Článek
Miloš Havel nebyl jen filmový producent. Byl to muž, který v meziválečném Československu vybudoval největší produkční firmu, položil základy Barrandovských ateliérů a na několik let se stal skutečným filmovým magnátem hollywoodského typu. Zároveň to byl bohém, vášnivý automobilový závodník, hostitel legendárních večírek a člověk, jehož život se dramaticky protnul s největšími katastrofami 20. století.
Od Lucerny k filmovému impériu
Narodil se 3. listopadu 1899 v Praze do rodiny stavebního podnikatele Vácslava Havla a Emilie, rozené Pavelkové. Starší bratr Václav M. Havel se později stal otcem budoucího prezidenta. Rodina patřila k pražské smetánce. Otec postavil palác Lucerna a v roce 1912 převzal zanikající společnost Kinofa. Tím vznikl rodinný podnik Lucernafilm.
Miloš se o film začal zajímat už jako dítě. V roce 1917, ani ne osmnáctiletý, se stal ředitelem kina Bio Lucerna. Po smrti rodičů spravoval spolu s bratrem rodinné podniky prostřednictvím firmy Bratři Havlové. V roce 1921 založil akciovou společnost A-B (American Film Company a Biografia). Začal dovážet americké filmy a rychle pochopil, že československé kinematografii chybí něco zásadního: moderní ateliéry.
Ve třicátých letech se Miloš Havel pustil do svého největšího a nejrizikovějšího podniku. Na dosud téměř pustém barrandovském kopci nechal vybudovat filmové ateliéry, jaké ve střední Evropě do té doby neměly obdoby. Projekt, který vznikl ve spolupráci s architektem Maxem Urbanem, byl dokončen v rekordním čase – stavba začala koncem roku 1931 a už na začátku roku 1933 se tu točil první film. Najednou stála na skále nad Vltavou skutečná filmová továrna s kapacitou až osmdesáti snímků ročně.
Havel vsadil na správnou kartu ve chvíli, kdy se mnozí ještě dívali na zvukový film s nedůvěrou. On mu naopak věřil a vybavil ateliéry i kino Lucerna moderními zvukovými aparaturami dřív, než se většina konkurence stačila vzpamatovat. Díky tomu český film v kritických letech nepřestal držet krok s Evropou. Barrandov se rychle stal místem, kde chtěl točit skoro každý, kdo něco znamenal. Havlovi se podařilo něco, o čem se do té doby jen snilo – vytvořit filmové studio, které nebylo jen dílnou, ale skutečným centrem moci a prestiže.
Sám sebe v té době stylizoval do role hollywoodského magnáta. Nosil cylindr už od studentských let, dbal na každý detail svého zevnějšku a pohyboval se tak pomalu, že prý i kouř z jeho cigarety stoupal zpomaleně. Cigarety si balil sám a když přemýšlel o číslech nebo o novém filmu, kreslil si jimi do vzduchu jakési neviditelné zápisky. Mluvil tiše, zvolna, zdvořile – a právě tímto klidem dokázal být někdy až příliš autoritativní. Podřízení ho respektovali, ale zároveň se ho báli. Jiří Brdečka později vzpomínal, že Havel vždycky jednal jako pravý boss. Ti, kdo ho znali blíž, mu za zády říkali Pepf – kvůli jeho vadě řeči.
Bohém, závodník a hostitel
Kromě filmu miloval rychlá auta. V roce 1923 zvítězil v závodě do vrchu Zbraslav–Jíloviště na Mercedesu a vytvořil rekord třídy. Jezdil na Fiatech a Bugatti, přátelil se s Čeňkem Junkem a Eliškou Junkovou. Závodění zanechal až po tragické smrti Junka na Nürburgringu v roce 1928. Byl členem tenisového klubu I. ČLTK a autoklubu. Na Barrandově si nechal postavit vilu ve stylu kalifornských haciend a před ní srub. Vila se stala legendárním místem večírků, zvláště za protektorátu.
