Článek
Byl vyučeným zámečníkem, legionářem, ochráncem prezidenta Edvarda Beneše, účastníkem tří odbojů a mužem, který prošel těmi nejhoršími kapitolami českých dějin 20. století. Když v létě roku 1951 kráčel na brněnské popraviště, komunistický režim byl pevně přesvědčen, že jeho jméno a odkaz nadobro zmizí v prachu zapomnění. Mýlili se.
Zrod rebela v srdci jižní Moravy
Příběh Petra Křivky začíná 21. října 1897 v Kobylí na Břeclavsku. Narodil se do početné rodiny venkovského zemědělce jako čtvrté z osmi dětí. Po absolvování obecné školy zamířil do nedaleké Čejče, kde se vyučil zámečníkem. Mladý, zvídavý a energický chlapec brzy našel cestu k sokolům. Ve svých čtrnácti letech se stal členem místní tělovýchovné jednoty, což v něm hluboce zakořenilo hodnoty vlastenectví, disciplíny a sounáležitosti.
Jako mnoho mladých mužů té doby však musel brzy činit rozhodnutí, která navždy formovala jeho osud. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, zpočátku stál stranou velkých bojů, ale v únoru 1917 byl povolán do řad rakousko-uherské armády. S pěším plukem č. 24 byl odeslán na italskou frontu. Zákopové války, utrpení statisíců vojáků a boj za cizí zájmy v něm však rychle probudily hluboký odpor k habsburské monarchii.
V dubnu 1918 dostal řádnou dovolenou. Nevrátil se však. Využil příležitosti, zběhl z armády a zamířil zpět do rodného kraje. Následující měsíce žil jako psanec a skrýval se v hlubokých moravských lesích.
Když se v říjnu 1918 zhroutilo Rakousko-Uhersko a zrodilo se Československo, jeho úkryt ztratil smysl. Křivka narukoval do nově se rodící československé armády – stal se příslušníkem pěšího pluku č. 8 v Brně a v jeho řadách se aktivně účastnil bojů v maďarsko-československé válce na Slovensku. Za své počínání a vlastenectví obdržel celou řadu ocenění.
Mezi dvěma válkami
Po demobilizaci v srpnu 1920 se Křivka naplno ponořil do civilního života. Oženil se s Růženou Nádeníčkovou a zakotvil v Brně. V letech 1921 až 1922 si zvyšoval kvalifikaci studiem na strojní průmyslové škole v Košicích, kde také pracoval jako zámečník ve výtopně. Následně nalezl stabilní uplatnění u Československých státních drah, kde působil rovněž jako zámečník a později jako vozový revizor až do roku 1938.
Vedle práce se intenzivně angažoval ve veřejném životě. V roce 1926 vstoupil do Československé strany národně socialistické, kde se díky svému zápalu, organizačním schopnostem a morální autoritě propracoval až do výboru strany. S rostoucím vlivem nacistického Německa a blížící se zkázou republiky však bylo jasné, že jeho klidná léta brzy skončí.
Útěk přes půl světa
Po březnové okupaci v roce 1940 a zřízení Protektorátu Čechy a Morava se Křivka bez váhání zapojil do protinacistického odboje. Působil v Kútech na slovenském pomezí, kde pomáhal s riskantním převáděním pronásledovaných osob přes hranice do bezpečí.
Dlouho však štěstí pokoušet nemohl. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem a uvězněn v brněnských Kounicových kolejích. Zde se odehrál jeden z jeho nejodvážnějších kousků: ještě ve své pracovní montérkové uniformě dokázal předstírat, že je řemeslník přivolaný k údržbě, a za bílého dne z věznice uprchl!
Následovala divoká a nebezpečná cesta za hranice. Přes Bratislavu se dostal do Maďarska. Poté pokračoval přes Jugoslávii, Řecko, Turecko, Bejrút a dorazil až do Francie.
V červnu 1940 v Marseille narukoval do obnovené československé zahraniční armády v Agde. Po pádu Francie byl evakuován lodí do Velké Británie, kde se stal pevnou součástí exilové armády. Jeho spolehlivost, statečnost a loajalita jej vynesly do výjimečné pozice. V letech 1943 až 1945 působil dokonce jako četař v elitní osobní ochrance československého prezidenta v exilu Dr. Edvarda Beneše.
Za zásluhy v boji proti nacismu obdržel Československou vojenskou pamětní medaili se štítkem F–VB a Československou pamětní medaili Za zásluhy II. stupně a byl povýšen do hodnosti rotmistra.
Nová totalita a osudová past
Po osvobození se Křivka vrátil do rodné vlasti. V srpnu 1945 byl demobilizován a vrátil se ke své práci u drah. Hned se také naplno zapojil do politického dění v obnovené národně socialistické straně, kde se stal členem předsednictva ústředního výboru. V lednu 1949 odešel v necelých dvaapadesáti letech do řádného důchodu.
Komunistický převrat v únoru 1948 pro něj však představoval totální zradu hodnot, za které bojoval na frontách dvou světových válek. Křivka se s novým režimem odmítl smířit.
