Článek
Dokonce i Andrej Babiš po bouřlivém léte konečně prozřel. Petr Pavel nikam neodchází. Bude na Hradě po celé zbývající funkční období současné vlády a s největší pravděpodobností i v tom následujícím. Pokud Andrej Babiš v příštích volbách zvítězí a znovu stane v čele sněmovny, nezbyde mu než se s prezidentem naučit žít a fungovat bez neustálých zkratů.
Konec dětinského boje a pragmatické vystřízlivění
Po měsících, kdy komunikace mezi Úřadem vlády a Kanceláří prezidenta republiky připomínala spíš vyhlášení studené války, přišel náhlý obrat. Andrej Babiš ve svém tradičním nedělním videu promluvil k voličům nečekaně smířlivým tónem. Změnil komunikační karty, a ujistil sledující, že žádný boj mezi ním a hradem není a že se budou s prezidentem Pavlem uričtě scházet.
Ještě před pár týdny přitom Babiš jakékoliv schůzky kategoricky odmítal s tím, že na ně nemá čas, s Hradem se koordinovat nechce a nebude se podílet na Pavlově prezidentské kampani. Co se tedy stalo? Premiér jednoduše pochopil realitu.
Mandát Petra Pavla vyprší až na počátku roku 2028 a z jeho aktuálních vyjádření je zřejmé, že obhajoba postu je vysoce pravděpodobná. Babiš tak před sebou nemá dočasnou překážku, kterou by mohl vysedět nebo ignorovat. Pavel zde bude po celou dobu Babišova premiérského angažmá. Pokud navíc navazující parlamentní volby dopadnou pro hnutí ANO úspěšně a Babiš v roce 2029 sestaví vládu znovu, bude se muset s Petrem Pavlem potkávat i v dalším funkčním období.
Směšná fraška jménem Ankara
Otrávenou atmosféru mezi Strakovou akademií a Hradem nejvíce vysvětluje spor o účast na červencovém summitu NATO v Ankaře. Událost, která v zahraničí působila jako malicherná vnitropolitická přestřelka, ukázala českou diplomacii v tom nejhorším světle. Vláda se pokusila prezidenta z oficiální české delegace vyškrtnout. Pavel reagoval podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu, který předběžným opatřením nařídil, aby mu byla účast umožněna.
Výsledek? Na summit do Turecka odletěli oba, ale na místě předváděli divadlo plné ignorace, kdy se dvě části jedné národní delegace pohybovaly odděleně a vzájemně spolu nekomunikovaly. Bylo to směšné, nedůstojné a zcela zbytečné.
S odstupem času je jasné, že tento konflikt neměl žádný věcný základ. Česká zahraniční politika v klíčových otázkách Severoatlantické aliance nevykazuje žádné zásadní rozkoly, které by ospravedlňovaly takové silové přetlačování. Zpětně to vidí i sám Babiš.
Bližší, než se na první pohled zdá
Když se očistí politická retorika od předvolebních nánosů, ukáže se, že Babiš a Pavel si k sobě mají logicky i povahově blíže, než by se mohlo zdát ze stranických tiskových konferencí. Oba jsou představitelé silně pragmatického stylu politiky, oba kladou důraz na efektivitu a procesní řízení. Ani jeden z nich není teoretický ideolog. Ostatně hned po sněmovních volbách dokázali velmi rychle a věcně najít společnou řeč ohledně předávání moci a základních státních priorit.
Dohoda na obnovení pravidelných schůzek, které proběhly například po jednání Bezpečnostní rady státu, dává šanci na systematickou koordinaci. Pokud tento přístup vydrží, má česká zahraniční politika šanci vystupovat čitelně a jednotně. Minimálně do nadcházejícího SUMMITU NATO v Tiraně v roce 2027 má tato dohoda o neútočení reálnou šanci přežít. Ani jeden z aktérů si nemůže dovolit opakovat ostudu z Ankary.
Osobní msta ministra Macinky
Otázkou zůstává, proč k celé ankaráži a následnému zmrazení vztahů vůbec došlo. Odpověď leží v koaliční architektuře Babišovy vlády, konkrétně u ministra zahraničí a předsedy Motoristů sobě Petra Macinky.
Ten se nedokázal přenést přes fakt, že prezident Petr Pavel začátkem roku odmítl jmenovat ministrem životního prostředí čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka kvůli jeho dřívějším rasistickým a skandalizujícím výrokům na sociálních sítích.
Macinka vzal toto rozhodnutí jako osobní urážku a vůči Hradu zahájil otevřenou osobní válku. Vyjadřoval se o prezidentském aktivismu, mluvil o spálených mostech a z pozice šéfa diplomacie se snažil prezidentovi škodit, kde to jen šlo. Pokusy o blokování prezidenta v zahraniční politice nebyly strategickým zájmem České republiky ani Babišova hnutí ANO. Byla to Macinkova soukromá odveta za neúspěšné instalování Filipa Turka do vlády.
Petr Macinka tímto přístupem bohužel poškozuje celou Babišovu vládu. Místo toho, aby se ministerstvo zahraničí soustředilo na prosazování národních zájmů v komplikovaném mezinárodním prostředí, stalo se instrumentem vyřizování účtů.
Většina voličů hnutí ANO nevidí jediný důvod, proč by měl kabinet neustále válčit s prezidentem kvůli uražené ješitnosti koaličního partnera. Samotný Babiš nakonec musel zakročit a převzít iniciativu do svých rukou. Když prezident Pavel v rozhovorech uvedl, že Babiše nevnímá jako protivníka a Macinkovy výpady považuje za pouhý „folklór“, otevřel tím premiérovi ústupovou cestu.
Uklidnění na trase Hrad – Strakova akademie je dobrou zprávou pro stabilitu státu. Pro Petra Macinku z toho však plyne jediné: jeho osobní válka proti Petru Pavlovi skončila. Celé jeho dosavadní zviditelňování v politice totiž stálo na jediném vykonstruovaném sporu s Hradem. Aby byl v médiích vidět a mohl před svými příznivci vystupovat v roli neohroženého bojovníka, nutně potřeboval silného protihráče – a když žádný po ruce nebyl, musel si ho prostě vyrobit. Jenže tato show teď končí. Z prezidenta se stává spoluhráč Andreje Babiše, a pokud by Macinka ve svých útocích pokračoval i nadále, dostal by se do střetu s vlastním premiérem. To by pro něj byla až příliš vysoká a riskantní hra, kterou si prostě nemůže dovolit.
