Šátek se jí zamotal do kola auta. Slavnou tanečnici Isadoru Duncan zabila její vášeň

Příběh ženy, jež navždy změnila svět scénického pohybu, se začal psát v květnu roku 1877 v kalifornském San Franciscu. Angela Isadora Duncanová vyrůstala jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině bankéře a milovníka umění Josepha Charlese Duncana a jeho manželky Mary. Šťastné dětství však netrvalo dlouho. Jejich rodinná banka zkrachovala, otec čelil obvinění z podvodů a po finančním skandálu spojeném s odhalenou nevěrou se rodiče rozvedli. Pro matku i děti nastaly těžké časy plné chudoby. Matka se živila jako švadlena a učitelka hry na klavír, zatímco malá Isadora opustila v deseti letech školu.

Místo školních lavic se staly jejím světem ulice a taneční sály. Spolu se svými sourozenci začala vyučovat tanec ostatní děti ze sousedství, čímž pomáhala přispívat do skromného rodinného rozpočtu. Již v tomto útlém věku se projevil její zcela netradiční přístup. Duncanová nikdy neprošla drilem klasického baletu. Její ignorance vůči upjatým pravidlům se však nestala překážkou, ale naopak největší předností. Když se později pokoušela uchytit v divadelních společnostech v Chicagu či New Yorku, neustále narážela na zkostnatělost tehdejší scény. Baletní rutina i neschopnost vyjádřit skutečné emoce ji ubíjely.

V roce 1898 se proto odhodlala k zásadnímu kroku – opustila Ameriku a odcestovala do Evropy. V Londýně a Paříži našla přesně to, po čem toužila. Smetánka byla okouzlena jejím zjevem i stylem. Zdrojem inspirace se pro ni staly starořecké vázy, antické reliéfy v Britském muzeu i samotná příroda, zejména mořské vlny.

Duncanová odhodila korzety, klasické bílé kostýmy a tvrdé baletní špičky. Na podium vystupovala bosá, s rozpuštěnými vlasy, oděná pouze do lehkých, vlajících řeckých tunik a průsvitných rób. Její pohyb byl plný skoků, běhu a energie. Zatímco konzervativci kritizovali její téměř úplnou nahotu a označovali ji za neslušnou, umělecký svět ležel Isadoře u nohou. Kreslili a sochali ji mistři jako Auguste Rodin či Antoine Bourdelle. Zrodila se matka moderního tance.

Isadora byla ženou, která předběhla svou dobu nejen na jevišti, ale i v soukromém životě. Již od mládí byla pevně rozhodnutá, že se nikdy nebude řídit tradičními společenskými normami a především se nikdy nevzdá své nezávislosti kvůli manželství. Milovala svobodu a nenechala se svazovat očekáváním okolí.

Jejím prvním velkým partnerem byl uznávaný divadelní výtvarník a režisér Gordon Craig, kterému porodila v roce 1906 dceru Deirdre Beatrice. Když však Craig začal naléhat, aby zvolnila své pracovní tempo a věnovala se více domácnosti, bez váhání ho opustila. Dalším významným mužem v jejím životě se stal Paris Singer, syn zakladatele slavného impéria na výrobu šicích strojů. Bohatý mecenáš ji zahrnoval luxusem a plnil jí každé přání, přesto ani jemu neřekla své ANO. V roce 1910 se jim narodila syn Patrick August.

Duncanová však nebyla jen umělkyně, toužila předávat svou filozofii dalším generacím. Hluboce opovrhovala komerční stránkou umění, nekonečnými turné a smlouvami. Chtěla vychovávat mladé dívky k čisté kráse a vnímání těla. Za tímto účelem založila v roce 1904 svou první školu nedaleko Berlína. Její žákyně, kterým se přezdívalo „Isadorables“, se učily nejen tanci, ale dostávaly i komplexní vzdělání. Tři z nich později oficiálně přijaly její příjmení a pokračovaly v šíření její metody ve světě.

Zdálo se, že nad životem slavné umělkyně visí temný stín. Slavná italská herečka Eleonora Duseová, ke které měla Isadora mimořádně blízký vztah, jí jednou řekla: „Nehledej štěstí. Vidím na tvém čele znamení nelítostného osudu.“ Tato slova se měla naplnit strašlivým způsobem.

19. dubna 1913 potkala Isadoru tragédie, ze které se již nikdy zcela nevzpamatovala. Její dvě malé děti, šestiletá Deirdre a dvouletý Patrick, jely se svou chůvou v autě podél řeky Seiny v Paříži. Když vůz vyjížděl do kopce, zničehonic mu zhasnul motor. Řidič vystoupil, aby závadu opravil, ale ve spěchu zapomněl zatáhnout ruční brzdu. Jakmile motor znovu naskočil, auto začalo couvat, sjelo z nábřeží a potopilo se. Chůva i obě děti se utopily.

