Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Každý týden sníme kreditku: Mýtus o mikroplastech, který se utrhl ze řetězu

Foto: Michal Strych pomocí AI Gemini

Mnoho lidí stále věří, že týdně sníme pět gramů mikroplastů. Nové vědecké studie ale ukazují, že tento výpočet byl chybný a reálné množství se nepočítá na platební karty, nýbrž na zrnka soli.

Článek

Představa, že si každý týden k obědu přikousneme jednu plastovou platební kartu, je natolik znepokojivá, že se prakticky okamžitě rozšířila po celém světě. Během několika posledních let se tato informace stala součástí veřejné debaty o znečištění planety, objevovala se v novinových titulcích, v televizních reportážích, v projevech politiků i v reklamních kampaních výrobců vodních filtrů a ekologických obalů. Každý, kdo chtěl varovat před nebezpečím plastového odpadu, vytáhl tuto metaforu jako nezpochybnitelný vědecký fakt.

Problém s těmi nejúdernějšími mediálními zkratkami však bývá v tom, že se v nich cestou od vědecké laboratoře k novinovému titulku ztratí veškeré nuance, podmínky a statistické odchylky. Zatímco přítomnost mikroskopických plastových částic v našem životním prostředí, potravinovém řetězci i přímo v lidských tkáních je dnes již nepopiratelnou realitou, konkrétní množství, které do svého těla dostáváme, je předmětem sporů. A právě příměr k platební kartě vážící přibližně pět gramů se při bližším pohledu předních světových toxikologů a chemiků ukázal být spíše produktem dobrého marketingu než přesným obrazem skutečnosti.

Kde se vzala platební karta?

V červnu roku 2019 zveřejnil Světový fond na ochranu přírody (WWF) zprávu týmu výzkumníků z australské Univerzity v Newcastlu pod vedením Kalyani Senathirajahové. Tato práce byla ve své době průkopnická, protože se jako jedna z prvních pokusila přepočítat počet vdechnutých a snědených plastových částic na jejich celkovou hmotnost.

Australští vědci neprováděli vlastní laboratorní měření potravin, nýbrž vytvořili takzvanou metaanalýzu. Shromáždili data z více než padesáti dříve publikovaných studií, které zkoumaly výskyt mikroplastů v pitné vodě, pivu, mořských plodech, kuchyňské soli, cukru, medu a ve vzduchu. Na základě těchto čísel pak vypočítali odhadovaný týdenní příjem průměrného člověka. Výsledkem jejich výpočtu bylo široké rozpětí od 0,1 gramu až po 5 gramů týdně. V tiskové zprávě, která doprovázela vydání studie, však WWF sáhl po nejvyšší možné hodnotě z celého intervalu a přirovnal ji k hmotnosti jedné platební karty.

Tento komunikační tah zafungoval naprosto dokonale. Lidé si jen těžko dokážou představit, co znamená mikrogram nebo milimetr krychlový syntetického polymeru, ale platební kartu nosí v peněžence každý. Zpráva se stala okamžitě virální. V průběhu několika dní se však z neopatrné vědecké formulace stalo v novinových článcích tvrzení, že „průměrný člověk sní týdně jednu platební kartu“.

Pět gramů nedává smysl

Jakmile se k podrobným výpočtům dostali další odborníci na mikroplasty, začali upozorňovat na závažné metodologické slabiny, které vedly k obrovskému nadhodnocení výsledků. Zásadní potíž při studiu mikroplastů totiž spočívá v tom, jakým způsobem se v laboratořích měří. Když vědci analyzují vzorek vody nebo tkáně pod mikroskopem či pomocí spektroskopie, počítají jednotlivé kusy částic a měří jejich délku. Zjistí například, že v litru balené vody plave několik desítek či stovek mikroskopických vláken nebo úlomků. Z takového měření ale přímo nezjistíte, kolik tyto částice váží, protože jsou příliš lehké na to, aby je zachytily běžné laboratorní váhy.

