Hlavní obsah
Věda a historie

Austrálie kdysi kradla Aborigincům děti, kterým pak ničila životy a dělala z nich sluhy pro bílé

Foto: Wikimedia Commons / public domaine

Převýchovné zařízení pro dívky v Cootamundra

Příběh Lorraine Peeters a stovek dalších je bolestivý a ostudný. Ve čtyřech letech ji odvezli od matky stovky kilometrů daleko a připravili ji o vše. Následoval jen dril, zákazy a výcvik do služby u bělošských rodin.

Článek

V roce 1942 přijeli do domorodé osady Brewarrina v severozápadní části australského Nového Jižního Walesu lidé, kteří měli moc rozhodovat o osudu tamních rodin. Pro čtyřletou Lorraine Peeters a její sourozence tím začala tragédie. Úředníci ji odvedli společně s jejími pěti sestrami. Rodina se rozpadla během chvíle. Děti čekala cesta dlouhá přibližně 650 kilometrů do zařízení v Cootamundra. Jejich dva bratři byli umístěni do jiného ústavu v Kinchele.

Malé děti náhle zůstaly bez rodičů, bez známého prostředí a bez jistoty, zda svou rodinu ještě někdy uvidí. Nikdo se jich na nic neptal. Nebylo to ojedinělé selhání, ale součást státní politiky, která po desetiletí zasahovala do života australských domorodců.

Komu smějí patřit vlastní děti

Austrálie byla dlouho rasově rozdělenou zemí. Původní obyvatelé kontinentu, Aboriginci a obyvatelé ostrovů Torresova průlivu, čelili po britské kolonizaci postupnému zabírání své půdy, vytlačování z tradičních území a omezování svobody.

V průběhu 19. a 20. století vznikaly zákony, které umožňovaly státním institucím kontrolovat jejich životy. Úřady rozhodovaly o tom, kde smějí žít, za jakých podmínek mohou pracovat, a v řadě případů také o tom, zda mohou vychovávat vlastní děti.

Foto: Louise Thomová / Wikimedia Commons / volná licence

Domov pro domorodé dívky Cootamundra pro domácí výcvik, bývalé průčelí nemocnice. Přední veranda byla uzavřena jako ubytovna. Původní příjezdová cesta a vjezd do nemocnice byly z této strany

Zvláštní roli sehrál Zákon na ochranu domorodců přijatý v Novém Jižním Walesu v roce 1909. Jeho pozdější novela z roku 1915 poskytla úřadům mimořádně široké pravomoci při odebírání domorodých dětí. Rozhodnutí o jejich budoucnosti tak často nezáviselo na soudu ani na prokázaném zanedbávání péče. Úředníci mohli zasáhnout na základě vlastního posouzení.

Důsledky byly katastrofální. Děti mizely ze svých rodin, rodiče se někdy ani nedozvěděli, kam byly odvezeny, a sourozenci byli rozdělováni mezi různá zařízení.

Australská komise pro lidská práva později ve své rozsáhlé zprávě popsala případy, kdy úředníci děti odváděli lstí, někdy je lákali na sladkosti nebo jim slibovali výlet. Rodiče se pak marně snažili zjistit, kde jejich potomci skončili. Zpráva z roku 1997 odhadovala, že v některých oblastech a obdobích mohlo být od rodin násilně odděleno až jedno ze tří domorodých dětí.

Foto: Unsv.edu / public domaine

Domorodé děti v ústavu

Ústav pro budoucí služebné

V roce 1912 otevřelo vedení australského Nového Jižního Walesu v budově bývalé nemocnice ve městě Cootamundra zvláštní zařízení. Na první pohled mohlo jít o školu nebo internát. Ve skutečnosti to bylo místo, kam byly umisťovány domorodé dívky odebrané rodičům. Instituce měla dvě základní funkce: oddělit děti od jejich původních rodin a připravit je na život v bělošské společnosti.

Průměrně zde pobývalo kolem čtyřiceti dívek současně. Spaly ve společných ložnicích rozdělených podle věku a jejich život podléhal přísnému dennímu režimu. Vedení ústavu určovalo, kdy budou vstávat, pracovat, jíst i odpočívat.

Dívky byly označovány jako chovanky. Jejich rodiče neměli běžnou možnost vzít si je zpět. Podle pravidel správy ústavu zůstávaly pod kontrolou úřadů až do dospělosti a v řadě případů se k rodinám už nikdy nevrátily.

