Článek
Muž s předlouhým jménem Adrian Paul Ghislain Carton de Wiart mohl mít na růžích ustláno, ale zvolil zcela jiný způsob života. Narodil se 5. května 1880 v Bruselu do belgicko-irské rodiny. Oficiálně získal britské občanství v roce 1907 a do té doby sloužil v britské armádě na zvláštní povolení. Jeho otec Leon pocházel ze zámožné a vlivné aristokratické rodiny. Byl úspěšným mezinárodním právníkem a v belgických i britských vyšších kruzích se těšil značné vážnosti. Mladému Adrianovi se dostalo vybrané výchovy, nejprve navštěvoval chlapeckou školu v Anglii a následně nastoupil ke studiu práv na univerzitě v Oxfordu.
Jenže paragrafy a přednáškové sály ho k smrti nudily. Mladý a neklidný hoch toužil po dobrodružství. V roce 1899 vypukla druhá búrská válka v Jižní Africe a pro devatenáctiletého muže to byla neodolatelná adrenalinová výzva. Bez vědomí rodičů opustil Oxford a nechal se zapsat do armády. Aby se tam dostal, musel se uchýlit k podvodu. Vymyslel si falešné jméno Trooper Babington a tvrdil, že je mu dvacet pět let. Poté narukoval k britské jednotce a odcestoval na jihoafrickou frontu.
Během tvrdých střetů s Búry utrpěl svá první vážná válečná zranění — střelu do břicha a těžký zásah do slabin. Místo toho, aby ho tato zkušenost odradila, stala se z ní jen jakási předehra pro vše, co následovalo. Zraněného mladíka evakuovali do Anglie a tam na něj prasklo, že lhal u odvodu. Otec Leon se pořádně naštval, ale viděl, že syna od vojenské dráhy nic neodradí. Jakmile se Adrian zotavil, zanechal oxfordských studií definitivně a vstoupil do britské armády jako důstojník 4. královské dragounské gardy. Válka mu zachutnala a už ho nikdy nepustila.
Somálské tažení
Na počátku 20. století sloužil na různých místech britského impéria, od Indie až po Jižní Afriku. Klíčová prověrka jeho nezdolnosti přišla v roce 1914. V Evropě se rozhořela první světová válka, Adriana však převeleli do Somálska. Tam bojoval proti náboženskému a nacionalistickému vůdci Mohammedu Abdullahovi Hassanovi, kterému Britové přezdívali Šílený Mulla. Mulla je islámský náboženský učenec nebo duchovní.
V listopadu 1914 britské jednotky zaútočily na opevněnou pevnost dervišů - muslimských asketů a mystiků - a Carton de Wiart stanul v čele útoku. Když obránci pevnosti spustili těžkou palbu, Adrian to schytal. Kulka ho zasáhla do obličeje a roztříštila mu levé oko. Ani přes krutou bolest se z bojiště nestáhl. Dál velel útoku a brzy ho zasáhli znovu, tentokrát ho střela připravila o kus ucha. Teprve když byl zcela vyčerpán a ztratil mnoho krve, převezli ho do polní nemocnice. Lékaři udělali vše, co bylo v jejich silách, ale levé oko se zachránit nepodařilo.
Mnozí jiní důstojníci by po takovém zranění přijali čestné propuštění ze služby a zbytek války by strávili v zázemí. Pro Cartona de Wiarta to však nepřipadalo v úvahu. Po návratu do Londýna obdržel za své hrdinství Vojenský kříž a navrch skleněnou oční protézu. Skleněné oko ho však strašně iritovalo. Traduje se, že jej jednoho dne při jízdě taxíkem vytáhl z důlku a vyhodil z okna. Místo něj si pak nasadil černou pásku, která se stala jeho poznávacím znamením.