Byl homosexuální orientace. V roce 1933 se oženil s Marií Zbořilovou, dcerou majitele hotelu Ambassador. Manželství bylo spíše formální a v roce 1940 se rozvedli. Zůstali však v přátelském kontaktu až do její smrti.
Miloš Havel, Mercedes (Zbraslav-Jíloviště 1923)
Mezi záchranou a kolaborací
Po příchodu Němců se Barrandov stal cílem. Nacisté chtěli ateliéry. Havel zpočátku odmítal prodat většinový podíl, i když mu vyhrožovali koncentračním táborem. Nakonec byl donucen. Říšský protektor nařídil navýšení akciového kapitálu o 200 procent, které Němci formálně upsali. Havel přišel o majoritu. V dubnu 1940 svůj podíl prodal za téměř 7 milionů korun. Zachoval si však možnost natáčet české filmy.
Lucernafilm byl jednou ze dvou společností, které měly povoleno natáčet v češtině. Vyprodukoval 32 filmů, převážně komedií. Do zlatého fondu patří Kristián, Noční motýl, Hotel Modrá hvězda, Nebe a dudy, Muži nestárnou nebo Rozina sebranec. Problematický zůstal Jan Cimbura kvůli antisemitským scénám.
Havel zaměstnával více lidí, než bylo potřeba, jen aby je uchránil před totálním nasazením. Zachránil režiséry, herce i spisovatele. Na základě jeho přímluvy byl propuštěn Vítězslav Nezval. Zaměstnával Jana Drdu, Václava Řezáče a umožnil pracovat pod pseudonymy Ivanu Olbrachtovi a Olze Scheinpflugové. Už v říjnu 1938 odmítl propustit židovského ředitele Levoslava Reichla, přestože na něj tlačili čeští režiséři.
Současně udržoval kontakty s německými úředníky a filmaři a zval je na večírky do své vily. Adina Mandlová později vypověděla, že tam chodili všichni z české společnosti rádi a dobrovolně. Právník Josef Rychlík uvedl, že Němce zvali proto, aby dosáhli úředních rozhodnutí, která by v kanceláři neprošla. Havel byl zkušený hráč. Věděl, že v okupované zemi se bez určitých kontaktů nedá nic prosadit.
Poválečný pád a emigrace
Když válka skončila, zdálo se, že by mohl přijít čas uznání. Havel přece během okupace zachránil desítky lidí, udržel při životě českou filmovou produkci a nikdy se nestal členem žádné nacistické organizace. Místo uznání však přišel útok. Lucernafilm byl spolu s ostatními filmovými podniky okamžitě znárodněn. A Miloš Havel se ze dne na den ocitl v pozici viníka.
Na podzim 1945 ho předvolala disciplinární rada Svazu českých filmových pracovníků. Obvinění zněla: činy ve prospěch okupantů, uplácení Němců, společenský styk s nimi přesahující nutnost a asociální jednání. Předsedal jí nejprve Jiří Slavíček, později Elmar Klos. Theodor Pištěk, který se za tvůrčí pracovníky angažoval, náhle onemocněl. Klos později přiznal, že většina udání vypovídala spíš o osobních nechutích a nedoložených domněnkách než o skutečných faktech. Přesto rada rozhodla, že Miloš Havel se dopustil jednání, které se příčí národní cti, a byl vyloučen z jakékoli činnosti ve filmovém oboru.
Následoval mimořádný lidový soud. V prosinci 1947 však bylo řízení zastaveno pro nedostatek důkazů. O rok později ho obnovili – a zase zastavili. Formálně byl sice osvobozen, ale prakticky už neměl kam jít. Majetek byl znárodněn, z Barrandova i z Lucerny byl vyhnán. Zůstala mu jen vila na kopci a stále silnější pocit, že v nové republice pro něj není místo.
