Článek
Jako dítě jsem sledoval americké komedie z přelomu milénia, kde byl hlavním hrdinou zpravidla někdo ze střední třídy, jako například Jim Carrey v roli právníka ve filmu Lhář lhář, nebo Eddie Murphy jako zamilovaný profesor. Tyto fiktivní postavy mě svým způsobem formovaly. Představoval jsem si sám sebe za třicet let jako kariérně dobře rozjetého manažera v kvádru, s pěkným autem, vilou a pořádně tučným kontem. Že je realita jiná asi nemusím nějak rozvádět. Během let se mé vzory měnily, od fiktivních postav jsem začal tíhnout k těm reálným, ale stále jen těm, které jsem měl možnost vidět pouze na obrazovkách, jako byli zpěváci a herci, sem tam nějaký politik, který uměl dobře mluvit s lidmi. Čím jsem starší, tím se mé vzory transformují do zkušenějších a starších kolegů, nebo úspěšných podnikatelů z mého okolí. Nemám už jeden vzor, který by zastínil ostatní. Mými vzory jsou spíše vlastnosti lidí, kterým bych se chtěl v nějakém směru přiblížit. Například bych chtěl mít takový přehled jako bývalý ředitel ČT, Petr Dvořák, umět se pohybovat v krypto měnách jako profesor na VŠE, Jakub Jedlinský, mít podnikatelského ducha jako zakladatel firmy Best, Tomáš Březina a inovativní nápady jako zakladatelka Zásilkovny, Simona Kijonková.
Pochopil jsem, že není dobré mít jeden vzor a kopírovat ho, nebo ještě hůř, bezmezně ho uctívat. Za prvé je až příliš jednoduché jít v cizích stopách, za druhé lehce splynete s davem a za třetí se můžete nechat natolik zaslepit, že vám mohou uniknout mnohem zajímavější osobnosti.
Často mě zaskočí, a narážím na to hlavně v souvislosti s politiky, že je něčím vzorem právě jeden politik. Někdy mi připadá, že by v očích těchto obdivovatelů mohl konkurovat třeba papežovi. Zaskočilo mě vyprávění jedné známé z doby, kdy Andrej Babiš objížděl vesnice se svým karavanem a kamarádil se s kdejakým důchodcem, jen aby získal nějaký ten hlas navíc pro nadcházející volby. Babiš v té době sázel hlavně na ty, kterým může rychle a snadno přilepšit, a kde to bude okamžitě vidět, což byli právě důchodci a jejich penze. To, že tím skokově navyšoval výdaje státu a vytvořil díru v rozpočtu, na kterou doplácí další generace, asi nikoho ze seniorů netrápí. Ten den byl Andrej Babiš se svým karavanem i u nás a chlácholil všechny, kteří se s ním sešli na náměstí, aby si s ním potřásli ruku, nebo se vedle něj vyfotili. Známá toho odpoledne potkala svou sousedku v pokročilém věku, která s radostí v očích mířila k domu a opravdu detailně musela veškerému okolí vylíčit, jaký je Andrejko úžasný a veselý pán. Že je to jeden z nás (Asi tak tisíckrát bohatší) a chce nám pomoct. „Dokonce jsem si s Andrejem potřásla, týden si teď nebudu mít ruku,“ zakončila své vyprávění o mimořádném setkání s politikem sousedka.
Vážně mě udivuje, jak mohou být někteří posedlí jedním člověkem. Často to dochází až tak daleko, že si tito lidé v politických diskuzích nechtějí ani vyslechnout protinázor. Jsou tak přesvědčení o neomylnosti a dokonalosti svého politického vzoru, že je jen zmínka o sebemenším rozporu s jejich vzorem dokáže neskutečně pohoršit.
Nejde ani o to, jestli je Andrej Babiš dobrý, nebo špatný politik, ale spíše o úzký pohled jeho příznivců, respektive příznivců kohokoliv. Jak jsem již zmínil, není rozhodně dobré se soustředit na jeden vzor, nic není černobílé, ale zároveň na každém snítku může být špetka pravdy.
Sousedce a každému, kdo má záběr zájmu jen velmi úzký, bych chtěl poradit, aby se na věci dívali z více úhlů a trochu více kriticky. A také aby si jako vzor vybírali vlastnosti a schopnosti lidí, a ne ty lidi.