Chcete-li tedy převést počet kusů na gramy, musíte použít matematický model, do kterého dosadíte předpokládaný tvar, hustotu a především objem každé částice. A právě v tomto kroku se australská studie dopustila zkreslení. Autoři totiž do svých rovnic zahrnuli i částice o velikosti až pěti milimetrů, což je samotná horní hranice definice mikroplastů, a navíc předpokládali, že tyto částice mají tvar dokonalých koulí. Přitom ale platí, že objem koule roste se třetí mocninou jejího poloměru. Jinými slovy, jedna jediná velká kulička plastu o průměru pěti milimetrů váží tolik jako miliony drobných mikroskopických úlomků.

Ve skutečnosti však v pitné vodě, soli ani v mořských plodech běžně nepolykáme pětimilimetrové plastové kuličky – takový kus plastu byste v ústech okamžitě ucítili. Drtivá většina mikroplastů, které se v potravinách a nápojích vyskytují, má rozměry v řádu desítek mikrometrů nebo jsou ještě menší, a navíc mají tvar tenkých vláken či plochých šupinek. Zařazením několika málo extrémních hodnot ze starších a méně přesných studií do průměru tak vznikl přelud, který nafoukl celkovou hmotnost o několik řádů.

Foto: Public domain., Public domain, via Wikimedia Commons

Velký mikroskop používaný k počítání mikroplastů nalezených ve vzorcích vody

Zrnko soli místo platební karty

Nejpreciznější vědeckou kritiku přinesl v roce 2021 tým nizozemských vědců z Wageningenu pod vedením profesora Barta Koelmanse, jednoho z nejuznávanějších světových expertů na ekotoxikologii a plasty v životním prostředí. Nizozemští badatelé se rozhodli modelovat příjem mikroplastů znovu, tentokrát však s mnohem přísnějšími kritérii pro kvalitu vstupních dat a s realistickým rozložením velikostí a tvarů částic.

Tým profesora Koelmanse nejprve vyřadil studie, které nepoužívaly dostatečnou kontrolu proti sekundární kontaminaci v laboratoři – v raných letech výzkumu mikroplastů se totiž často stávalo, že do vzorků napadala vlákna ze syntetického oblečení samotných laborantů nebo ze vzduchu v místnosti, což uměle zvyšovalo naměřené hodnoty. Následně nizozemští vědci aplikovali pravděpodobnostní modely, které zohlednily, že malých částic je ve vzorcích exponenciálně více než těch velkých, a přepočítali jejich skutečný objem na hmotnost.

Výsledek této revize byl opačný, než na jaký byla veřejnost zvyklá. Nizozemští vědci dospěli k závěru, že průměrný dospělý člověk přijme ze stravy a ze vzduchu dohromady přibližně čtyři mikrogramy mikroplastů denně. V přepočtu na celý týden to činí necelých třicet mikrogramů, tedy zhruba 0,03 miligramu. Pro lepší představu: jedno běžné zrnko kuchyňské soli váží přibližně šedesát mikrogramů. To znamená, že za celý týden sníme a vdechneme méně plastu, než kolik váží jedno jediné zrnko soli. Platební kartu tedy nesníme ani za celý život.

Jak mýtus zmutoval

Mýtuas s platební kartou tím ale neskončil, naopak nabral ještě absurdnější rozměry. V polovině roku 2023 se v odborném časopise Physics of Fluids objevila studie věnovaná proudění vzduchu v lidských dýchacích cestách a usazování mikroplastů v nose a hrtanu. Ačkoliv samotná fyzikální simulace proudění vzduchu byla po technické stránce v pořádku, autoři článku v úvodní části textu nekriticky převzali tvrzení z internetových blogů a napsali, že lidé vdechnou množství mikroplastů odpovídající jedné platební kartě týdně. Došlo tak k dalšímu posunu – z údajného snědení se stalo vdechnutí.

Zpráva se opět okamžitě rozšířila do předních světových médií včetně britské veřejnoprávní stanice BBC. Na tento očividný nesmysl zareagovali nezávislí ověřovatelé faktů z britské organizace Full Fact i odborníci na kvalitu ovzduší. Kdyby totiž ve vzduchu, který denně dýcháme, skutečně poletovalo tolik plastového prachu, abychom ho za sedm dní vdechli pět gramů, pohybovali bychom se v husté plastové mlze, která by byla viditelná pouhým okem a okamžitě by nás udusila. Podle reálných měření koncentrace mikroplastů v ovzduší by člověku trvalo vdechnutí pěti gramů plastu nikoliv jeden týden, ale několik tisíc let.

