Hotentotská Venuše byla hvězdou obludária. Její genitálie po smrti vystavili

Když v roce 1810 vstoupila na jeviště londýnského divadla neznámá mladá žena z jižní Afriky, sál oněměl. Pro konzervativní britské publikum, zvyklé na šněrovací korzety a přísnou etiketu, působila jako zjevení z jiného světa. Měřila pouhých 130 centimetrů, nosila zářivé provazy korálků z pštrosích skořápek, po těle přiléhavý trikot v tělové barvě a v koutku úst držela dýmku, ze které stoupal lehký dým.

To, co však bralo tisícům zvědavců dech a plnilo peněženky jejích manažerů, byla její anatomie. Měla mimořádně vyvinuté pozadí a prodloužené stydké pysky, což bylo u žen národa Khoikhoi běžné, avšak pro tehdejší Evropu naprosto šokující. Ze ženy jménem Saartjie (Sára) Baartmanová se téměř přes noc stala „Hotentotská Venuše“. Její příběh je však mnohem více než jen historií jedné cirkusové atrakce – je to obraz koloniální rozkoše, vědeckého rasismu a ztráty lidské důstojnosti, který našel své definitivní rozřešení až téměř dvě stě let po její smrti.

Příběh Sarah Baartmanové začal kolem roku 1789 v údolí řeky Gamtoos ve dnešním Východním Kapsku. Pocházela z domorodého národa Khoikhoiů. Nizozemští kolonizátoři těmto lidem posměšně říkali „Hotentoti“ podle jejich charakteristického mlaskavého jazyka. Termín se v tehdejším evropském povědomí stal synonymem pro vše cizí, divoké, primitivní a bizarní.

Sára neměla lehký život. Její matka zemřela, když jí byly dva roky, a otec, průhončí dobytka, zahynul během jejího dospívání. Když byl její partner ubit nizozemským osadníkem, zůstala sama a její vlastní dítě zemřelo ještě jako nemluvně. Sára odešla do Kapského Města, kde pracovala jako chůva a pradlena v domácnostech. Procházela nelehkým obdobím, přesto se nevzdávala.

Všiml si jí však britský vojenský lékař Alexander Dunlop společně s podnikatelem Hendrikem Cesarsem. Obdivovali její neobvyklé tělesné tvary a Dunlop v nich uviděl obrovský finanční potenciál. Evropské publikum v té době milovalo takzvané „freak shows“ – představení, v nichž byli vystavováni lidé s neobvyklým vzhledem či lidé z exotických krajů. Sára, ačkoliv neuměla číst ani psát, podepsala s Dunlopem a Cesarsem dohodu, že odcestuje do Anglie, kde bude vystupovat, a po dvou letech se s výdělkem vrátí domů. Zda odešla zcela dobrovolně, nebo pod nátlakem, zůstává otázkou.

V říjnu 1810 dorazila dvacetiletá Sára do Londýna. Byla ubytována v luxusní čtvrti blízko Piccadilly Circus a její vystoupení střídala jedno vyprodané představení za druhým.

Na jevišti byla prezentována jako „chybějící článek mezi člověkem a zvířetem“. Nosila těsné oblečení tělové barvy, které vyvolávalo iluzi nahoty, pštrosí korálky a pera. Tančila, hrála na tradiční hudební nástroje a kouřila dýmku. Pro bohatší klientelu pořádali organizátoři soukromá představení přímo v jejich domovech, kde si hosté mohli za příplatek na její neobvykle tvarované pozadí dokonce sáhnout.

Zároveň se stala terčem dovedných karikaturistů. V Británii zrovna probíhaly politické boje ohledně vlády lorda Grenvilla, kterému se pro jeho korpulentní postavu přezdívalo „Broad Bottom“ (Široké pozadí). Satirické tisky okamžitě zobrazovaly Grenvilla a Sáru stojící zády k sobě, jak jim kreslíři vyměřují velikosti hýždí.

Sára se však ocitla v Londýně v době, kdy byla Británie na vlně abolicionismu (hnutí za zrušení otroctví). Přestože byl obchod s otroky v roce 1807 zakázán, Sářino vystupování vyvolalo obrovský skandál. Lídři hnutí za lidská práva v čele s Zacharym Macaulaym zažalovali její manažery z držení ženy proti její vůli a lidsky nedůstojného zacházení.

Případ Case of the Hottentot Venus se dostal před soud v listopadu 1810. Sára byla vyslýchána po dobu tří hodin. K překvapení všech prohlásila, že v Anglii vystupuje dobrovolně, dostává část výdělku a nepociťuje žádné násilí. Soud proto žalobu zamítl. Historici se dodnes přou, zda Sára vypovídala ze strachu, nebo zda v tehdejší situaci skutečně viděla možnost, jak si zajistit finanční nezávislost.

Jakmile soudní proces utichl, zvědavost londýnského publika začala pomalu opadávat. Sára se vydala na turné po Anglii a Irsku, kde vystupovala na venkovských trzích. V roce 1811 byla dokonce pokřtěna v katedrále v Manchesteru.