Pro matku to byla zničující rána. V hlubokém žalu hledala útěchu v cestování, pobývala na řeckém ostrově Korfu i v italských lázních Viareggio. V zoufalé touze zaplnit prázdnotu po ztracených dětech otěhotněla s mladým italským sochařem Romanem Romanellim. V srpnu 1914 porodila chlapce, avšak dítě zemřelo několik hodin po porodu.

Po vypuknutí první světové války působila Duncanová v USA, ale její politické přesvědčení ji táhlo jinam. Vždy inklinovala k levicovým myšlenkám a vnímala bolševickou revoluci v Rusku jako šanci na vytvoření spravedlivého světa, kde umění patří všem. Když ji v roce 1921 sovětská vláda oficiálně pozvala do Moskvy, aby zde založila státní taneční školu, nadšeně souhlasila. Ignorovala varování před hladomorem i represemi a odcestovala do SSSR.

Moskva jí zpočátku nabídla královské zázemí – luxusní vilu zabavenou slavné primabaleríně Balašovové. Právě zde prožila Isadora další bouřlivou kapitolu svého života. Seznámila se s o osmnáct let mladším ruským básníkem Sergejem Jeseninem. Byl to vztah plný vášně, ale také alkoholu, žárlivosti a fyzických napadení. Psychicky labilní Jesenin podléhal těžkým depresím a alkoholovým záchvatům, během nichž střídal vyznání lásky s hrubými urážkami a napadáním.

Navzdory svým celoživotním zásadám se Isadora za Jesenina v roce 1922 provdala, aby s ním mohla odcestovat na turné po Evropě a USA. Manželství však byla katastrofa. Jesenin byl zvyklý na obdiv v Rusku a těžce nesl, že na Západě byl vnímán pouze jako manžel slavné tanečnice. Neuměl žádný cizí jazyk a své frustrace utápěl v demolicích hotelových pokojů a pití. Pár se brzy rozpadl a Jesenin se vrátil do Ruska, kde v prosinci 1925 spáchal v leningradském hotelu Angleterre sebevraždu.

V té době už byla znechucená i samotná Isadora. Sovětský režim neplnil své finanční sliby, podpora školy ustala a Duncanová pochopila, že její iluze o ideální společnosti byly falešné. V roce 1924 sbalila kufry a Sovětský svaz navždy opustila.

Závěrečné roky života Isadory Duncanové byly poznamenány finanční tísní, nesplacenými dluhy v hotelech a narůstající závislostí na alkoholu. Žila střídavě v Paříži a na jihu Francie. Přestože ji bylo téměř padesát let, neztrácela svůj osobitý šarm, extravagance a touhu po románkách.

Druhý zářijový týden roku 1927 trávila v prosluněném francouzském Nice. Dne 14. září 1927 se rozhodla vyrazit na večerní projížďku v otevřeném sportovním kabrioletu, který řídil pohledný francouzsko-italský mechanik Benoit Falchetto. Počasí bylo chladné a její přítelkyně Mary Desti ji přemlouvala, aby si vzala teplý kabát. Isadora však odmítla. Místo toho si kolem krku omotala svůj oblíbený, úchvatný dlouhý šál z červeného hedvábí, který pro ni ručně pomaloval ruský umělec Roman Chatov.

Dlouhé, vlající šátky byly jejím poznávacím znamením na jevišti i v civilním životě. Milovala jo, jak vlály ve větru. Tentokrát se jí však tato celoživotní vášeň stala osudnou.

Když nasedala do nízkého kabrioletu, hodila si dlouhé konce hedvábného šálu nedbale přes rameno. Vlály daleko za vozidlem. Isadora se otočila ke svým přátelům a zvolala: „Adieu, mes amis. Je vais à l'amour“ („Sbohem, přátelé. Jdu za láskou“).

Automobil se prudce rozjel. Po několika metrech se vlající hedvábný šál dostal do blízkosti nekrytého drátěného výpletu zadního kola a namotal se na jeho nápravu.

Mimořádně pevné hedvábí se v okamžiku stáhlo kolem krku slavné tanečnice a vymrštilo ji ze sedadla na kamennou dlažbu ulice. Isadora byla na místě mrtvá.

Tragický skon umělkyně otřásl celým kulturním světem. Tisk po celém světě plnily podrobnosti o hrozné nehodě. V lékařské terminologii dokonce vznikl pojem „Syndrom Isadory Duncanové“, který označuje vážná či smrtelná zranění způsobená zapletením oděvu do rotačních částí strojů či vozidel.

Tělo slavné umělkyně bylo zpopelněno a její popel byl uložen v kolumbáriu na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise, hned vedle ostatků jejích dvou milovaných dětí, které o čtrnáct let dříve potkal podobně tragický osud.

Isadora Duncanová osvobodila tanec ze sevření korzetů a přísných dogmat. Vdechla mu přirozenost, emoce a energii. Její žákyně a pokračovatelky šířily její myšlenky po celém světě, dokonce i u nás. Její stopa je patrná díky Jarmile Jeřábkové, která navázala na učení Isadořiny sestry Elizabeth.

Zdroje: Wikipedia, Reflex, Náš region, Ženy.iprima