Nešlo přitom jen o fyzické odloučení. Dívky měly postupně ztratit také vazbu na vlastní původ. Některým byla změněna jména. Nesměly používat své domorodé jazyky a projevovat kulturní zvyklosti. Jejich identita byla považována za překážku, kterou je třeba odstranit.

Výchova se nesoustředila na všeobecné vzdělání, které by jim umožnilo svobodně si vybrat vlastní budoucnost. Jejím hlavním cílem byla příprava na domácí práce. Dívky se učily uklízet, prát, žehlit, vařit a starat se o děti. Vedení zařízení vycházelo z představy, že jejich budoucnost je předem určena: měly pracovat pro bělošské rodiny, které potřebovaly domácí služebnictvo. Podle organizace Coota Girls Aboriginal Corporation prošlo tímto systémem více než 570 dívek, které následně pracovaly pro více než 1 200 zaměstnavatelů.

Foto: Louise Thomová / Wikimedia Commons / volná licence

Interiér původního nemocničního oddělení, které později sloužilo jako dívčí kolej pro 12-15leté dívky.

První setkání Lorraine s institucí

Když Lorraine Peeters v roce 1942 dorazila do Cootamundry, čekalo ji přijetí, které si zapamatovala na celý život. Děti byly postaveny do řady. Musely odložit oblečení, které měly na sobě. Byly jim oholeny vlasy a jejich těla byla ošetřena přípravkem obsahujícím DDT, tehdy používaným mimo jiné proti parazitům. Jejich původní oblečení bylo spáleno. Dívky přišly o věci, které jim připomínaly domov, a současně začal proces, jehož cílem bylo přerušit jejich vztah k vlastnímu původu.

Lorraine vzpomínala, že děti byly vedeny k tomu, aby se chovaly, mluvily, oblékaly a přemýšlely jako běloši. Za používání vlastní kultury nebo jazyka přicházely tresty. Se sestrami přitom nebyla pohromadě. Děti byly rozdělovány do různých ložnic podle věku. Malá Lorraine a její dvouletá sestra nemohly svobodně navazovat vztahy se staršími sourozenci. Nesměly se k nim ani přibližovat tak, jak by to bylo v normální rodině přirozené.

Dívky byly vedeny k tomu, aby zapomněly, odkud pocházejí. V ústavu se podle jejího svědectví prosazovalo pravidlo, které vystihovalo celou filozofii instituce: chovej se jako běloch, mluv jako běloch, buď jako běloch. Nešlo o to, aby se děti naučily žít ve dvou kulturách. Měly se vzdát té vlastní.

Místo školy odchod do služby

Věk přibližně patnácti let představoval pro mnoho dívek další zásadní zlom. Přestávaly být chovankami ústavu a začínala jejich pracovní budoucnost. Byly posílány do domácností bělošských zaměstnavatelů, často do venkovských oblastí Nového Jižního Walesu. Některé pracovaly také na farmách.

Jejich úkoly zahrnovaly prakticky všechno, co bylo potřeba v domácnosti zajistit. Musely drhnout podlahy, prát prádlo, připravovat jídlo, uklízet pokoje a starat se o děti svých zaměstnavatelů. A jejich mzda? Výdělky se odváděly na účty spravované příslušným státním úřadem a  dívky často neměly ke svým penězům přístup. Pokud potřebovaly nové oblečení nebo jiné osobní věci, musely žádat o povolení. Své peníze prakticky neviděly, ty odcházely na ústředí a o jejich použití rozhodovali jiní.

„Byly jsme otrokyněmi bílých rodin,“ řekla Lorraine v rozhovoru pro ABC.

Dívky byly vystavovány tvrdým pracovním podmínkám, fyzickému a psychickému násilí a také sexuálnímu zneužívání. Státní systém, který měl údajně děti chránit a vychovávat, je tak v mnoha případech vystavoval utrpení.

Foto: Photografic Collection from Australia / public domaine

Rodiče, kteří své děti nechtěli opustit

Příběh Lorraine není jediným svědectvím, které ukazuje, jak bezmocné byly rodiny proti rozhodnutím úřadů. Další z bývalých chovanek, Fay Moseley, byla odvedena od rodiny a později v pouhých čtrnácti letech poslána pracovat na farmy. Její povinností bylo také vařit, prát a uklízet pro bohaté rodiny v okolí.