Po zásahu ověřovatelů faktů muselo vydavatelství i samotná BBC publikovat oficiální opravu a uvést informace na pravou míru. Podobně na zneužívání tohoto mýtu upozornil i německý výzkumný institut Wasser 3.0, který se dlouhodobě zabývá odstraňováním mikroplastů z vody. Podle jeho odborníků se legenda o platební kartě stala učebnicovým příkladem takzvaného greenwashingu, kdy firmy prodávající filtrační konvice či speciální prací sáčky záměrně udržují při životě vyvrácené číslo, protože jim pomáhá zvyšovat prodeje.

Foto: Martin Wagner a kol. , Licence CC BY 4.0, prostřednictvím Wikimedia Commons

Mikroplasty v sedimentech z řek Labe (A), Mosely (B), Neckar (C) a Rýna (D).

Kde se mikroplasty berou a co skutečně víme o jejich rizicích

Skutečnost, že nesníme platební kartu týdně, však v žádném případě neznamená, že by mikroplasty nepředstavovaly reálný problém nebo že bychom nad nimi měli mávnout rukou. Naopak. Mikroplasty a ještě menší nanoplasty jsou všudypřítomné. Nacházejí se v hlubinách oceánů, v arktickém ledu, v zemědělské půdě i v dešťové vodě. Do lidského organismu pronikají primárně dvěma cestami – konzumací kontaminovaných potravin a nápojů a vdechováním syntetických mikrovláken, která se uvolňují například z oblečení, koberců nebo otěrem pneumatik.

Významným zdrojem příjmu je především balená voda v plastových lahvích. Moderní analytické metody dokázaly, že pouhým otočením plastového uzávěru při otevírání láhve se do vody uvolní tisíce mikroskopických a nanoskopických úlomků polyethylenu a polypropylenu. Další částice přijímáme z mořských živočichů, kteří filtrují mořskou vodu, z mořské soli, z čajových sáčků vyrobených ze syntetických polymerů nebo při ohřívání jídla v plastových krabičkách v mikrovlnné troubě, kdy teplo urychluje uvolňování částic do pokrmu.

To, že jde o hmotnost v řádu mikrogramů, navíc nesnižuje nutnost zkoumat jejich zdravotní dopady. V toxikologii totiž nerozhoduje pouze celková váha cizorodé látky, ale především její velikost, tvar a chemické složení. Zatímco větší mikroplasty procházejí trávicím traktem relativně bez povšimnutí a tělo je přirozeně vyloučí, nejmenší částice dokážou prostoupit střevní stěnou i plicními sklípky přímo do krevního oběhu.

Na přesnosti záleží

Hlavní obava vědců nespočívá v tom, že by nám plasty mechanicky ucpaly žaludek, nýbrž v tom, že tyto drobné částice mohou vyvolávat chronické zánětlivé reakce v tkáních a přenášet na svém povrchu různé chemické přísady používané při výrobě plastů, jako jsou ftaláty, bisfenoly nebo zpomalovače hoření. Tyto látky pak mohou narušovat hormonální rovnováhu v těle. Právě proto, aby lékaři a toxikologové dokázali stanovit skutečnou míru zdravotního rizika a určit, jaké dávky jsou pro člověka ještě bezpečné a jaké už škodí, potřebují pracovat s přesnými čísly, nikoliv s nafouknutými odhady.

Mýtuas o platební kartě je ukázkou toho, jak snadné je vytvořit chytlavý titulek, který se stane součástí našich životů, a jak nesmírně obtížné je takovou představu později uvést na pravou míru, i když ji vyvrátí špičkové světové univerzity. Boj proti plastovému znečištění je jednou z největších environmentálních výzev současnosti, ale aby byl účinný, musí stát na pevných vědeckých základech.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz