Jan Neruda miloval mladé dívky, ženit se ale nechtěl. Lev salonů zemřel předčasně

Když se v červenci roku 1834 v Újezdských kasárnách na Malé Straně narodil do rodiny penzionovaného dělostřelce syn Jan, nic nenasvědčovalo tomu, že z něj vyroste jedna z nejvýraznějších postav české kultury. Doba byla těžká, město zavalovala vlna germanizace a otec Antonín Neruda se snažil protloukat, jak se dalo. Nakonec si v domě, který dnes všichni známe pod jménem U Dvou sluncí, otevřel malý obchod s tabákem.

Matka Barbora byla pracovitá a skromná žena. Živila se mimo jiné tím, že uklízela u slavného francouzského paleontologa Joachima Barranda, který tehdy v Praze zkoumal zkameněliny ze silurského útvaru. Právě u Barranda se malý Jan poprvé dotkl velkého světa vědy a intelektuálního prostředí.

Na pražském Akademickém gymnáziu Neruda nasával vlastenecké myšlení. Pod vedením Josefa Jungmanna a dalším profesorům postupně propadal české literatuře. Jenže po maturitě přišel střet s realitou. Otec si přál, aby byl se syna stabilně zabezpečený úředník nebo právník. Jan sice nastoupil na práva a později zkusil i filozofii, ale ani jedno studium nedokončil. Rodině chyběly peníze a mladému Nerudovi chyběla trpělivost.

Krátce to zkoušel jako účetní ve vojenské správě, chvíli suploval na škole a učil češtinu i němčinu. Už tehdy ale věděl, že jeho skutečné místo leží jinde – u novinářského stolu, inkoustu a potištěného papíru.

V padesátých letech 19. století panoval v rakouském císařství tuhý Bachův absolutismus. Česká žurnalistika byla v troskách, cenzura bděla nad každým slovem a prostor pro jakoukoliv nezávislou tvorbu byl téměř nulový. Neruda proto začínal v německy psaných listech, konkrétně v časopise Tagesbote aus Böhmen. Byla to pro něj tvrdá škola, ale naučil se v ní řemeslu, pohotovosti a pozorovacímu talentu.

Skutečný průlom přišel s uvolněním političtější atmosféry v šedesátých letech. Neruda postupně prošel redakcemi časopisů Čas a Hlas, až v roce 1865 zakotvil v reakci Národních listů. Tento deník se stal jeho domovem na více než čtvrt století. A právě zde vytvořil žánr, který v české žurnalistice do té doby neměl obdoby: moderní fejeton.

Fejeton v Nerudově podání nebyl jen lehkým chvilkovým čtením k ranní kávě. Byly to postřehy, v nichž se mísila ironie, sociální cítění, humor i hluboká melancholie. Všímal si drobných epizod z pražských ulic, lidských podivínů, městského ruchu i velkých politických událostí. Své texty podepisoval malým trojúhelníkem.

Pro čtenáře se jeho novinové sloupky staly drogou. Během svého života napsal Neruda neuvěřitelných pět tisíc fejetonů. Vytvořil standard moderního novinářského stylu: psát srozumitelně, svižně, bez zbytečné patetičnosti, a přesto s obrovským uměleckým přeshem.

Na fotografiích Neruda často působí jako zamračený pán s vousy a přísným pohledem. Málokdo si ho dokáže představit jako bujarého společníka, který v mládí vymetal pražské bály a tancoval až do brzkých ranních hodin. V padesátých a šedesátých letech byl Neruda považován za jednoho z nejlepších tanečníků v Praze.

Byl štíhlý, elegantně se oblékal, byl galantní a vynikal pohotvým vtipem a. Všude, kam přišel, strhával pozornost. Přezdívalo se mu „lev salonů“. Dámy z pražské společnosti se předháněly, která s ním půjde na valčík nebo čtverylku. Jenže pod maskou sebevědomého muže se skrývala komplikovaná povaha. Neruda byl majetnický, občas náladový, a především se hrozil jakýchkoliv závazků.

Jeho postoj k ženám byl plný rozporů. Po celý život toužil po hlubokém citovém vzplanutí a rodinném zázemí, ale jakmile se jakýkoliv jeho vztah přiblížil ke svatbě, Neruda zařadil zpátečku. Zčásti za tím stály neustálé finanční problémy a nejasná budoucnost, zčásti jeho vlastní povaha. Zůstal tak věčným starým mládencem.

Životem Jana Nerudy prošlo několik žen, které zásadním způsobem ovlivnily jeho tvorbu i osobní zrání. První z nich byla Anna Holinová, dcera vlasteneckého úředníka. Neruda ji potkal jako mladík a jejich vztah trval s přestávkami mnoho let. Anna byla hodná, trpělivá a Nerudu hluboce milovala. Představila ho významným postavám tehdejší doby, mezi nimiž nechyběla Božena Němcová ani Karel Jaromír Erben.

Neruda svatbu neustále odsouval. Když pak do jeho života vstoupila zralá a intelektuálně fascinující spisovatelka Karolína Světlá, bylo po nadějích.

Vztah s Karolínou Světlou byl asi nejvášnivější a zároveň nejtragičtější kapitolou Nerudova osobního života. Světlá byla vdaná za profesora hudby Petra Mužáka, ale v Nerudovi našla duševního partnera, který jí rozuměl tak jako nikdo jiný. Jejich vzájemná korespondence patří k tomu nejintenzivnějšímu, co české milostné písemnictví nabízí. Vztah zůstával dlouho v rovině platonické a vzájemného obdivu.