Carton de Wiart ještě bez pásky
Souboj s nepřítelem u Ypres a Sommy
Jakmile mu to zdravotní stav dovolil, neváhal a vymohl si převelení na západní frontu do Francie. Bahno, zákopy, plyn a kulomety denně decimovaly tisíce mužů. Carton de Wiart se však v tomto prostředí cítil jako ryba ve vodě. Během let 1915 až 1918 prošel nejkrvavějšími bitvami. U Ypres v roce 1915 se jeho jednotka dostala do drtivé dělostřelecké palby a granát mu těžce zranil levou ruku. Lékař v polním lazaretu prohlédl jeho roztříštěné prsty a odmítl je okamžitě amputovat s tím, že počká, jak se situace vyvine. Netrpělivého De Wiarta to dopálilo a dva poraněné prsty si sám utrhl. Ruka byla nakonec tak poškozená, že mu ji později museli amputovat od zápěstí. Od té doby házel granáty za nepřátelskou linii tak, že je odjišťoval zuby, a svým mužům šel v nebojácnosti příkladem. Vojáci ho za jeho odvahu obdivovali.
Jen blázen by se v jeho situaci vracel na frontu, ale on byl zpátky do několika měsíců. V roce 1916 se zúčastnil bitvy na Sommě. U vesnice La Boisselle zahynuli všichni velitelé praporů a situace hrozila katastrofou. De Wiart převzal velení nad všemi zbývajícími jednotkami, koordinoval obranu pod neustálou palbou a dokázal udržet pozice. Za chrabrost mu bylo uděleno nejvyšší britské vojenské vyznamenání — Viktoriin kříž.
Viktoriin kříž
Jeho seznam zranění z první světové války připomínal lékařský atlas: střelili ho do lebky, dostal to do kotníku, utrpěl průstřel kyčle u Arrasu a další střela mu provrtala nohu. Z každého zranění se dokázal vylízat velmi rychle a pokaždé se okamžitě dožadoval návratu na bojiště.
Když v listopadu 1918 první světová válka skončila, pociťoval spíše zklamání než úlevu. Později ve svých pamětech napsal: „Lidé se mě ptají, proč jsem tak miloval válku. Upřímně rečeno, já jsem si ji prostě užíval.“ Doba míru pro něj byla synonymem pro nudný stereotyp.
Dlouho však zahálet nemusel. V roce 1919 ho jmenovali šéfem britské vojenské mise v Polsku. Nově obnovený polský stát se nacházel v mimořádně nestabilní situaci obklopen nevyzpytatelnými nepřáteli. Carton de Wiart se stal blízkým přítelem a poradcem polského maršála Józefa Piłsudského.
Nebyl by to on, aby se opět nepřimíchal do bojů, tentokrát v polsko-sovětské válce mezi lety 1919–1921. Bolševické síly pod vedením Michaila Tuchačevského a obávané jezdecké armády Semjona Buďonného postupovaly nezadržitelně na západ a Carton de Wiart, jakožto šéf britské vojenské mise, neustále pendloval mezi Varšavou, hlavním štábem a ustupujícími polskými jednotkami. K rychlým přesunům nad rozsáhlým a špatně průchozím územím používal lehký pozorovací dvouplošník. Při jednom z letů nad polsko-ukrajinským pomezím vysadil motor a pilot musel nouzově přistát v zóně nikoho. Stroj se při přistání na neudržovaném terénu převrátil na záda. Pro většinu lidí by to znamenalo smrt, ale de Wiart byl prostě nezničitelný. On i pilot vyvázli jen s pohmožděninami. Než k vraku přispěchaly předsunuté hlídky Rudé armády, oběma mužům se podařilo z trosek vyprostit a pěšky nepozorovaně prošli zpět k polským liniím.
Maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj
O něco později, v srpnu 1920, Carton de Wiart cestoval na frontu vlakem v osobním vagónu na konci soupravy. V odlehlém úseku trati na vlak zaútočila patrola sovětských kozáků. Jezdci cválali podél trati a stříleli na vagóny. Carton de Wiart vyběhl na otevřenou zadní plošinu a s revolverem v jeho jediné ruce palbu opětoval.
Při prudkém zrychlení soupravy však neudržel rovnováhu a vypadl z vlaku na železniční násep. Než k němu nejbližší kozák dojel, jednoruký důstojník ho ze země zastřelil. Následně se rozběhl za vlakem, jednou rukou se chytil zábradlí zadní plošiny, vyhoupl se zpět na vagón a pokračoval ve střelbě na překvapené útočníky, dokud jim neujel z dosahu.