Když se po letech snažila pochopit, proč jí bylo odebráno dětství, narazila na dokument, který její zkušenost ještě více zatížil. V dopise, který před jejím odebráním vypracovala organizace Aborigines Welfare Board, byl její otec Cecil Clayton popsán jako člověk dobrého charakteru. Jeho děti byly podle úředního hodnocení dobře vychovávané a čisté. Cecil Clayton navíc sloužil za druhé světové války u australských jednotek v Tobruku. Po návratu domů se čestně vrátil z vojenské služby a založil rodinu. Přesto mu děti vzali. Fay později zjistila, že rodiče se je snažili navštěvovat, ale zaměstnanci zařízení je za nimi nepustilii. Dívkám přitom namlouvali, že je jejich rodiče nechtějí a nemají je rádi.

Tento okamžik ukazuje jednu z nejkrutějších součástí celého systému. Děti nejenže přišly o rodinu, ale současně byly vedeny k přesvědčení, že za jejich odloučení mohou sami rodiče. Takové lži mohly zničit důvěru v rodině na celý život.

Když se člověk dozví, co mu vlastně udělali

Následky nuceného odloučení nezmizely v okamžiku, kdy dívky opustily ústav. Lorraine Peeters se po letech provdala a měla vlastní děti. Postupně se však její spojení s domorodou kulturou vytrácelo. Naučila se žít v bělošské společnosti a dlouhou dobu měla pocit, že právě do ní patří. Zlom přišel až v jejích čtyřiapadesáti letech. Zúčastnila se setkání bývalých chovanek Cootamundry. Znovu se setkala se ženami, se kterými sdílela dětství. Některé z nich na setkání nepřijely, už nežily.

Najednou se před ní otevřel svět vzpomínek, které dlouhá léta zůstávaly potlačené. Uvědomila si, kolik toho jednotlivé ženy ztratily a jak hluboké následky si nesly do dospělosti. Popsala to jako smutek, která ji zcela ochromil. Začala truchlit nejen nad vlastní rodinou, ale také nad všemi ztracenými vztahy, dětstvím a kulturní identitou. V jednom období se uchýlila k alkoholu, protože nedokázala tu bolest zvládnout.

Pomoc jí poskytla dcera Shaan, která za ní přijela. Později Lorraine našla způsob, jak vlastní bolestnou zkušenost proměnit v pomoc druhým. Začala se věnovat práci s lidmi z domorodých komunit, kteří si nesli podobná traumata. Pomáhala jim hledat cestu k rodinným kořenům a znovu navazovat vztahy, které byly přerušeny desítkami let.

Proč to australský stát dělal?

Tehdejší australskou politiku ovládala představa, že domorodé obyvatelstvo musí postupně splynout s bělošskou většinou. Vláda a její úřady považovaly vlastní jazyk, tradice a způsob života původních obyvatel za něco, co je třeba odstranit nebo alespoň potlačit.

Zvláštní pozornost přitom věnovaly dětem smíšeného původu. Někteří tehdejší představitelé věřili, že pokud budou tyto děti vychovávány mimo své původní komunity, jejich potomci postupně splynou s bělošským obyvatelstvem.

Dnes je takové uvažování těžko představitelné. Tehdy však nebylo pouze názorem několika jednotlivců. Promítalo se do zákonů, úředních rozhodnutí i fungování institucí. V roce 1937 byla na konferenci představitelů australských států a teritorií oficiálně přijata politika asimilace. Jejím deklarovaným cílem bylo začlenění domorodého obyvatelstva do bělošské společnosti.

Za tímto zdánlivě administrativním označením se skrývala představa, že původní kultura postupně zmizí. Odebírání dětí bylo jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout. Jednotlivé australské státy měly vlastní zákony a postupy. Ne všechny děti byly odebírány ze stejných důvodů a ne všechny prošly stejným typem zařízení. Společným rysem však bylo systematické narušování rodinných vazeb a kulturní identity původních obyvatel.

Cootamundra zavřela dveře

Zařízení v Cootamundře fungovalo od roku 1912 až do roku 1969. Jeho konec neznamenal okamžité ukončení všech forem odebírání domorodých dětí. Politika nucených přesunů měla v Austrálii různé podoby a v některých oblastech pokračovala i v následujících letech.