Kríze nastala ve chvíli, kdy se Neruda dostal do obrovských finančních problémů a hrozilo mu vězení. Karolína Světlá se rozhodla zachránit ho za každou cenu – tajně zastavila rodinný šperk a peníze mu předala. Když se o tomto kroku dozvěděl její manžel, vypukl obrovský skandál. Petr Mužák donutil manželku, aby Nerudovi napsala dopis, v němž veškeré kontakty provždy přeruší. Pro Nerudu to byla obrovská rána, ze které se nikdy zcela nevzpamatoval.

Později se v jeho životě objevily další ženy. Zamiloval se do patnáctileté Terezie Macháčkové, dcery svého přítele, ale dívka v mladém věku podlehla těžké nemoci. V pozdním věku vzplanul k dvaadvacetiloté Anně Tiché. Tento cit byl sice opětován, ale stárnoucí a nemocný Neruda nakonec sám uznal, že věkový rozdíl je příliš velký, a ze vztahu vycouval.

Jedinou konstantní ženou v jeho životě tak zůstala jeho matka Barbora. Žil s ní v jedné domácnosti až do její smrti v roce 1869. Její odchod Nrudovu osamělost ještě prohloubil.

Literární dráha Jana Nerudy je pevně spjata se skupinou tzv. májovců. V roce 1858 vydal spolu s Vítězslavem Hálkem, Karolínou Světlou, Adolfem Heydukem a dalšími mladými autory almanach Máj. Byl to manifest nové generace, která se přihlásila k odkazu tehdy ještě ne plně pochopeného Karla Hynka Máchy. Májovci odmítali povrchní a vlastenecké blouznění, chtěli psát o reálném světě, o sociálních problémech, o lidském vnitru a o Praze své doby.

Přestože byl Neruda všestranným autorem, největší slávu mu přinesla próza. Dva roky po vydání básnické sbírky Hřbitovní kvítí, která byla soudobou kritikou přijata chladně pro svou skepsi a temné tóny, přišel s Arabeskami a především v roce 1878 se svým mistrovským dílem – Povídkami malostranskými. V nich Neruda stvořil nesmrtelný obraz světa svérázných postaviček, figurkářů, měšťáků i chudiny z uliček pod Pražským hradem.

Jako básník zrál Neruda pomaleji, ale o to výrazněji. Jeho Písně kosmické přinesly pozoruhodné spojení vědeckého poznání a poezie, Balady a romance přetvořily tradiční žánry do moderní podoby a posmrtně vydané Zpěvy páteční se staly hlubokým vyznáním lásky k národu a jeho historii.

V roce 1869 napsal a vydal brožuru s názvem Pro strach židovský. Tento text obsahuje řadu protižidovských výpadů a stereotypů, které dnešnímu čtenáři právem připadají nepřijatelné.

Je ale třeba rozumět kontextu doby. v 19. století se český národ vyhrocoval vůči německojazyčnému obyvatelstvu i hospodářským elitám. Židovská komunita v Čechách se tehdy převážně přikláněla k německému jazyku a kultuře, což čelní představitelé národního obrození vnímali jako překážku české emancipace. Neruda tak vnímal židovskou otázku nikoliv rasově, ale především nacionálně.

To však nic nemění na faktu, že uvedená brožura zůstává v jeho jinak humanistickém a sociálně citlivém díle skvrnou, k níž se pozdější literární historie musela stavět kriticky.

Od osmdesátých let 19. století se Nerudův život začal proměňovat v jedno velké fyzické i duševní trápení. Dlouholetý bohémský život, neustále pracovní vypětí, stres z uzávěrek novin a finanční nejistota si vybraly svou daň. Neruda trpěl zánětem žil a celkovou slabostí.

Osudovým se mu stal zimní den roku 1888. Na náledí nešťastně uklouzl a rozbil si čéšku v koleni. Zranění se nikdy pořádně nezhojilo. Dospělý novinář, který dříve prochodil Prahu křížem krážem a protancoval celé noci, zůstal do značné míry upoután v křesle ve svém bytě. Nemohl docházet ani do redakce, což pro něj bylo psychicky velmi náročné. Přesto nepřestal psát. Své fejetony posílal po poslíčcích z postele až do posledních dnů.

Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891 ve věku sedmapadesáti let. Oficiální příčinou smrti byl zánět pobřišnice, který byl následkem pokročilého nádorového onemocnění střev.

Před smrtí rázně odmítl nabídku, aby byly jeho ostatky uloženy do rozestavěné společné hrobky na Vyšehradě. Neruda si přál ležet sám, pod širým nebem, na Vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal obrovskou národní událostí. Pražské ulice zaplavily tisíce lidí, kteří se přišli rozloučit s mužem, jenž naučil Čechy číst moderní noviny a vnímat krásu všedního dne.

https://zoom.iprima.cz/historie/jan-neruda-zivot-vztahy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Neruda

https://www.novinky.cz/clanek/historie-nekdy-nerudny-jan-neruda-117730

https://www.vitalia.cz/clanky/jan-neruda-pribeh/

https://www.aktualne.cz/wiki/osobnosti/jan-neruda/r~7703cb02e5c411e3a9c50025900fea04/