Článek
Měl skvěle rozjetou kariéru, žil na plné obrátky - ve víru pařížské módy, novinařiny a společenského života. Takový byl život Jeana-Dominiqua Baubyho (1952–1997), uznávaného francouzského novináře a šéfredaktora prestižního módního časopisu Elle. Bauby, muž s pověstí bystrého vtipu, elegance a radosti ze života, vedl dynamický život naplněný kariérními úspěchy i osobními vztahy. Psal pro významné deníky jako Combat a Le Quotidien de Paris, stal se šéfredaktorem Le Matin de Paris a posléze se stal klíčovou postavou v Elle. Byl otcem dvou dětí ze vztahu se Sylvie de la Rochefoucauld a později navázal partnerství s novinářkou Florence Ben Sadoun.
Život naruby v jednom okamžiku
Idylický život Jeana-Dominiqua Baubyho se tragicky změnil 8. prosince 1995. Ve věku 43 let ho postihla masivní mozková mrtvice, když vezl svého syna do divadla. Dvacet dní poté se probral v nemocnici, jen aby zjistil, že jeho tělo je téměř kompletně paralyzované. Trpěl syndromem uzamčení (Locked-in Syndrome) – vzácným stavem, kdy mentální schopnosti zůstávají zcela nedotčeny, ale tělo je ochromené. Bauby nemohl hýbat ústy, rukama ani nohama; jediné, co dokázal ovládat, bylo mrknutí levým víčkem. Během prvních 20 týdnů ztratil neuvěřitelných 27 kilogramů. Byl jako mysl v nádobě, jak sám výstižně popsal.
Kniha napsaná doslova mrknutím oka
Před osudnou mozkovou příhodou podepsal Bauby smlouvu na napsání knihy. Osud si však připravil neuvěřitelnou zkoušku. S pomocí své logopedky Sandrine Fichou a Claudie Mendibil, skvělé profesionálky, která se stala jeho pisatelkou, se pustil do herkulovského úkolu. Mendibil recitovala abecedu a Bauby mrknutím levého víčka signalizoval písmena. Písmeno po písmenu, slovo po slově, větu po větě – tak vznikal rukopis. Dva měsíce, tři hodiny denně, sedm dní v týdnu. Výsledek? 130 stran dechberoucího vyprávění.
Skafandr a motýl
Sedmého března 1997 spatřila světlo světa kniha „Skafandr a motýl“ (francouzsky Le Scaphandre et le Papillon). Stala se okamžitým bestsellerem po celé Evropě a prodaly se jí miliony výtisků. Pouhé dva dny po vydání, ve věku 44 let, Jean-Dominique Bauby nečekaně zemřel na zápal plic.
Jeho memoáry jsou nejen svědectvím o úděsných fyzických omezeních – bolestivých proleženinách, mouchách procházejících se po obličeji, neschopnosti polknout vlastní sliny. Jsou také důkazem nezdolného ducha a pronikavého humoru, který si Bauby zachoval. Dokázal se vymanit ze svého skafandru a nechal svou fantazii létat jako motýl. S hořkým vtipem vzpomínal na smlouvu, kterou podepsal před nemocí na aktualizovanou verzi Hraběte Monte Crista – příběhu s paralyzovaným protagonistou komunikujícím mrkáním. „Bohové literatury a neurologie rozhodli jinak,“ posteskl si, ale hned dodal: „Abych zvrátil osud, mám teď v hlavě příběh, jehož hlavní postavou je běžec místo paralytika. Kdo ví? Mohlo by to vyjít.“
Kniha je však i dojemnou výpovědí o utrpení a depresích, které jeho stav přinesl. Popisuje agónii, když nemohl obejmout své děti nebo cítit jejich blízkost. Přestože byl uvězněn ve svém těle, jeho mysl byla svobodná, plná vzpomínek, přání a nezdolné touhy žít. Založil dokonce asociaci pro oběti syndromu uzamčení a jejich rodiny a účastnil se dokumentárního filmu o svém boji.
Kontroverzní filmové zpracování
V roce 2007 přenesl režisér Julian Schnabel Baubyho příběh na stříbrné plátno ve stejnojmenném filmu. Film, v němž ztvárnil Baubyho Mathieu Amalric, získal ohlas kritiků, cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes, Zlaté glóby a čtyři nominace na Oscara.
Navzdory úspěchu se film setkal s kritikou ze strany Baubyho nejbližšího okolí, které tvrdilo, že film zkreslil skutečné události a upřednostnil jeho bývalou partnerku před Florence Ben Sadoun, která ho v nemocnici často navštěvovala, což Bauby zmiňuje i ve své knize. Tato debata o „skutečném příběhu“ versus „filmové realitě“ jen podtrhuje, jak hluboký dopad měl Baubyho život a dílo na ty, kteří ho znali.
Zdroje: Science on screen, Time, Wikipedia