V roce 1814 ji však převzal další muž, Henry Taylor, a odvezl ji do Paříže. Tam ji prodejem získal Jean Riaux, cvičitel zvířat a bývalý baletní mistr. V Paříži tím pro Sáru začala nejtemnější kapitola života.

Zatímco v Londýně s ní zacházeli jako s exotickou atrakcí, v Paříži se stala faktickým otrokem. Byla voděna na vodítku s obojkem kolem krku a vystavována v nevěstincích a soukromých salónech pařížské smetánky. Z žalu začala těžce pít alkohol a kouřit. Podle dobových svědectví byla pravděpodobně nucena i k prostituci.

Sára Baartmanová se v Paříži nestala jen obětí chtíče, ale především obětí vznikajícího tzv. „vědeckého rasismu“. Evropští vědci té doby se snažili kategorizovat lidské rasy a vytvořit rasovou hierarchii, v níž africké obyvatelstvo stavěli na nejnižší stupně lidství.

V březnu 1815 byla Sára převezena do královské botanické zahrady Jardin du Roi, kde ji zkoumala skupina předních francouzských přírodovědců. Vedl je Georges Cuvier, zakladatel srovnávací anatomie. Vědci ji zkoumali, kreslili a přemlouvali, aby se před nimi zcela svlekla. Sára to však rezolutně odmítla – zachovala si poslední zbytek své lidské důstojnosti a nikdy se nepředvedla zcela nahá.

Cuvier později ve svých zápiscích přiznal, že Sára byla velmi inteligentní žena s vynikající pamětí. Mluvila plynule holandsky, dobře anglicky a ovládala základy francouzštiny, měla půvabné ruce, štíhlá ramena a živou povahu. Přesto se ve svých závěrech snažil dokázat její příbuznost s opicemi, když srovnával její uši s ušima orangutana a její pohyby k rychlosti opic.

Zničená alkoholem, bídou a chladným pařížským podnebím Sára Baartmanová podlehla 29. prosince 1815 (některé zdroje uvádějí 1. ledna 1816) neznámé nemoci. Bylo jí pouhých 26 let. Jako příčina smrti se uváděl zápal plic, syfilis či celkové vyčerpání organismu.

Její smrt však zneuctění jejího těla neukončila. Georges Cuvier si vyžádal její mrtvolu pro vědecké účely. Zhotovil sádrový odlitek jejího těla, pitval ji a její kostru, mozek a pohlavní orgány vyjmul a naložil do nádob s formaldehydem.

Tyto hrůzné artefakty byly následně vystaveny v pařížském Muzeu člověka. Návštěvníci si tak mohli po celá desetiletí prohlížet kostru a sádrový odlitek Hotentotské Venuše stojící vedle sebe. Její pozůstatky byly z veřejné expozice odstraněny až v roce 1974, respektive 1976 – téměř 160 let po její smrti.

Po pádu apartheidu a zvolení Nelsona Mandely prezidentem Jihoafrické republiky v roce 1994 vznesla nová demokratická vláda oficiální žádost směrem k Francii o vrácení pozůstatků Sarah Baartmanové.

Francouzská strana se zpočátku zdráhala. Následovala dlouhá léta právních debat a vyjednávání ve francouzském Národním shromáždění. Někteří vědci tvrdili, že její tělo je „národním pokladem Francie“ a vědeckým exponátem, který by mohl v budoucnu vydat další svědectví.

Zásadní průlom přinesla báseň jihoafrické básnířky Diany Ferrus (I've Come to Take You Home – Přišla jsem Tě vzít domů), napsaná v roce 1998, která dojala francouzské zákonodárce. V roce 2002 Francie konečně schválila zákon o navrácení pozůstatků.

Po 192 letech od chvíle, kdy opustila břehy Afriky, se Sára vrátila domů. Dne 9. srpna 2002, na jihoafrický Národní den žen, byla její kostra i uchované tkáně se všemi poctami pohřbeny na vrcholu kopce ve svém rodišti v údolí řeky Gamtoos u městečka Hankey. Její hrob byl prohlášen za národní památné místo.

Stala se celosvětovým symbolem rasismu a dehumanizace ženského těla.

Její odkaz však vyvolává diskuse i v moderní popkultuře. Když například v roce 2014 pózovala celebrita Kim Kardashian na obálce časopisu Paper s efektním pózováním a sklenkou šampaňského položenou na svém pozadí, mnohé kritičky poukázaly na nápadnou podobnost s dobovými karikaturami Hotentotské Venuše a upozornily, jak tenká je hranice mezi obdivem a komercializací ženského těla.

Dnes v Jihoafrické republice funguje Centrum paměti Sarah Baartmanové, které slouží nejen jako připomínka jejího pohnutého osudu, ale i jako vzdělávací středisko pro uchování kultury a historie původních národů Khoikhoi a San.

Zdroje: Wikipedia, Dotyk, BBC,