Článek
Ať se jedná o puberťáka ve starým bavoráku s děravým výfukem, nebo obtloustlého padesátníka s pankáčem v kabrioletu, na kterého začala dopadat krize středního věku, vždy mě neskutečně pobaví, když se takoví jedinci předvádí.
Nespočetně krát jsem narazil na semaforu dvouproudé silnice na frajera, který nezapomněl za doprovodu silně přebasovaných remixů vypalovaček z devadesátek přišlapávat plyn svého naleštěného plechového mazlíčka a „tůrováním“ dávat najevo, že on bude ten první, kdo za zvuku pištění pneumatik opustí křižovatku už ve chvíli, kdy se na semaforu objeví oranžová a dá tím všem ostatním najevo, kdo je tu ten král silnic.
Netuším, z jakého důvodu mě ve zcela obyčejné Octavii považuje za soupeře v závodu o nejrychlejší start z křižovatky, nebo proč se mnou potřebuje sdílet svůj pocit méněcennosti, nicméně se vždy náramně bavím nad rozverností některých takových individuí.
Zajímalo by mě, co se jim asi tak honí hlavou. Tento víkend jsem v pozdních hodinách projížděl Prahou a na rohu Rašínova náměstí u Tančícího domu jsem se blížil k semaforu, na kterém se právě objevila červená. Sundal jsem nohu z plynu a setrvačností dojel až k čáře před hranicí křižovatky. Za okamžik se vedle mně postavil v narezlé Audi asi tak dvacetiletý hoch. Podíval se na mě, já se podíval na něj a vše bylo jasné. Svým lišáckým pokývnutím a přišlápnutím pedálu plynu mi dával najevo, že z téhle křižovatky jako slušní lidé nevyjedeme. Tuhle hru jsem s ním hrát nehodlal. Pokývl jsem mu nazpět a bavil se jeho reakcemi. Přišlapávání plynu, jež doprovázel zvuk děravého výfuku, který se chystal co nevidět opustit karoserii značně použité Audi a ulehnout někde v útrobách Prahy, začalo být s přibývajícími sekundami intenzivnější. Jeho oči střídali pohled na červené světlo semaforu a na mě. Kmitaly tak rychle, že jsem je nestíhal a v jednu chvíli měl pocit že sleduje jedním okem mě a druhým semafor. Za několik okamžiků se k červené přidala oranžová, mladík se na mě naposledy podíval a slupujíc protáčením kol další vrstvu z pláště už tak dost sjetých pneumatik odjíždí a zanechává za sebou modrošedý oblak. Já mezitím v klidu zařadím a na zelenou se plynule rozjíždím přemýšlejíc u toho, co se asi mohlo „závodníkovi“ honit hlavou.
Vzpomněl jsem si, jak jsem si jako malý hrál s autodráhou, která měla dvě drážky, do nichž zapadl kolík vyčuhující zespodu autíček a pomocí něhož drželo auto na dráze. S kamarádem jsme pak drtili jednotlačítkové ovladače v domnění, že snad půjdou ještě o trochu víc stlačit a každý jsme se tak pokoušeli dostat své autíčko jako první do cíle. Některé zatáčky autodráhy nebyly na rychlost, kterou autíčka zvládla, konstruovány. V lepším případě autíčko vyletělo neporušené z dráhy kutálejíc se po koberci, v tom horším to samé, ale s ulomeným kolíkem, takže to byla pro autíčko jízda poslední. Každopádně se taková autodráha postarala o hodiny plné zábavy a soupeření.
Možná, že zmíněný mladý řidič v Audi podobnou autodráhu neměl a teď si vynahrazuje hraní z dětství v dospělosti s o trochu nebezpečnější hračkou. Nebo je myslí stále ten malý kluk drtící ovladač a chce si jen hrát s ostatními. Je to vlastně celkem roztomilé, ale také smutné. Měl bych návrh pro každého, kdo podobným komplexem trpí: „Kupte si autodráhu a hrajte si doma, ne na ulici.“
Možná bychom to my ostatní mohli vzít jako takovou výzvu. Navrhuji každému, aby si koupil autodráhu a vozil si ji v autě pro případ, že potká řidiče, který si chce hrát. Nebojte se a jděte za ním, dejte mu do ruky autodráhu a řekněte, že si může hrát namísto volantu s ovladačem.
Je moc fajn, že mezi sebou máme dospělé, kteří jsou duchem stále ty malé děti. Možná je ale potřeba jim říct, kde si můžou hrát a kde ne. Ne vždy je to totiž jen hra s auty, ale často i hra se životy.
