James Watson rozluštil DNA. Kvůli rasismu ale přišel o uznání i tituly

James Dewey Watson se narodil 6. dubna 1928 v Chicagu jako jediný syn v rodině, kde se střetávalo katolické a episkopální vyznání. Náboženskou víru však v dětství zcela opustil. Samotný Watson později s nadsázkou vzpomínal, že největším štěstím jeho života byl otcův skepticismus k náboženství, díky němuž se mohl plně oddat vědeckému poznání. V jedenácti letech přestal chodit na mše a ponořil se do světů přírodních věd.

Jeho prvotní velkou vášní byla ornitologie. Společně s otcem trávil dlouhé hodiny pozorováním ptactva a plánoval, že se tomuto oboru bude věnovat profesionálně. Mimořádný intelekt mladého Francise či Jamese se projevil i v populárním rozhlasovém pořadu Quiz Kids, kde brilantně odpovídal na náročné vědomostní otázky. Díky liberálnímu systému Chicagské univerzity tam nastoupil ke studiu již v patnácti letech a získal celoústavní stipendium.

Zásadní obrat v jeho životním směřování přinesl rok 1946, kdy si přečetl přelomovou knihu fyzika Erwina Schrödingera Co je život?. Tato útlá knížka ho doslova uhranula a přiměla ho opustit ornitologii ve prospěch genetiky. V roce 1947 dokončil bakalářské studium zoologie a přesunul se na Univerzitu v Indianě. Zde ho lákala přítomnost Hermanna Josepha Mullera, nositele Nobelovy ceny z roku 1946, který již ve 20. a 30. letech definoval základní vlastnosti molekuly dědičnosti. Pod vedením Salvadora Luria získal Watson v roce 1950 doktorský titul za výzkum inaktivace bakteriálních virů pomocí rentgenového záření.

Po získání doktorátu se Watson vydal na postdoktorandský pobyt do Evropy. Nejdříve působil v Kodani, ale biochemický výzkum ho příliš nenaplňoval. Zlom nastal na vědecké konferenci v Itálii, kde Maurice Wilkins prezentoval první výsledky rentgenové difrakce DNA. Watson získal neochvějné přesvědčení, že genetický materiál má přesně definovanou molekulární strukturu, kterou lze odhalit. S pomocí svých mentorů si vyjednal stáž v Anglii a v říjnu 1951 nastoupil do Cavendishovy laboratoře v Cambridge.

Právě zde se setkal s o dvanáct let starším fyzikem Francisem Crickem. Obě vědecké osobnosti okamžitě propojila společná myšlenka: odhalit trojrozměrnou strukturu DNA a vysvětlit její roli v dědičnosti. Zatímco na londýnské King's College pracovali na krystalografii Maurice Wilkins a Rosalind Franklinová, Watson s Crickem zvolili strategii teoretického modelování.

Jejich první model z roku 1951 však selhal – navrhli trojřetězcovou šroubovici s bázemi směřujícími ven, což Franklinová z chemického hlediska nekompromisně vyvrátila. Klíčová data pro jejich úspěch nakonec pocházela právě z neschválených výzkumů Rosalind Franklinové a jejího studenta Raymonda Goslinga. Wilkins ukázal Watsonovi legendární krystalografický snímek „Photo 51“, který jasně dokazoval helikální strukturu. Navíc z Franklinové zprávy pochopili, že fosfátová páteř musí být na vnější straně a dvě vlákna musí pracovat protiběžně.

V březnu 1953 dali Watson a Crick dohromady správný model dvojité šroubovici. Odhalili, že specifické párování bází adeninu s thyminem a guaninu s cytosinem funguje jako přesný kopírovací kód. V dubnu 1953 publikovali tento objev v časopise Nature. V roce 1962 obdrželi James Watson, Francis Crick a Maurice Wilkins Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Rosalind Franklinová se ocenění nedožila, neboť v roce 1958 podlehla rakovině.