V létě 1949 se rozhodl utéct. Spolu s přítelem Dušanem Hubáčkem se pokusili projít přes Rakousko. V sovětské okupační zóně je však zadrželi a vrátili do Československa. Havel dostal dva roky vězení a propadnutí veškerého zbývajícího majetku. Seděl na Borech, pak ještě rok v táboře nucených prací ve Všebořicích. Když ho v prosinci 1951 propouštěli, bylo mu dvaapadesát a zdraví měl podlomené. Rozloučil s bratrem a synovci a v září 1952 se pokusil znovu emigrovat, to napodruhé vyšlo. S pomocí pracovníků izraelského velvyslanectví – zejména svého přítele, vyslance Ehuda Avriela – úspěšně překročil hranice. Tentokrát už se neohlížel. Usadil se v Mnichově.
Život v exilu: od džínů ke květinářství
Na Západě ho nečekala žádná sláva. „Ve svobodném světě opět mne potkala nesvoboda,“ zapsal si krátce po útěku. Muž, který kdysi rozhodoval o osudu celého filmového průmyslu, teď začínal znovu – a skoro od nuly.
Nejdřív založil společnost Lucerna-Film GmbH a pokusil se natočit německou verzi svého někdejšího hitu Kristián pod názvem Ich liebe Dich. Přidal ještě dva další snímky. Všechny tři projekty skončily finančním krachem. Zkusil obchodovat s americkými džínami, ale ani to nevydrželo dlouho. Pak přišla gastronomie. Nejdřív restaurace, z níž ho údajně vyštvali bývalí společníci, pak vlastní podnik Zur Stadt Prag s českou kuchyní. Na čas se zaběhl. Chodili sem přátelé z Československa i z Mnichova – Jiří Šlitr, Jiřina Šejbalová, Lída Baarová, Jaroslav Marvan, František Filipovský, Bohuš Záhorský. Havel dokonce obnovil starou návštěvní knihu z barrandovské vily, kterou mu v roce 1965 přivezl synovec Václav. Jenže štěstí netrvalo dlouho. Po necelých pěti letech dostal výpověď z nájmu.
Posledním podnikem bylo květinářství. Od konce roku 1967 v něm stál jako spolumajitel. O tři měsíce později, 23. února 1968, v Mnichově zemřel. Bylo mu osmašedesát. Urnu převezenou domů uložili do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově.
Dodnes existují spekulace, že nešlo o přirozenou smrt. Lída Baarová vzpomínala, že krátce předtím odjel do Monte Carla, vsadil všechno, co ještě měl, a prohrál. V některých starších filmových encyklopediích se dokonce přímo píše o sebevraždě.
Odraz v zrcadle doby
Miloš Havel byl chodícím paradoxem své doby. Kapitalista v zemi, která se kapitalismu začala zbavovat. Homosexuál v konzervativní společnosti, která o takových věcech raději mlčela. Člověk, který se dokázal dohodnout s nacisty, aby zachránil český film.
Adina Mandlová o něm jednou řekla: „Byl džentlmen každým coulem, který se uměl bavit a uměl žít v úžasném stylu – jako málokterý Čech. A myslím, že právě proto, že o tolik přerostl naše malé poměry, vzbuzoval závist.“ František Novák ho charakterizoval jako člověka s mimořádně rychlým analyzačním mozkem a velkým osobním šarmem. Sám Havel o sobě ve vězení napsal větu, která ho možná vystihuje nejpřesněji: „Byl jsem vždy mnohem více bohém než kapitalista.“
Barrandovské ateliéry stojí dodnes a stále točí filmy. Jeho vila na Barrandově prošla restitucí a dnes slouží společenským a firemním akcím. Palác Lucerna se vrátil do rukou rodiny. To všechno zůstalo. Muž, který to vytvořil, však dožil v cizí zemi, bez filmu, bez majetku a skoro bez jména.