Po skončení bojů v Polsku zůstal. Od polského knížete Karola Mikolaje Radziwiłła získal k užívání rozsáhlé panství v oblasti Pinských močálů v dnešním Bělorusku. Zde strávil téměř dvacet let mezi válkami. Žil v loveckém zámečku, daleko od civilizace, a oddával se své druhé velké vášni — lovu divokých kachen a rybolovu. Byla to nejdelší fáze klidu v jeho bouřlivém životě.
Návrat do zbraně
Klidné roky ukončilo září 1939, kdy nacistické Německo a Sovětský svaz přepadly Polsko. Carton de Wiart musel narychlo opustit své panství, přičemž přišel o veškerý svůj majetek včetně loveckých zbraní a oděvů. S polskou vládou se evakuoval přes hranice do Rumunska a odtud zpět do Velké Británie.
Ve věku téměř šedesáti let ho opět povolali do aktivní služby v britské armádě. Přestože měl roky na zasloužený důchod, jeho zkušenosti a autorita byly neocenitelné. V dubnu 1940 jej pověřili velením anglo-francouzských sil, které měly uskutečnit výsadek v Norsku a dobýt město Trondheim.
Operace Namsos byla od počátku odsouzena k nezdaru. Spojenecké jednotky neměly letecké krytí, chyběla jim těžká výzbroj, transportní kapacity a čelily drtivé převaze německé Luftwaffe i skvěle vycvičeným horským jednotkám. Carton de Wiart dorazil do Namsosu hydroplánem, který po přistání okamžitě napadla německá stíhačka. I přes bombardování a katastrofální situaci dokázal zachovat chladnou hlavu. Když pochopil, že udržení pozic je nemožné a povede pouze k masakru jeho mužů, úspěšně provedl evakuaci spojeneckých sil z Norska bez větších ztrát na životech.
Uprchlík z italského vězení
Po norském angažmá ho v roce 1941 vyslali do Káhiry, aby převzal velení britské vojenské mise v Jugoslávii. Káhira byla tehdy hlavním štábem britského velení pro celý Blízký východ a Středomoří. Veškeré britské operace na Balkáně, v Severní Africe i na Blízkém východě se koordinovaly právě odtud.
V dubnu 1941 odletěl z Velké Británie na palubě britského bombardéru Vickers Wellington, který měl namířeno přes Maltu do Egypta. Přibližně půldruhého kilometru od libyjského pobřeží, které bylo v té době pod kontrolou italských sil, však nastala vážná krize. V důsledku mechanické poruchy přívodu paliva selhaly obě pohonné jednotky a pilot byl nucen provést nebezpečné nouzové přistání na mořskou hladinu. Náraz na hladinu trup letadla těžce poškodil a stroj se začal okamžitě potápět. Carton de Wiart, který i přes pokročilý věk disponoval obdivuhodnou fyzickou kondicí, dokázal společně s posádkou z potápějícího se vraku včas uniknout. Navzdory tomu, že měl pouze jedno oko a chyběla mu levá ruka, doplaval v noční tmě kilometr a půl k pevnině. Jakmile vyčerpaný vystoupil z vody na pláž, padl do rukou předsunutým italským patrolám.
Pro Italy byl generálporučík extrémně cenným úlovkem. Převezli ho do Itálie a internovali ho v přísně střeženém toskánském hradě Castello di Vincigliata nedaleko Florencie, který fungoval jako zajatecký tábor, kde byli drženi vysoce postavení spojenečtí důstojníci.
Castello di Vincigliata
Pasivní čekání na konec války však nebyl generálův styl. Ve svých 62 letech se okamžitě zapojil do příprav útěku. Společně s dalšími zajatci, mezi nimiž byl i brigádní generál Richard O'Connor, strávili měsíce kopáním podzemního tunelu v tvrdé kamenné půdě pod hradem.
V březnu 1943 se jim podařilo uprchnout. Carton de Wiart se na útěku vydával za italského rolníka. Přestože neuměl italsky, měl pouze jedno oko, amputovanou ruku a na těle bezpočet jizev, dokázal se pohybovat na svobodě celých osm dní a ujel značnou vzdálenost směrem ke španělským hranicím. Nakonec ho kvůli nepřehlédnutelné vizáži a neznalosti jazyka znovu zadrželi a vrátili do tábora.