Po historickém úspěchu v Cambridge se Watson vrátil do Spojených států. V roce 1956 přijal profesorské místo v biologickém ústavu na Harvardově univerzitě, kde působil až do roku 1976. Na Harvardu se jeho výzkum zaměřil na RNA a její roli při přenosu genetické informace a syntéze bílkovin. Byl také politicky aktivní – vedl protesty biologů proti válce ve Vietnamu a vystupoval proti jadernému zbrojení. Napsal také zásadní učebnice molekulární biologie, které formovaly celé generace vědců.

V roce 1968 publikoval svou autobiografickou knihu Dvojitá šroubovice (The Double Helix), která se stala okamžitým bestsellerem. Kniha otevřeně a neformálně popisovala vědecké soupeření, konflikty i lidské slabosti aktérů. Vydání však doprovázela vlna kontroverzí. Francis Crick i Maurice Wilkins ostře protestovali proti tomu, jak byli v knize vykresleni. Crick dokonce označil dílo za balík nesmyslů.

Kniha čelila silné kritice za misogynní ztvárnění Rosalind Franklinové. Watson ji popsal v negativním světle a snížil její vědeckou roli. Pozdější historické analýzy i korespondence přitom ukázaly, že Franklinová byla rovnocennou partnerkou při řešení struktury DNA a její příspěvek byl pro objev zcela zásadní.

Paralelně s působením na Harvardu převzal Watson v roce 1968 vedení skromné laboratoře v Cold Spring Harbor (CSHL) na Long Islandu. Během téměř čtyř desetiletí ve funkcích ředitele, prezidenta a kancléře proměnil tuto instituci v jedno z nejvýznamnějších světových center výzkumu molekulární biologie a genetiky. Zaměřil se zejména na výzkum genetických příčin rakoviny.

V roce 1990 byl jmenován prvním vedoucím projektu Human Genome Project (Projekt lidského genomu) při amerických Národních institutech zdraví (NIH). Watson prosazoval myšlenku, že lidský genom patří celému lidstvu a odmítal pokusy o patentování sekvencí DNA. Z funkce odstoupil v roce 1992 na protest proti snahám vedení NIH patentovat kousky genetické informace. I přes jeho odchod projekt úspěšně pokračoval a v roce 2003 bylo mapování genomu dokončeno. Samotný Watson se v roce 2007 stal teprve druhým člověkem na světě, jehož kompletní genom byl plně sekvenován a veřejně publikován pro účely rozvoje personalizované medicíny.

Zatímco ve vědecké sféře dosáhl obrovského uznání, jeho veřejné projevy vyvolávaly narůstající pohoršení. Watson se opakovaně dopouštěl provokativních a geneticky deterministických výroků na adresu obezity, homosexuality či rasových odlišností. Tvrdil například, že mezi rasami existují geneticky podmíněné rozdíly v inteligenci.

V říjnu 2007 poskytl rozhovor pro britský tisk, ve kterém prohlásil, že představa o stejné inteligenci Afričanů a Evropanů neodpovídá vědeckým testům. Výroky vyvolaly celosvětový skandál, zrušení jeho přednáškového turné a suspendování z administrativních funkcí v CSHL, ze kterých následně odešel do důchodu.

Ačkoliv mu zůstal titul zasloužilého kancléře, v roce 2018 své názory zopakoval v televizním dokumentu. Vedení Cold Spring Harbor Laboratory reagovalo v lednu 2019 tak, že mu odebralo veškeré čestné tituly a přerušilo s ním jakékoliv zbývající vazby. V roce 2014 dokonce Watson prodejem své nobelovské medaile v aukci financoval vědecké instituce poté, se cítil ve vědecké komunitě izolován.

James Watson zemřel 6. listopadu 2025 ve věku 97 let v hospici v East Northportu ve státě New York. Zanechal po sobě neobyčejně složité dědictví: na jedné straně stál u zrodu moderní biologie a otevřel dveře k pochopení samotného kódu života, na straně druhé jeho odkaz navždy zatížily rasistické a eugenické názory, které vědecký svět jednoznačně odmítl.

Zdroje: Wikipedia, National Geographic, Seznam Zprávy