Na Karlově mostě obdivujeme jen kopie. Za originály soch musíme na Vyšehrad

Karlův most je ikonou Prahy. Denně po něm projdou desetitisíce lidí, kteří se zastavují u kamenných soch a sousoší, fotí se s nimi, sahají na reliéfy pro štěstí a považují je za autentické barokní skvosty. Málokdo však ví, že většina z toho, co dnes na mostě vidíme, jsou pouhé kopie. Originály byly postupně sejmuty a uloženy do bezpečí. Některé z nejcennějších kusů se skrývají v podzemním sálu Gorlice na Vyšehradě.

Karlův most se začal stavět už v roce 1357 a Karel IV. se jeho dokončení bohužel nedožil. Tehdy se veškerá sochařská paráda soustředila hlavně na Staroměstskou mosteckou věž. Samotný most byl dlouhá staletí skoro holý. Stál na něm kříž, Boží muka a později přibyla i socha Bruncvíka. Pak ale přišlo barok a s ním sochařská invaze.

Všechno odstartoval v roce 1683 bronzový svatý Jan Nepomucký. Stačila jedna socha a najednou to všem došlo: tenhle most přece může být prestižní galerie pod širým nebem! Řeholní řády, šlechtici, fakulty i jednotliví bohatí sponzoři se začali doslova předhánět, kdo svého patrona postaví výš a honosněji. Mezi lety 1706 a 1714 se most doslova zaplnil pískovcovými sochami a sousošími. Pracovali na nich ti největší mistři českého baroka – Matyáš Bernard Braun, Jan Brokoff s geniálním synem Ferdinandem Maxmiliánem, Matěj Václav Jäckel a spousta dalších.

Najednou se tu sešli svatí z celého světa. Belgičané, Češi, Syřané… Učenci, filozofové, lékaři, právník, tesař, prorok a další. Každý si tu našel své místo. A tak vznikla úžasná, živelná a přitom monumentální galerie, kterou dnes všichni známe a milujeme.

Pískovec bohužel není věčný. Počasí, povodně, špinavý vzduch a nekonečné davy lidí si na sochách vybíraly svou daň. Už v 19. století se začalo sahat k rázným řešením – některé barokní kusy se prostě nahradily novějšími, klasicističtějšími díly, která lépe seděla tehdejšímu vkusu. A od začátku 20. století se poškozené sochy systematicky stahují a na jejich místo se staví pečlivě vytesané kopie.

Originály přitom nemizí úplně. Putují do bezpečí – buď do Lapidária Národního muzea na Výstavišti, nebo do vyšehradských kasemat. Na mostě tak dnes stojí zajímavá směs několika zbývajících barokních originálů po boku mnoha kopií. Podle některých odhadů je stále původní zhruba třetina soch. Zbytek? To už je práce kameníků 20. a 21. století, kteří se s úctou snažili napodobit velké barokní mistry.

Nejpozoruhodnější útočiště originálů se skrývá na Vyšehradě. V obrovském sálu zvaném Gorlice, který je součástí prohlídkového okruhu kasemat ke Gorlici, najdete dokonce šest originálů z Karlova mostu. Stojí tu sousoší svatého Bernarda s Madonou od Matěje Václava Jäckela z roku 1709, sousoší svatého Augustina a svatého Mikuláše Tolentinského od Jana Bedřicha Kohla z roku 1708, socha svatého Vojtěcha od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1709, socha svaté Anny opět od Jäckela z roku 1707 a nádherné sousoší svaté Ludmily s malým Václavem od Matyáše Bernarda Brauna z let 1720–1724.

Samotná Gorlice je přitom něco neuvěřitelného. Má rozlohu kolem 300 metrů čtverečních a její impozantní klenutý strop sahá do výšky 13 metrů. Jde o největší podzemní prostor v celé historické Praze. Vznikla v 17. a 18. století při stavbě barokního bastionového opevnění a původně měla sloužit jako shromaždiště vojska, skladiště střeliva a potravin. Dnes je z ní nečekaná a úchvatná galerie, kde sochy na stěnách vytvářejí působivou stínohru.

Kasematy ke Gorlici začínají v Cihelné bráně a jsou součástí rozsáhlého systému podzemních chodeb, které jsou dohromady dlouhé přes jeden kilometr. Tyto chodby vznikaly pro rychlý a nepozorovaný přesun vojska. Kromě trasy ke Gorlici nabízí Vyšehrad ještě Martinské a Podolské kasematy – každá z nich má svou vlastní atmosféru a příběh.

Martinské kasematy vás zavedou kolem rotundy svatého Martina do prostor, které vznikly už ve druhé polovině 17. století. Je to taková tichá, skoro zapomenutá část Vyšehradu. Součástí trasy je i malý, téměř utajený kostel Stětí svatého Jana Křtitele – místo, které má úplně jinou atmosféru než slavná Gorlice.

Podolské kasematy zase připomínají dramatické osudy Vyšehradských jezdců a zároveň ukrývají stopy pozdější přestavby na protiletecké kryty z doby druhé světové války. Je v nich cítit jiná, temnější energie.

Dalším překvapením pro mnohé návštěvníky je fakt, že Karlův most vůbec není nejstarším kamenným mostem v Česku. Tím je raně gotický most v Písku ze třetí čtvrtiny 13. století. Náš pražský velikán má délku 516 metrů a 16 oblouků. Přečkal několik ničivých povodní, včetně té katastrofální v roce 1890, kdy se zřítily hned tři oblouky. A prý se v maltě, která drží jednotlivé kamenné bloky, našly stopy vajec, vína a dokonce i mléka. Od roku 1965 je pak most kompletně uzavřen pro auta.

Sochy na Karlově mostě byly kdysi živou součástí každodenního života Pražanů. Lidé k nim chodili, když jim bylo úzko, zdobili je květinami a zapalovali na podstavcích prosebné svíčky. Dnes jsou především fotografickou kulisou pro davy turistů.

Fakt, že na mostě stojí většinou kopie, není žádným zklamáním. Naopak. Ukazuje, jak pečlivě se o tuhle památku staráme. Originály jsou chráněny před počasím i vandalismem, zatímco na mostě můžou návštěvníci dál prožívat atmosféru barokní galerie pod širým nebem. Kdo chce vidět ty skutečné mistrovské kusy zblízka a v klidu, měl by se vydat do Gorlice.

Zdroje: Wikipedia - sochy, Kasematy, Jednou stopou Českem, Český rozhlas, ČT, Deník, Rozhlas Vltava