Churchillův vyslanec u Čankajška
Italské zajetí pak už netvalo dlouho. V srpnu 1943 se italská vláda tajně rozhodla vyjednat se spojenci kapitulaci a italští představitelé si vzpomněli na slavného a respektovaného generála ve svém táboře. Cartona de Wiarta vzápětí vytáhli ze zajetí, dali mu civilní oblek a převezli ho do Říma, odkud měl doprovázet italského diplomata do Lisabonu, aby pomohl zprostředkovat jednání.
Po úspěšném splnění mise se generál mohl vrátit do Londýna. Winston Churchill, který v něm viděl jednoho z největších hrdinů britského impéria, pro něj měl nový, velmi citlivý úkol. Jmenoval ho zvláštním vyslancem u čínského nacionalistického vůdce, generalissima Čankajška.
Generalissimus Čankajšek
V letech 1943 až 1946 Carton de Wiart tedy působil v Číně, kde musel manévrovat mezi Čankajškovou vládou, čínskými komunisty vedenými Mao Ce-tungem a americkými spojenci pod velením generála Josepha Stilwella.
Během asijské mise se setkal s významnými světovými osobnostmi. Zúčastnil se například Káhirské konference v roce 1943, kde se setkal s americkým prezidentem Rooseveltem. V Číně si získal značný respekt pro svou přímočarost, absolutní absenci strachu a přirozenou autoritu.
Nesmrtelná legenda
V roce 1947, po téměř padesáti letech nepřetržité a divoké služby britskému impériu, odešel generál Sir Adrian Carton de Wiart do zaslouženého důchodu.
Krátce po válce v domě svých přátel uklouzl na rohožce na schodech, spadl, zlomil si několik obratlů a upadl do bezvědomí. Zotavil se i z toho, jak jinak.
V soukromí byl poměrně odtažitým samotářem. Vzhledem k jeho neustálé touze po bojovém nasazení trávil se svou rodinou jen naprosté minimum času.
Poprvé se oženil v roce 1908 ve Vídni, kde si vzal rakouskou šlechtičnu, hraběnku Friederike von Babenhausen. Z manželství se narodily dvě dcery, Anita a Maria, ale svazek fungoval z velké části pouze na papíře. Zatímco jeho manželka s dcerami žila v rakouské metropoli a v prostředí evropské vyšší společnosti, Carton de Wiart, jak už jsme zmínili, strávil téměř dvacet meziválečných let v odlehlých Pinských močálech na polsko-běloruském pomezí, kde se věnoval lovu, jenž mu alespoň částečně nahrazoval adrenalin z bojiště. Přestože měl pouze jednu ruku a jedno oko, dokázal si vyvinout grif pro manipulaci s puškou i rybářským prutem.
Hraběnka Friederike zemřela v roce 1949 a Carton de Wiart se o dva roky později, ve věku 71 let, oženil podruhé. Jeho vyvolenou se stala o dvacet tři let mladší Ruth Myrtle Muriel Joan McKechnie. Toto druhé manželství již bylo harmonické a klidné. Manželé se usadili v Irsku na venkovském panství Aghinagh House v hrabství Cork, kde generálporučík v penzi dožil svůj neuvěřitelný život. Dál se věnoval rybaření, sepisoval své paměti s názvem Šťastná odysea, které poprvé vyšly v Londýně v roce 1950 s předmluvou Winstona Churchilla, a v soukromí zůstával džentlmenem staré školy plynule hovořícím francouzsky i anglicky, který o svých válečných dobrodružstvích mluvil s lehkostí a nadhledem. Sir Adrian Carton de Wiart zemřel 5. června 1963 ve věku 83 let.
Zdroje:
https://www.utterlyinteresting.com/post/adrian-carton-de-wiart-the-unkillable-soldier?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Adrian_Carton_de_Wiart
https://everything-everywhere.com/the-unbelievable-life-of-adrian-carton-de-wiart/
https://www.forum24.cz/neznicitelny-vojak-s-jednou-rukou-a-okem-ktery-bojoval-ve-dvou-svetovych-valkach
https://www.interez.sk/neznicitelny-vojak-adrian-carton-de-wiart-prezil-niekolko-padov-lietadla-strelu-do-hlavy-a-odtrhol-si-vlastny-prst/#google_vignette
https://www.bbc.com/news/magazine-30685433
