Článek
Při procházce historickými ulicemi Londýna, Edinburghu nebo malebných anglických městeček vás na první pohled zaujme zvláštní architektonický úkaz. Mnoho elegantních georgiánských a viktoriánských domů má na fasádě vyvedené okenní rámy, které jsou však místo skla vyplněny obyčejnými cihlami. Nejde však o výstřelek tehdejších stavitelů. Je to hmatatelný pomník jedné z nejbizarnějších daní v lidských dějinách – takzvané dani z oken.
Právě z této éry pravděpodobně pochází i slavné rčení „daylight robbery“ (loupež denního světla), které dnes Britové používají pro označení nestoudného předražení či okradení. V roce 1696 totiž britský král Vilém III. Oranžský dokázal nepředstavitelné: zpeněžil samotné sluneční paprsky a čerstvý vzduch.
Jak zdanit bohatství, aniž byste naštvali šlechtu?
Na konci 17. století čelilo Anglické království vážné finanční krizi. Státní pokladna byla vyčerpána válkami a navíc bylo nutné provést nákladnou měnovou reformu znehodnocených stříbrných mincí, které lidé po léta nelegálně ořezávali na okrajích. Panovník potřeboval rychle nový zdroj financí. Zavedení daně z příjmu však bylo v té době považováno za hrubý zásah do osobní svobody a majetkových práv obyvatel. Vláda se proto rozhodla pro nepřímý ukazatel bohatství.
Zákonodárci vymysleli novou daň: čím je člověk bohatší, tím větší má dům. A čím větší má dům, tím více má oken. Okna byla vnímána jako viditelný symbol blahobytu, sklo bylo totiž drahé a jeho výroba složitá.
Zákon o „dani z domů a světel“ byl navržen progresivně. Každý dům platil základní paušální poplatek dva šilinky (což odpovídá dnešním přibližně 15 liberám). Pokud však budova měla více než stanovený počet oken, její majitel musel sáhnout mnohem hlouběji do kapsy. Například v polovině 18. století platil majitel domu s 10 až 14 oknami příplatek šest pencí za okno. Sazby se během 18. a počátku 19. století ještě šestkrát zvyšovaly a hranice pro zdanění se neustále snižovala – postupně až na pouhých sedm či osm oken.
Dochované účtenky z poloviny 18. století ukazují, že běžní měšťané platili ročně za svá sídla částky v řádu šilinků, pro střední a vyšší třídu ale znamenaly nahromaděné poplatky citelný zásah do rozpočtu.
Tragédie městských chudých
Ačkoliv měla daň dopadnout především na zámožné vrstvy, přinesla nečekané sociální důsledky pro ty nejchudší. Ve velkých městech, jako byl Londýn, nevlastnili chudí lidé malé domky, ale tísnili se v nájemních činžovních domech. Finanční úřad však pohlížel na celý činžovní dům jako na jedinou budovu. Majitel velkého činžáku s desítkami oken tak musel platit ohromné sumy.
Majitelé nemovitostí měli dvě možnosti: buď nájemníkům brutálně zvýšili nájemné, nebo jednoduše většinu oken v domě zazdili. Běžnou praxí se stalo, že v mnohapatrových nájemních domech zůstalo otevřených jen několik málo oken na celé patro. Zchudlí obyvatelé měst tak byli uvrženi do temnoty a zatuchliny.
Obyvatelé britských měst brzy zjistili, že nejjednodušším způsobem, jak se daňové povinnosti vyhnout, je stavební úprava. Zazdívání oken se stalo národním sportem. Když daňoví kontroloři procházeli ulice a počítali okna zvenčí, našli jen souvislé cihlové zdi.
Nové budovy stavěné v průběhu 18. století se již přímo projektovaly s minimálním počtem oken. Aby stavitelé nezničili estetickou symetrii tehdy populární georgiánské architektury, vytvářeli na fasádách takzvaná slepá okna – vyzděné otvory s rámy, které vypadaly jako okna, ale byla neprůhledná.
Tma, cholera a epidemie
Důsledky dlouhodobého nedostatku slunečního světla a čerstvého vzduchu na sebe nenechaly dlouho čekat. V temných, vlhkých a nevětraných prostorách městských nájemních domů se začaly masově šířit infekční choroby. Absence větrání vytvořila ideální prostředí pro šíření cholery, tyfu, neštovic a tuberkulózy. Nemoci si vybíraly svou daň především mezi dětmi a dělnickou třídou.
Lékaři a zdravotní reformátoři začali bít na poplach. Poukazovali na to, že daň z oken fakticky penalizuje základní biologické potřeby člověka. Z „daně z luxusu“ se stala „daň ze zdraví“.
Vzduch ani světlo nejsou od zavedení daně z oken svobodné. Jsme nuceni platit za to, co příroda všem štědře nabízí, a to podle počtu oken za rok. Ti nejchudší, kteří si takové výdaje nemohou dovolit, jsou zkráceni o dvě nejnaléhavější životní potřeby.
Lékařská veřejnost vyvíjela na parlament stále silnější tlak. Tvrdila, že nemoci nevznikají ze špatného vzduchu samy od sebe, ale že absence slunečního svitu zásadně oslabuje imunitu populace.
Konec temného věku
Vlnu odporu už nebylo možné zastavit. V roce 1851, po více než 150 letech fungování, britský parlament daň z oken konečně definitivně zrušil. Jako spravedlivější náhrada byla zavedena daň z příjmu a klasická daň z nemovitosti, které již nezkoumaly, kolik má dům otvorů ve zdi.
Zrušení daně vyvolalo ve stavebnictví obrovskou revoluci. Lidé začali vybourávat cihly ze zazděných otvorů a okna se stávala většími, světlejšími a zdobenějšími než kdy dříve. Výroba skla zažila nebývalý rozmach a architekti se již nemuseli obávat navrhovat vzdušné a prosvětlené budovy. Z této doby pochází také obrovský rozmach dřevěných okenic a žaluzií, které převzaly roli regulace světla.
Zdroje: National archives, BBC, Chameleon restoration, Purely shutters
