Článek
Povodí gigantických řek Amazonky a Orinoka je domovem neuvěřitelného množství živočichů, z nichž mnozí vzbuzují respekt svou velikostí či ostrými zuby. Mezi všemi těmito tvory však zaujímá zcela zvláštní postavení drobná rybka vandélie obecná, známá spíše pod lidovými názvy kandiru, šulinokaz, nebo rybí upír. Zatímco piraně platí v popkultuře za symbol říčního nebezpečí, domorodí obyvatelé se vznášejícího se poloprůsvitného sumečka obávají často daleko více.
Tento parazit dosahuje délky pouhých 2,5 až 6 centimetrů (ačkoliv někteří zástupci rodu Vandellia mohou dorůst i větších rozměrů) a jeho šířka činí jen několik málo milimetrů. V kalné vodě je téměř neviditelný, což z něj dělá dokonalého a nenápadného lovce. Své dny tráví většinou ukrytý pod kameny, v písčitém či bahnitém dně, odkud vyhlíží potenciální oběti.
Jak funguje skutečný rybí upír
V rámci čelistnatých obratlovců patří podčeleď Vandelliinae k pouhým dvěma skupinám, které se živí absolutně a výhradně krví jiných živočichů. Jejím primárním terčem se stávají žaberní dutiny velkých jihoamerických ryb.
Anatomická stavba kandiru je tomuto životnímu stylu do nejmenšího detailu přizpůsobena. Její úzké, úhořovité a poloprůsvitné tělo je navrženo tak, aby bez odporu proklouzlo i do těch nejmenších štěrbin. Jakmile kandiru detekuje přítomnost hostitele – orientuje se přitom zejména chemickými signály. Připlave těsně k oběti, natlačí se pod její skřelové víčko a pronikne přímo do žaberní komory.
Jakmile se dostane do žaber, vstupují do hry unikátní fyzické adaptace. Vandélie nedrží na hostiteli pouhou silou svalů. Na svých skřelových kloboučcích má řady krátkých, dozadu směřujících trnů. Tyto ostny dokáže roztáhnout podobně jako deštník, čímž se v citlivé tkáni žaber pevně ukotví a uzamkne. Tento kotvící systém jí garantuje, že ji proud vody ani křečovité pohyby napadené ryby ze žaberní dutiny nevytlačí. K uchopení tkáně navíc využívá ostré zuby.
Široce rozšířená představa, že kandiru krev aktivně saje jako pijavice nebo komár, je z biologického hlediska nesprávná. Vandélie nemá přizpůsobenou vysunovací čelist ani podtlakový sací aparát. Místo toho svými ostrými zuby nakousne nebo nařízne některé z velkých cév v žaberních lalocích.
V tuto chvíli kandiru zcela uvolní své tělo a spoléhá se výhradně na krevní tlak samotného hostitele. Srdce napadené ryby pumpuje krev pod vysokým tlakem přímo do tlamy parazita. Trávicí trakt vandélie tvoří rovná, vysoce elastická trubice, jejíž stěny z vazivových vláken jsou schopny neuvěřitelného roztažení. Krev tak okamžitě proudí přímo do jejího těla.
Během nekrmeného stavu drobná a téměř neviditelná rybka dramaticky změní svůj vzhled. Její břicho se obrovsky nafoukne a skrz průsvitné krycí tkáně lze velmi zřetelně pozorovat čerstvě přijatou, tmavě červenou krev.
Po dokončení krmení uvolní skřelové trny i sevření zubů a uvolněný hostitel ji vyplaví ven. Zajímavostí je, že ve většině případů hostitelská ryba tento útok přežije bez trvalého poškození. Žaberní tkáň kandiru obvykle devastujícím způsobem neroztrhá. Pod skřelí zůstává pouze malá ranka se sraženou krví, která se rybě poměrně rychle zahojí. Pokud je však vandélie vyhladovělá a nenachází vhodného hostitele odpovídající velikosti, může se ze zoufalství pokusit proniknout i do jiných anatomických otvorů ryb (například do nozder).
Děsivá pověst a omyl s tragickými následky
Lidová slovesnost připsala kandiru pověst tvora, který útočí na lidské intímní partie. Podle tradičních vyprávění dokáže rybka zachytit proud moči klesající do vody, vyskočit proti němu a proniknout do močové trubice koupajících se lidí. Vnímá totiž močení jako proud vody vycházející ze skřelí ryb.
Pokud k takovému proniknutí dojde, vnikne drobný sumeček do úzkého prostoru močové trubice, kde se začne dusit. V křeči vzpříčí své tvrdé ploutevní paprsky a skřelové trny, čímž se v těle pevně zaklíní a nedokáže samostatně vyplavat ven. V odlehlých oblastech s neexistující lékařskou péčí mohl takový incident vyvolat těžké záněty, které končívaly amputací nebo v nejhorších případech i smrtí. Domorodci se proto před touto hrozbou chránili pevným podvazováním předkožky nebo nošením chráničů z kokosových skořápek.
Moderní věda však staví tyto hrůzostrašné historky do jiného světla. Představy o rybách vysakujících po proudu moči z vody jsou vědecky vyvrácené. První a prakticky jediný dokumentovaný lékařský případ odstranění kandiru z lidské močové trubice pochází až z roku 1997 a i ten zůstává v odborných kruzích předmětem debat.
Vandellia
Překvapivé vědecké objevy
Brazilští vědci pod vedením Chairy Lubichové se zaměřili na otázku, jak se takto drobná rybka dokáže pohybovat na velké vzdálenosti v tak mohutném toku, jakým je např. Rio Negro.
Při terénním výzkumu našli odborníci několik jedinců trnovců, na jejichž těle byly přichycené právě vandélie. Překvapením bylo, že v těle těchto přichycených kandiru se nenacházely žádné stopy krve, tkáně ani slizu. Vědci z toho vyvodili, že se drobný parazit na velkých rybách nepřikrmoval, ale jednoduše využíval větší tvory jako tzv veřejnou dopravu nebo formu ochrany před dravci.
I když její děsivá pověst z ní vytvořila legendu Amazonie, ve skutečnosti jde o vysoce specializovaný organismus, který dokázal dokonale splynout se svým divokým prostředím.
Zdroje: Wikipedia, inRybar, Zoo Magazin
