Článek
Ano, i takhle může začít cesta, která vám na následujících sedm let naprosto obrátí život naruby. V té době jsem chodil se spolužačkou ze Slovenska, a když jsem její mámě oznámil u třetí lahve vína, že je plánuju navštívit v Bratislavě, a že za nimi dojedu na koloběžce (na které jsem mimochodem nikdy předtím nestál), odpovědí mi bylo: „Keď prídeš na kolobežke do Bratislavy, urobím ti rezne so zemiakovým šalátom.“ Nutno dodat, že Dianka nebyla velký fanoušek vaření, a pro mě se z nápadu stala vlastně sázka, což mi s mojí povahou znělo lépe než spontánní nápad.
O pár dní později už vytahuju tátův zaprášený červený baťoh snad ještě ze socíku, balím pár kusů oblečení a v Decathlonu kupuju stan za pětikilo. Byl jsem stále ještě student, a na týdenní výletování po hotelech to tenkrát nebylo.
O koloběžkách jsem věděl asi tolik, že nemá pedály a převodovku. Na koloběžce jsem nikdy předtím nestál, nevěděl jsem, jak se odrážet, jak střídat nohy, kolik kilometrů denně dokážu ujet, nevěděl jsem prakticky nic. Novou jsem si kupovat kvůli jednomu výletu nechtěl, a tak jsem zamířil do Světa Koloběžek na pražském Chodově a na týden si koloběžku půjčil.
Paní, která mi koloběžku vyřizovala, jsem požádal o fotku, abych mohl poslat důkaz, že to fakt myslím vážně a vyrážím vstříc dobrodružství, o kterém jsem si myslel, že bude fajn historka pro kamarády, a třeba i něco zažiju. V té době jsem ještě nemohl tušit, jak moc se tenhle výlet protáhne.
