Článek
Rajchl reagoval na odpor studentů a odborné veřejnosti vůči plánovaným změnám ve financování veřejnoprávních médií zvláštním způsobem. Pokud prý podle studentů nemůže být instituce financovaná přímo ze státního rozpočtu nezávislá, měli by jít příkladem a požadovat zrušení státního financování vysokých škol, přičemž by si náklady na studium měli hradit komplet ze svého.
Nejenže míchá zcela odlišné právní kategorie, ale především zjevně ignoruje jak Ústavu České republiky, tak skutečný celospolečenský význam nezávislé žurnalistiky a systému terciárního vzdělávání.
Média veřejné služby jako celospolečenská pojistka pravdy
Česká televize a Český rozhlas nejsou státními podniky ani vládními orgány. Jde o veřejnoprávní korporace zřízené ze zákona, jejichž hlavním úkolem je poskytovat všem občanům bez rozdílu objektivní, ověřené a vyvážené informace.
Veřejnoprávní média představují pro společnost klíčovou garanci a bezpečnostní pojistku. Žijeme v době, kdy jsme denně zaplavováni nekonečným množstvím informací, dezinformací, polopravd a cílené propagandy. Soukromá média, ačkoliv mohou odvádět skvělou práci, podléhají komerčním tlakům, boji o sledovanost nebo zájmům svých majitelů. Veřejnoprávní médium naopak nemá za cíl generovat zisk ani sloužit zájmům jednoho vlastníka. Jeho jediným akcionářem je veřejnost.
Role veřejnoprávních médií navíc zdaleka nekončí u lidí, kteří denně zapínají televizní vysílání nebo ladí radiové frekvence. Z práce novinářů České televize a Českého rozhlasu profituje celá společnost – i ti, kteří tato média aktivně nesledují.
Soukromá rádia, zpravodajské servery, tištěné deníky i regionální plátky totiž velmi často přejímají zpravodajský servis, zahraniční reportáže či investigativní zjištění, která vznikla právě díky rozsáhlé infrastruktuře a odbornému zázemí médií veřejné služby. Veřejnoprávní média také nastavují etické a profesní standardy pro celý trh. Pokud se na veřejnosti objeví šokující zpráva nebo manipulace, veřejnoprávní médium je tu od toho, aby informaci ověřilo, uvedlo na pravou míru a případně vyvrátilo lži. Je to veřejná služba v nejistém světě, která brání tomu, aby se společnost stala obětí dezinformačního chaosu.
Právě proto byla tato média v minulosti koncipována jako majetkově i finančně nezávislá na státním rozpočtu. Koncesionářské poplatky nikdy nebyly zbytečnou daní, ale přímým spojením mezi občanem a médiem. Vláda ani parlament nemohly ze dne na den vzít médiím peníze jen proto, že se jim například nelíbila nedělní debata. Pokud by se tato média napojila přímo na státní rozpočet, dostala by se pod přímý tlak každoročního vyjednávání s politickou mocí.
Bezplatné vzdělání není výsada, ale právo
Hlavní Rajchlův omyl je srovnávání médií s vysokými školami a navrhování, aby si studenti platili vzdělání ze svého.
Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, v Článku 33 říká, že každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
Bezplatné vysoké školství tedy není žádný dárek ze státní pokladny nebo benevolence politiků vůči mladé generaci. Je to ústavně zakotvené právo. Česká republika se přihlásila k myšlence, že přístup ke vzdělání má být umožněn na základě schopností a talentu jednotlivce, nikoli na základě tloušťky peněženky.
Univerzální veřejná služba vs. zprostředkovaný přínos vzdělání
Zastánci Rajchlova pohledu mohou argumentovat: „Proč bych měl ze svých daní platit něčí studium na vysoké škole, když já sám ani moje děti na univerzitu nechodíme?“ V tom spočívá zásadní nepochopení fungování státu.
Vysoké školy jsou sice instituce, jejichž prostory fyzicky navštěvují jen ti studenti, kteří na nich aktuálně studují. Jenže užitek z jejich studia má celá společnost, i ti lidé, kteří v životě nepřekročili práh univerzity.