Změny přicházely postupně. Významným mezníkem bylo referendum z roku 1967, které odstranilo některá ústavní znevýhodnění původních obyvatel a umožnilo federální vládě přijímat zákony týkající se jejich postavení ve společnosti.

V Novém Jižním Walesu následoval zákon z roku 1969, který ukončil dosavadní právní strukturu ochranných úřadů a dětských výcvikových domovů. Budova v Cootamundře nezmizela. Dnes je fyzickou připomínkou událostí, o kterých se Austrálie dlouho zdráhala otevřeně mluvit. Pro bývalé chovanky je místem, kde přišly o rodiny a kde se jejich životy vydaly směrem, který by si samy nikdy nevybraly.

Foto: Louise Thomová / Wikimedia Commons / volná licence

Pamětní deska

Austrálie přiznala, co se stalo

Významným okamžikem se stal 13. únor 2008. Australský premiér Kevin Rudd vystoupil v parlamentu a jménem australského státu se veřejně omluvil původním obyvatelům, zejména členům takzvaných „Ukradených generací“.

Rudd uznal, že stát způsobil utrpení, které se přenášelo z generace na generaci. Jeho vystoupení sledovaly tisíce lidí po celé zemi. Pro mnoho přeživších představovalo první skutečné veřejné přiznání toho, co se jim stalo. Omluva však již nemohla vrátit ztracené dětství ani desetiletí, během nichž děti vyrůstaly bez vlastní rodiny.

Co zůstalo po Ukradených generacích?

Následky této politiky se neomezily na ženy a muže, kteří byli jako děti odvlečeni. Zasáhly také jejich potomky. Děti, které vyrůstaly bez rodičů, často neměly možnost naučit se jazyk svých předků, poznat tradiční zvyklosti nebo navázat vztahy s širší rodinou. Někteří lidé se teprve v dospělosti dozvěděli, odkud pocházejí a kdo byli jejich skuteční příbuzní.

Jiní strávili celý život hledáním matek a sourozenců. Někdy se rodiny podařilo znovu spojit, jindy bylo pátrání marné, protože lidé, které hledali, už dávno zemřeli. V Austrálii proto vznikly organizace, které pomáhají přeživším a jejich potomkům hledat rodinné kořeny. Jednou z nich je Link-Up, která se věnuje vyhledávání příbuzných a obnovování přerušených rodinných vztahů.

Také bývalé chovanky z Cootamundry založily vlastní organizaci Coota Girls Aboriginal Corporation. Jejím cílem je uchovávat jejich svědectví, podporovat přeživší a připomínat veřejnosti, co se v někdejším zařízení odehrávalo.

Pro tyto ženy je důležité, aby se jejich příběhy neztratily. Nechtějí, aby se o jejich dětství mluvilo pouze prostřednictvím statistik a úředních dokumentů. Chtějí, aby lidé slyšeli jejich vlastní vzpomínky a názory. Aby se vědělo, že nebyly jen čísly ve státní evidenci. Byly to děti, které měly matky, otce, sourozence, své domovy a vlastní sny.

Nejtragičtější na celém příběhu možná není jen skutečnost, že stát dětem odebral rodiče. Je to také fakt, že se jim následně pokoušel vysvětlit, že jejich původ, jejich jazyk a jejich rodina nemají žádnou hodnotu. A že lidé, kteří je milovali, je údajně nechtěli.

Dnes už bývalé chovanky Cootamundry vědí, že pravda byla jiná. Jejich rodiče na ně nezapomněli. Mnozí je hledali, psali dopisy a pokoušeli se dostat se k nim přes úřední zákazy.

Některé rodiny se po desetiletích znovu setkaly. Jiné už takovou možnost nikdy nedostaly. V budově v Cootamundře dnes nezní dětské kroky ani příkazy vychovatelek. Zůstaly vzpomínky, svědectví a jména žen, které odmítly nechat svou minulost zmizet. A právě proto má smysl jejich příběh vyprávět.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/australia-news/2026/may/26/stolen-generation-survivors-national-plan-ntwnfb

https://www.abc.net.au/news/

https://www.cootagirls.org.au/

https://humanrights.gov.au/our-work/projects/bringing-them-home

https://www.sbs.com.au/nitv/

https://www.parliament.nsw.gov.au/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz