Článek
Když v říjnu roku 1984 dorazila do Prahy zpráva ze Stockholmu, že Švédská akademie udělila Nobelovu cenu za literaturu Jaroslavu Seifertovi, tehdejším komunistickým pohlavárům zatrnulo. Oficiální zdůvodnění sice oslavovalo básníkovu svěží smyslovost, bohatou vynalézavost a osvobozující obraz lidské nezdolnosti, jenže oceněným autorem byl muž, který pár let předtím jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Režim, který se Seiferta dlouhé roky snažil odsunout na druhou kolej, naráz nevěděl, jak s nečekanou slávou naložit. Oficiální zprávy v novinách zmínily prestižní ocenění jen tak mimochodem, jako by šlo o bezvýznamnou událost na okraji.
Samotný básník v té době ležel ve vážném stavu v nemocnici a do Švédska odcestovat nemohl. Zlatou medaili tak ve Stockholmu převzala jeho dcera Jana. Seifertova děkovná přednáška, která na slavnostním večeru zazněla, přitom nebyla jen akademickou úvahou. Připomněla světu, jak zásadní roli hraje poezie v dějinách národa, který žije v nesvobodě. Podle Seiferta dokázaly verše prostřednictvím metafor a náznaků pojmenovat to, co se nahlas vyslovit nesmělo. Kdyby Seifert žil, oslavil by tento rok 125. narozeniny. A právě u příležitosti tohoto půlkulatého jubilea tvůrci představili první trailer z nového celovečerního dokumentu Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí, který do českých kin zamíří v lednu 2027.
Místo pietního portrétu pohled do pracovny, kde jako by se zastavil čas
Nový film režiséra Pavla Štingla vznikal dlouhých pět let a v distribuční síti společnosti Pilot Film půjde o vůbec první celovečerní snímek věnovaný tomuto literárnímu klasikovi. Cílem filmařů ale rozhodně nebylo vytvořit suchopárný, pietní pomník autora, jehož Maminku musely povinně louskat generace školáků. Tvůrci naopak věří, že Seifert má co říct i dnešním mladým lidem, pro které je poezie často spíš pojem ze sociálních sítí než zaprášená knížka z knihovny.
Před kamerou se objeví i básníkova vnučka Klára Seifertová, která filmařům umožnila nahlédnout do rodinné vily v pražském Břevnově v ulici U Ladronky. V domě, kde básník žil od roku 1938 až do své smrti, zůstala jeho pracovna v téměř netknutém stavu. Návštěvník má pocit, jako by si z ní spisovatel před malou chvílí jen odskočil. Režisér Miroslav Janek a kameraman Adam Oľha zachytili nejen původní nábytek, ale i dochované rukopisy a vzácnou korespondenci psanou plnicím perem. Básník prý své návštěvy s oblibou a lehkou nadsázkou vítal slovy: „Vítám vás na našem opatství.“ Jak zdůrazňuje jeho vnučka, smyslem dokumentu není jen nostalgické vzpomínání na slavného dědečka, ale snaha ukázat, jak jeho tvorba rezonuje s dnešním světem a jak dokázala reflektovat politickou nesvobodu.
Žižkovský kluk a zrození poetismu
Pavel Štingl upozorňuje na to, že ačkoliv jméno Jaroslava Seiferta zná v Česku téměř každý, drtivá většina lidí si vybaví jen pár dětských říkanek a jeho vrcholná poezie jim zůstává utajena. Přitom mladý Seifert ve 20. letech minulého století dělal věci, které jsou dnešní nejmladší generaci překvapivě blízké. Pracoval s bezprostředními pocity, okamžitým vizuálním vjemem a rytmem. Ve svých vizuálních básních ze sbírky Na vlnách TSF, které typograficky dotvářel Karel Teige, vlastně v mnoha ohledech předběhl principy moderních sociálních sítí.
Příběh básníka pritom začal na pražském Žižkově, kde se v roce 1901 narodil do rodiny, jež v sobě nesla neustálé napětí. Otec byl uvědomělý socialistický dělník, matka zarytá katolička. Sám Seifert s úsměvem říkával, že mu tyto dva protikladné světy zůstaly v duši i v poezii už napořád. Dětství prožil v chudobě a rodina se neustále stěhovala po nuzných podnájmech. Gymnázium v Kubelíkově ulici nakonec nedokončil – ne snad kvůli nedostatku talentu, ale pro obrovské množství neomluvených hodin. Místo sezení v lavici se raději toulal zapadlými uličkami Prahy, četl nebo chodil na dělnické demonstrace.
Od nadšení pro komunismus po tvrdý vyhazov ze strany
Už jako dvacetiletý mladík vydal v roce 1921 prvotinu Město v slzách, ovlivněnou sociálními motivy a touhou po spravedlivějším světě. V témže roce vstoupil do nově založené Komunistické strany Československa a stal se novinářem v Rudém právu. Spolu s Karlem Teigem, Vítězslavem Nezvalem či Toyen stál u zrodu legendárního uměleckého svazu Devětsil a formuloval manifesty poetismu, který oslavoval radost ze života, cirkusy, cestování a krásu všedního dne.
Politické okouzlení ale netrvalo dlouho. Když v roce 1929 převzal vedení KSČ Klement Gottwald a započal proces tvrdé bolševizace pod diktátem Moskvy, Seifert se spolu s dalšími šesti předními spisovateli podepsal pod takzvaný Manifest sedmi. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – okamžitý vyhazov ze strany i z nakladatelství a následně i z Devětsilu. Seifert přešel k sociálním demokratům, psal pro Právo lidu a pochopil, že svoboda slova je pro něj důležitější než jakákoli stranická legitimace.
Válka a obvinění z kolaborace
Těžké zkoušky přinesla 30. a 40. léta. Po mnichovské zradě a nacistické okupaci se Seifertova poezie proměnila v mocný nástroj národního vzdoru. Sbírky jako Zhasněte světla, Vějíř Boženy Němcové nebo Světlem oděná se staly pro zkoušený národ obrovskou vzpruhou a oslavou české krajiny. Básník v té době pracoval v redakci novin Národní práce. Po válce musel čelit nepříjemným obviněním z kolaborace kvůli některým novinovým článkům psaným v protektorátní tísni, z nichž byl ale v roce 1945 plně zproštěn.
Nástup komunistického režimu v roce 1948 přinesl další vlnu útlaku. Seifert odmítl vstoupit do zpolitizovaného Svazu československých spisovatelů, odešel do invalidního důchodu a po opileckém výroku v jedné z pražských vináren vyfasoval na dva roky absolutní zákaz publikování. Útěkem z tísnivé reality se pro něj staly vzpomínky na dětství. V roce 1954 pak vydal sbírku Maminka, která se stala obrovským čtenářským hitem a dodnes patří k nejznámějším dílům české poezie.
Slova, ze kterých mrazilo
Seifert nebyl muž, který by vyhledával konflikty, ale když šlo o základní lidskou důstojnost, dokázal projevit neuvěřitelnou odvahu. Na památném II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 se otevřeně zastal vězněných a zakázaných kolega-spisovatelů a přednesl projev, který režimem hluboce otřásl. Když pak v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, vystoupil Seifert v televizi s památnou větou: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“
Následovala tvrdá normalizace. Seifert se znovu ocitl na černé listině, jeho nová díla nesměla vycházet a poezie se šířila jen v samizdatu. Lidé si jeho verše ručně opisovali na stroji a tajně předávali. Za šíření Seifertových básní dostal například disident Jiří Gruntorád dokonce čtyři roky vězení. Když pak v prosinci 1976 vznikla Charta 77, Seifert byl mezi prvními, kdo k ní připojili svůj podpis. Státní bezpečnost ho od té doby sledovala na každém kroku. Paradoxem dějin zůstává, že právě tlusté spisy StB dnes slouží filmařům jako nejbohatší zdroj informací o posledních dekádách básníkova života.
Strach komunistů z mrtvého básníka
Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986 v nemocnici na Strahově. Režim měl panický strach, aby se pohřeb jediného českého držitele Nobelovy ceny nezměnil v masovou protirežimní demonstraci. Ministerstvo vnitra doslova odřízlo rodinu od příprav a oficiální rozloučení v Rudolfinu omezilo na jedinou hodinu. I za tak krátký čas a pod přísným dohledem tajné policie prošlo kolem rakve přes čtyři tisíce lidí. Církevní obřad v břevnovském klášteře probíhal obklíčen příslušníky VB a básník byl nakonec uložen do hrobu v Kralupech nad Vltavou.
Nový dokument Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí, v němž jako průvodci vystupují architekt David Vávra, herci Jan Slovák a Vít Malota či studenti Gymnázia Přírodní škola, se snaží ukázat, že Seifert nebyl pouhou literární figurkou. Byl to člověk z masa a kostí, bohémský společník z kaváren, ale především chlap, který dokázal přežít celé dramatické 20. století, aniž by ztratil rovný hřbet.
Zdroje:
https://www.denik.cz/kultura/dokument-jaroslav-seifert-v-rytmu-bezcasi/
https://www.kvety.cz/historie/jaroslav-seifert-basnik-cenzura-samizdat-svoboda-charta-77-nobelova-cena-smrt/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-jaroslav-seifert-film-stingl-315551
https://plus.rozhlas.cz/karel-hvizdala-jaroslav-seifert-basnik-mezivalecne-avantgardy-9645030