Kdo nás léčí v nemocnicích, když onemocníme? Vystudovaní lékaři a zdravotničtí odborníci z lékařských fakult. Kdo projektuje bezpečné mosty, silnice a energetické sítě? Inženýři a absolventi technických univerzit. Kdo učí naše děti v základních a středních školách? Absolventi pedagogických fakult. Kdo vyvíjí nové technologie, léky nebo chránění před kybernetickými hrozbami? Výzkumníci na vysokých školách.
Bezplatné státní školství je investicí státu do vlastní budoucnosti, ekonomické soběstačnosti a konkurenceschopnosti. Lidé, kteří získají kvalitní vzdělání, následně po celý život odvádějí do státního rozpočtu výrazně vyšší daně, zakládají inovativní firmy a posouvají celou společnost kupředu.
Mezi veřejnoprávními médii a vysokými školami je tedy podstatný strukturální rozdíl. Média veřejné služby poskytují přímý užitek přímo všem občanům v reálném čase tím, že chrání informovanost a pravdivost veřejného prostoru. Vysoké školy poskytují přímé vzdělání konkrétním studentům, ale vytvářejí tím celospolečenský kapitál (lékaře, učitele, odborníky), bez kterého by moderní stát do měsíce skolaboval.
Oba tyto systémy jsou pro fungování státu nezbytné, ale každý plní zcela jinou roli a je chráněn jinými právními i institucionálními mechanismy.
Nezávislost médií vs. akademická svoboda
Jindřich Rajchl se ve svém příspěvku snaží vyvolat dojmem, že existuje rozpor v logice: pokud studenti tvrdí, že instituce financované ze státního rozpočtu nemohou být nezávislé, jak mohou věřit nezávislosti svých vlastních veřejných škol?
Nezávislost novinářská a nezávislost akademická sice mají společné hodnotové kořeny, ale jejich ochrana funguje na úplně jiných principech.
Vysoké školy mají ze zákona garantovanou akademickou samosprávu. Vláda ani ministr školství nemohou diktovat profesorem, co mají přednášet, jaké mají dělat vědecké výzkumy nebo jaké mají udělovat známky. Děkany a rektory si volí sami akademici a studenti v akademických senátech. Financování škol ze státního rozpočtu probíhá podle jasně daných koeficientů a normativů na studenta, nikoliv podle toho, zda se vládě líbí závěry vědeckých prací.
Zpravodajství a publicistika pracují v úplně jiném, extrémně dynamickém prostředí. Média veřejné služby podléhají neustálému tlaku ze strany politiků, kteří mají přirozenou tendenci chtít vypadat v médiích lépe a potlačovat kritiku. Pokud by rozpočet České televize a Českého rozhlasu schvalovala vláda nebo parlament v rámci běžného státního rozpočtu, stala by se média přímým rukojmím politické moci. Politici by mohli říci: „Pokud o nás budete točit kritické reportáže, škrtneme vám v rozpočtu půl miliardy.“ To u univerzit v takto přímé a okamžité formě nehrozí.
Chránit přímé financování médií přes koncesionářské poplatky (či jiné oddělené mechanismy) tedy není rozmar, ale ověřený evropský model, který zabraňuje tomu, aby se z veřejnoprávních médií stala média státní neboli vládní.
Srovnávání nesrovnatelného
Jindřich Rajchl vzal dvě zcela odlišná témata, překroutil jejich smysl a vytvořil z nich falešné dilema s cílem vyvolat hněv vůči studentům.
Studium na vysoké škole není žádná výsada, za kterou by studenti měli platit poslušností nebo mlčením k politickému dění. Studenti jsou občané této země, kteří mají plné právo vyjadřovat se ke správě věcí veřejných a bránit instituce, které považují za klíčové pro zachování svobody a demokracie.
Veřejnoprávní média jsou pojistkou proti lži a manipulaci pro nás všechny – ať už na vysoké škole studujeme, nebo ne. A bezplatné školství je pojistkou pro naši budoucnost, aby o úspěchu člověka rozhodoval jeho talent, a ne majetek jeho rodičů. Pokud někdo tyto dvě věci staví proti sobě a požaduje po studentech, aby si hradili vzdělání sami, neukazuje to na nelogické myšlení studentů, ale na nebezpečnou absenci porozumění základním hodnotám našeho státu.
