Článek
Představte si, že sedíte v malém jednomotorovém letadle. Motor kašle, stroj ztrácí výšku a vy víte, že náraz je nevyhnutelný. Pro většinu lidí je to ta nejhorší představitelná noční můra. Američan Austin Hatch si tímto peklem prošel dvakrát. Poprvé jako osmiletý chlapec, podruhé jako šestnáctiletý dospívající mladík. Obě havárie pro něj měly fatální následky. Vzaly mu matku, otce, nevlastní matku i dva sourozence. On sám jako zázrakem pokaždé přežil.
Matematická pravděpodobnost, že člověk přežije dvě nezávislé letecké havárie, se limitně blíží nule. Austin Hatch však není pouhou statistickou anomálií. Jeho životní příběh, který fascinuje celou Ameriku, není jen kronikou nepředstavitelného rodinného neštěstí, ale především hlubokým svědectvím o nezdolnosti lidského ducha, síle vůle a schopnosti najít světlo i v té nejhlubší temnotě.
První rána osudu: Den, kdy utichl dětský smích
Píše se září roku 2003. Rodina Hatchových se vrací ze svého letního sídla u jezera Walloon Lake v Michiganu domů do Indiany. Na palubě malého soukromého letadla vládne dobrá nálada. Stroj pilotuje Austinův otec, uznávaný a zkušený anesteziolog dr. Stephen Hatch, který létání miluje a považuje ho za bezpečný způsob dopravy i životní vášeň. Kromě něj a tehdy osmiletého Austina jsou v kabině ještě chlapcova matka Julie, jeho starší sestra Lindsay a mladší bratr Ian.
Jenže kousek od cíle, v severní Indianě, se stroj dostává do potíží. Oficiální vyšetřování Federálního úřadu pro bezpečnost v dopravě (NTSB) později do zprávy zapíše: chyby v předletovém plánování, nedostatek paliva, nízká oblačnost a tma. Letadlo se nekontrolovatelně řítí k zemi. Následuje tvrdý náraz do sloupu elektrického vedení a okamžitá exploze. Stroj se mění v ohnivé peklo.
Zatímco dr. Stephen Hatch stíhá z hořícího vraku vytáhnout svého syna Austina, pro zbytek rodiny už není pomoci. Matka Julie, sestra Lindsay i bratr Ian umírají v plamenech. Osmiletý Austin sice vyvázne s fyzickými zraněními, která se brzy zahojí, ale jeho dětská duše je roztříštěna na kusy. Ztráta milované matky a sourozenců ho poznamená na celý život. O tragédii se svým okolím téměř nemluví. Dusí bolest v sobě a upíná se k jedinému pevnému bodu, který mu zbyl – k tátovi.
Basketbal jako terapie a splněný michiganský sen
Stephen Hatch se snažil synovi vynahradit všechnu lásku světa a dělal maximum, aby ho vrátil zpět do normálního života. Velkým pomocníkem se v tomto smyslu stal sport. Austin začal projevovat mimořádný talent na basketbal.
Jako student střední školy Canterbury School ve Fort Wayne v Indianě už platil za vyhlášenou hvězdu. S výškou 198 centimetrů nastupoval na pozici křídla a v zápasech průměrně sbíral přes 23 bodů a 9 doskoků. Stal se středem pozornosti hledačů talentů z prestižních univerzit. Pro Austina i jeho otce však existovala jediná správná cesta – University of Michigan. Právě na této škole kdysi studovali Austinovi rodiče. Obléknout dres tamních „Wolverines“ bylo chlapcovým největším snem a životním cílem.
V červnu roku 2011 se sen stal skutečností. Hned v první den, kdy trenéři NCAA mohli oficiálně kontaktovat středoškolské rekruty, zavolal Austinovi hlavní kouč Michiganu John Beilein. Nabídl mu plné sportovní stipendium. Šestnáctiletý Austin neváhal ani vteřinu. „Byl to pro mě neuvěřitelně výjimečný okamžik. Nebyl důvod čekat, ten program miluji,“ vzpomínal později s nadšením. Jeho otec zářil pýchou. Zdálo se, že rány osudu jsou zaceleny a před mladým atletem leží zářivá budoucnost.
Druhý pád do pekla: Když se historie opakuje
Uběhlo pouhých devět dní od chvíle, kdy Austin podepsal předběžný závazek s univerzitou. Byl pátek 24. června 2011. Rodina – do které mezitím přibyla Austinova nová nevlastní matka Kim, jež se chlapce ujala s obrovskou láskou a respektem k památce jeho biologické matky – se opět vydala na osudnou cestu. Cílem bylo opět letní sídlo u jezera Walloon Lake. Otec Stephen, který se po první nehodě odmítl vzdát létání, protože chtěl lidem dokázat, že šlo o nešťastnou shodu okolností, seděl znovu u kniplu svého jednomotorového stroje.
Při pokusu o přistání na městském letišti Charlevoix v Michiganu však došlo k selhání. Letadlo minulo přistávací dráhu a v plné rychlosti narazilo do nedaleké garáže.
Otec Stephen Hatch i nevlastní matka Kim byli na místě mrtví. Jako zázrakem přežil pouze rodinný pes, labradoodle Brady, a tehdy šestnáctiletý Austin. Tentokrát však chlapec nevyvázl s lehkými škrábanci. Náraz ho doslova zdevastoval. Utrpěl těžké trauma mozku, měl zlomená žebra, propíchnutou plíci a četné zlomeniny po celém těle. Když na místo dorazili záchranáři, bojoval o každé nadechnutí.