Podle pozdějších vykonstruovaných obvinění Státní bezpečnosti měl začátkem roku 1948 budovat odbojovou skupinu s krycím názvem „9909“ (nebo také Akce Tábor), jejímž cílem prý bylo svrhnout komunistickou moc. Byla to ale pouze nafouknutá bublina.
V březnu 1948 se setkal s Josefem Šinkovským a dalšími muži. Diskutovali o neutěšené politické situaci a možnostech odporu. Mezi lidmi, se kterými se scházel, však byli nasazeni agenti Státní bezpečnosti, kteří celou skupinu nenápadně usměrňovali, uměle nafukovali její význam a vyráběli důkazy o ozbrojeném povstání. StB chtěla případ využít k likvidaci zbytků nekomunistické opozice.
Vše skončilo 17. srpna 1949, kdy byl Petr Křivka spolu s nejbližšími přáteli zatčen na schůzi před hájovnou na okraji Bučovic.
Brutální výslech, vykonstruovaný proces a poprava
Po zatčení byl Petr Křivka odvlečen do vyšetřovací vazby, kde čelil nelidskému fyzickému a psychickému mučení. Režim potřeboval ukázkový proces, který by zastrašil veškerou opozici. V rámci Akce Tábor bylo zatčeno téměř dvě stě lidí, včetně Křivkových příbuzných. Jen několik dnů po zatčení zemřel ve vazbě za nevysvětlených okolností člen skupiny Jan Koreis, přičemž úřady tvrdily, že spáchal sebevraždu.
Samotný Státní soud v Brně zasedal ve dnech 20. až 22. února 1951 v sídle Krajského národního výboru. Scénář byl předem napsaný. Petr Křivka byl označen za hlavního velitele protistátní spiklenecké sítě a odsouzen k trestu smrti, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě čestných občanských práv. Další desítky nevinných lidí, včetně členů jeho rodiny, obdržely drakonické tresty odnětí svobody sahající až na desítky let.
Před samotnou exekucí byl ještě z rozhodnutí ministerstva národní obrany zbaven vojenské hodnosti rotmistra a ponížen na vojína.
Dne 21. července 1951 byl Petr Křivka v brněnské káznici popraven oběšením. Jeho poslední přání – být zastřelen jako voják – mu komunistická justice odmítla vyhovět. Před popravou s ním hovořil evangelický farář Milan Mrázek, který se později s touto otřesnou zkušeností vyrovnal v hluboké básnické zpovědi.
Marný boj o pravdu
Tělo Petra Křivky bylo tajně pohřbeno do hromadného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově. Jeho manželka Růžena po celá desetiletí usilovala o očištění jeho jména a nalezení jeho pozůstatků.
Zásadní průlom přišel v roce 1968 v atmosféře Pražského jara. Díky odvaze vedoucího brněnského krematoria, který promluvil s novináři, byla vytvořena speciální komise. Dne 30. května 1968 bylo z mělké jámy vyzvednuto 24 uren, mezi nimi i urna s popelem Petra Křivky. Růžena Křivková ji uložila na čestném vojenském pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova, kde se pohřbu zúčastnil i jejich syn, jenž mezitím emigroval do Spojených států.
Po srpnové sovětské okupaci se historie otočila zpět. Snahy o rehabilitaci byly zmrazeny, pamětní deska s jeho jménem zmizela a hrobové místo bylo záměrně zahlazeno, aby se stalo zapomenutým. Urna však v zemi zůstala.
Očištění po roce 1989 a pozdní spravedlnost
Pád komunistického režimu v listopadu 1989 konečně otevřel cestu k plné morální i občanské rehabilitaci. V roce 1990 Krajský soud v Brně zrušil lživý rozsudek z roku 1951 a Křivku plně rehabilitoval.
V brněnské čtvrti Nový Lískovec byla po něm pojmenována ulice a v Břeclavi odhalena pamětní deska. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 in memoriam udělil státní vyznamenání – Medaili Za hrdinství.
V letech 1997 a 2001 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Kobylí, kde po něm byla rovněž pojmenována ulice.
Jeho jméno připomíná také deska v brněnské věznici Cejl a jeho pohnutému osudu byla věnována diplomová práce Jitky Chorvátové i knižní monografie Miroslava Kasáčka a Luďka Navary „Musím jít odvážně vpřed! Tragický osud bojovníka Petra Křivky“.
Navzdory všem poctám ale nebylo nikdy zrušeno potupné rozhodnutí z roku 1950, kterým byl Křivka zbaven své vojenské hodnosti rotmistra, a formálně mu nebyla vrácena ani vyznamenání odňatá komunistickým soudem.
Tuto historickou nespravedlnost napravila až v srpnu 2024 tehdejší ministryně obrany Jana Černochová. Svým personálním příkazem oficiálně potvrdila jeho vojenskou hodnost rotmistra a vydala osvědčení, že mu plně náleží všechna vyznamenání, která mu totalitní moc neprávem odebrala. O několik měsíců později, v únoru 2025, byla na místě jeho dřívějšího hrobu slavnostně odhalena nová deska.
Zdroje: VHU, Wikipedia, Česká justice, Pamětní místa






