986/05/25/Celebrities-join-in-hands-across-America/9439517377600/?utm_
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1986-06-19-ca-12238-story.html?utm_
https://www.latimes.com/visuals/framework/la-me-fw-archives-hands-across-america-2-20170906-story.html?utm_
https://www.cbsnews.com/news/on-this-day-may-25-1986-hands-across-america/?utm_





