Článek
Jeho vysněná vyšetřovací komise sice běží, ale místo slibovaného rozpletení všech nitek zatím naráží jen na mantinely právního státu a vlastní zbytečnost.
Ještě na jaře 2023 platil předseda strany PRO za jednoho z nejhlasitějších řečníků protivládních demonstrací. Tehdy tvrdil, že výsledek voleb přece neznamená, že lidé musí být čtyři roky zticha, a že na davy v ulicích se zkrátka musí reagovat. V březnu 2023 dokonce hřímal o blokádách vládních budov, pokud kabinet nesplní jeho požadavky nebo nepodá demisi. Z blokád nakonec nebylo nic a tehdejší vláda dovládla až do konce svého mandátu. Právě ostrá kritika tehdejší moci a nekompromisní tepání do kauzy Dozimetr byly jedním z hlavních taháků jeho vystoupení, které ho nakonec vynesly až do sněmovních lavic.
Dnes je ale situace jiná a Jindřich Rajchl hledí na politiku z druhé strany barikády – jako vládní poslanec zvolený na kandidátce SPD. Voličům ale zapomněl říct, že v otázce vyšetřování kriminálních kauz nebude mít ani s poslaneckým mandátem v kapse o nic větší pravomoce, než měl jako demonstrant s megafonem na náměstí.
Jediná karta v poslaneckém rukávu
Tím jediným tématem, se kterým Rajchl skutečně šel do voleb a na němž postavil svou povolební existenci ve vysoké politice, se stala korupční kauza Dozimetr. Ještě před volbami na sebe upozornil tím, že na hnutí STAN a stranu TOP 09 podal trestní oznámení pro přijetí úplatku a zločinné spolčení, přičemž tvrdil, že tyto subjekty vědomě přijímaly peníze z trestné činnosti skupiny kolem Michala Redla.
Stejnou notu pak rozezníval i při samotném ustavování nové Sněmovny. Když Starostové nominovali svého předsedu Víta Rakušana na post místopředsedy dolní komory, Rajchl okamžitě přispěchal s kategorickým odmítnutím. Kauza Dozimetr pro něj není jen jedním z mnoha bodů programu, ale univerzálním kladivem, kterým tluče do stolu v televizních debatách, na sociálních sítích i při občasných výstupech u sněmovního řečnického pultíku.
V rámci širší vládní koalice vedené Andrejem Babišem, kde hlavní slovo drží hnutí ANO, nemá Rajchl jako předseda menší strany PRO příliš prostoru prosazovat vlastní agendu. Babiš a koaliční partneři mu ale velkoryse dovolili alespoň hračku v podobě sněmovní vyšetřovací komise ke kauze Dozimetr. V tajné volbě získal Rajchl 90 hlasů, porazil opozičního kandidáta Pavla Žáčka z ODS a stal se jejím předsedou.
Komise jako jediné politické dítě
Vyšetřovací komise se tak stala Rajchlovým jediným skutečným poslaneckým dítětem. V nominačním projevu sice sliboval, že nepůjde o hon na čarodějnice, ale o transparentnost vůči občanům, v médiích už ale s chutí rozehrává velká očekávání. Mluvil o podezřelých úmrtích, politickém krytí, financování kampaní a hlásal, že si komise předvolá i šéfa Starostů Víta Rakušana nebo poslankyni Barboru Urbanovou. Veřejnost podle něj právem požaduje, aby se na celou věc podívalo „nestranné třetí oko“ a prověřilo, zda při vyšetřování nedošlo k závažným procesním pochybením.
Jenže mezi siláckými prohlášeními na sociálních sítích a realitou parlamentní práce zeje hluboká propast. Zatímco Rajchl po jednáních komise pravidelně hlásí, že práce „nabírá na obrátkách“ a že si poslanci zvou třeba šéfa Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiřího Mazánka, hmatatelné výsledky se jaksi nedostavují.
Celý Rajchlova komise opomíjí fakt, že kauza Dozimetr není žádný odložený případ, který by policie zametla pod koberec. Případ dávno rozpletly orgány činné v trestním řízení a v současnosti ho projednává Obvodní soud pro Prahu 9, kde se z účasti na organizované zločinecké skupině či úplatkářství zpovídají hlavní aktéři v čele s Michalem Redlem a bývalým náměstkem pražského primátora Petrem Hlubučkem. Čtyři další muži už navíc byli pravomocně odsouzeni.
Slepá ulička jménem živý spis
Parlamentní komise se tak pokouší dublovat práci policie, státního zastupitelství a nezávislých soudů, ale to je samozřejmě nesmysl. Když si poslanci vyžádali vyšetřovací spis, soudy i státní zastupitelství jim ho odmítly vydat. Na jednání komise sice dorazili pražský vrchní státní zástupce Zdeněk Štěpánek a dozorující žalobce Adam Borgula, které nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová částečně zbavila mlčenlivosti, ale ani to Rajchlovi vytoužený průlom nepřineslo.
Státní zástupci poslancům v podstatě jen sdělili, že jim nemohou říct nic konkrétního, protože jde o živou běžící kauzu. Celá komise se tak ukázala jako zcela zbytečná, jelikož nic nového nezjistila, ani zjistit nemůže.
A jak na tento slepý bod reaguje muž, který kdysi sliboval okamžité rázné činy? Když mu státní zástupci a soudy spis nedají, rozhodl se Jindřich Rajchl, že kvůli tomu změní zákon, aby příště musely orgány činné v trestním řízení vyšetřovacím komisím dokumenty vydat.
Závěrečnou zprávu má jeho komise předložit plénu Sněmovny na jaře příštího roku. Dá se tušit, že nepřinese nic, co by už dávno nebylo součástí soudního líčení. To ale vlastně vůbec nevadí. Dokud komise zasedá, má pan poslanec alespoň důvod přijít k pultíku a připomenout voličům, že ve Sněmovně vůbec je.
Jindřich Rajchl jako vystudovaný právník přitom musí velmi dobře vědět, jak je rozdělena moc a že sněmovní komise nemůže nahrazovat ani úkolovat policii. A pokud to snad skutečně neví, měl by se vážně zamyslet nad tím, zda by neměl vrátit svůj vysokoškolský diplom.
V obou případech jde ale o dost špatnou zprávu. Buď je předseda vyšetřovací komise ve své roli naprosto nekompetentní, nebo jen vědomě tahá své voliče za nos. Ať už platí kterákoli z těchto variant, jisté je jedno: celá tahle komedie se odehrává za peníze nás všech.