Osm týdnů v kómatu
Austin byl v kritickém stavu převezen do nemocnice v severním Michiganu a následně transportován na specializovanou kliniku. Lékaři ho museli uvést do umělého spánku, aby jeho tělo a těžce poškozený mozek měly vůbec šanci bojovat. V kómatu strávil neuvěřitelných osm týdnů. Dva měsíce, během nichž nikdo netušil, zda se mladý sportovec vůbec kdy probudí, a pokud ano, v jakém stavu.
Když Austin v srpnu 2011 konečně otevřel oči, přišla rána. Nejenže se musel dozvědět, že zbytek jeho rodiny je po smrti a on zůstal na světě v podstatě sám, ale jeho tělo odmítalo poslušnost. Špičkový atlet, který ještě před dvěma měsíci sázel koše z nejtěžších pozic, se neuměl sám nadechnout, nedokázal se najíst, mluvit a jeho svaly byly kompletně ochablé.
V té chvíli se ukázala neuvěřitelná mentalita, kterou v něm vypěstoval jeho otec. Austin se přestěhoval do jižní Kalifornie k strýci a opatrovníkovi Michaelu Hatchovi, kde měl přístup k nejlepší možné lékařské péči. Začal proces, který sám popisuje jako „znovuobjevování života“. Učil se znovu mluvit, artikulovat, ovládat lžíci a udělat první samostatný krok. Každodenní nesnesitelná dřina, slzy a bolest se staly jeho novou rutinou.
Moment, který rozplakal Ameriku
Univerzita v Michiganu se zachovala nevídaným způsobem. Trenér John Beilein se svým asistentem Austina během dlouhých měsíců rekonvalescence neustále navštěvovali a drželi pro něj stipendium, přestože bylo jasné, že zranění mozku natolik poškodilo jeho motoriku a reflexy, že už nikdy nebude tím dominantním hráčem jako dřív. Basketbal, který byl dříve jeho druhou přirozeností, se stal předmětem hlubokého přemýšlení. Kvůli poškození mozku musel Austin na hřišti mechanicky promýšlet věci, které dříve dělal automaticky.
Přesto se v listopadu 2013, dva roky po nehodě, Austin Hatch vrátil k soutěžnímu středoškolskému basketbalu za Loyola High School v Los Angeles. Když při tréninku poprvé obešel obránce a skóroval, celý tým oslavoval tak divoce, že trenér musel na pět minut přerušit trénink. V roce 2014 pak konečně nastoupil na Michiganskou univerzitu.
Ten nejemotivnější moment však přišel 10. listopadu 2014 v exhibičním zápase Michiganu proti Wayne State. Zbývalo dvanáct vteřin do konce zápasu, Michigan jasně vedl a trenér poslal Austina na hřiště. Austin byl faulován a postavil se k čáře trestného hodu. První pokus minul. Druhý se odrazil od obroučky a propadl síťkou.
Stadion jásal. Spoluhráči ho objímali, trenér měl v očích slzy. „Od dětství jsem na příjezdové cestě domu trénoval a představoval si, jak dávám vítězný koš,“ řekl po zápase novinářům dojatý Austin. „Tenhle koš sice zápas nerozhodl, ale po tom všem, čím jsem si prošel, to byl pro spoustu lidí speciální okamžik. Nechci ale být jen zajímavým příběhem. To, co se mi stalo, je jedinečné, ale neurčuje to, kým jsem. Chci jít dál a vytěžit ze života maximum.“
Láska, víra a role inspirativního lídra
V dubnu 2015 Austin Hatch učinil dospělé rozhodnutí. Uvědomil si, že jeho tělo má své limity a že vrcholový basketbal na té nejvyšší univerzitní úrovni by mohl ohrozit jeho zdraví. Po dohodě s trenérem se přesunul do role studentského asistenta trenéra. Stipendium mu zůstalo, stal se plnohodnotným členem realizačního týmu a mohl se více soustředit na studium.
Během studií na univerzitě našel Austin ještě něco, co mu po ztrátě rodiny chybělo nejvíce – lásku a stabilitu. Začal chodit s Abby Coleovou, úspěšnou volejbalistkou. Abby se pro něj stala oporou v nejtěžších chvílích. Pomohla mu vyrovnat se s traumaty z minulosti a upevnila jeho víru.
„Abby ze mě udělala lepšího člověka a pomohla mi duchovně vyrůst,“ svěřil se Austin v rozhovoru pro časopis PEOPLE. „Moje víra byla podrobena těžké zkoušce. Nemyslím si, že Bůh ty nehody způsobil, ale dopustil, aby se staly. Kdybychom se ale zastavili po každé špatné věci, jak by ten svět vypadal?“
Dnes Austin Hatch působí jako motivační řečník. Jezdí po celých Spojených státech a vypráví svůj příběh korporacím, školám i sportovním týmům. Neučí lidi, jak přežít pád letadla, ale jak se zvednout, když je život srazí na kolena. Jeho cíle pro budoucnost jsou přitom překvapivě skromné. „Mým hlavním životním cílem je být skvělým manželem a skvělým otcem a dokázat se postarat o svou rodinu. Táta mě naučil, jak milovat ženu a jak se starat o rodinu. Ukazoval mi to každý den svým vlastním příkladem.“
Zdroje: ABC News, People, NBC Los Angeles, The Washington Post
