Článek
O sexuálních praktikách za zdmi věznice se příliš nemluví, přitom se jedná o přirozenou potřebu člověka, která se nedá po dobu i několikaletého trestu ignorovat. Většina vězňů proto začíná navazovat intimní vztahy se svými spoluvězni. Často se ale nejedná, jak si může většina lidí myslet, o vynucený sex. Ve věznicích, kde jsou lidé izolováni od okolního světa a hlavně od opačného pohlaví, začínají vznikat skutečné vztahy založené na citech. Tomuto tématu se věnovala Tereza Šinkulová ve své práci z oboru sociologie. Vedla rozhovory s několika bývalými vězni aby se přiblížila tomu, co prožívali, a mohla alespoň z části nahlédnout do třinácté komnaty věznic.
„Nejvíc k tomu sklouzávají děvkaři“
Z rozhovorů vyplývá, že sexuální praktiky mezi vězni stejného pohlaví jsou zcela běžné převážně u odsouzených na dobu čítající několik let. Jak je dále zřetelné, jde spíše o sexuální potřebu a nutkání navázat na na frekvenci sexuálního vyžití z doby, kdy byl jedinec na svobodě. „Spousta těch, kteří tohle dělají, tak venku mají prostě ženu i děti. Ale prostě, když je člověk zavřený 20 let a k ničemu se prostě nedostane, tak to už se na to ten chlap podívá jinak. Rychle to přehodnotí, si myslím. Já znám jednoho, ten měl venku normálně přítelkyni a normálně v base to dělal s chlapama, protože to bez sexu prostě nevydržel. Měl tu potřebu, chápeš…. No a právě nejvíc, který k tomu sklouzávají z té potřeby, tak jsou kluci, kteří jsou venku samá ženská, prostě ti největší děvkaři, protože ti mají tu potřebu a prostě musí.“ líčí Norbert, bývalý vězeň.
Muži v ženských rolích
Homosexualita se ve věznicích vyskytuje v podstatě ve dvou variantách, a to dočasná, kdy se člověk odhodlá ke stejnopohlavnímu vztahu pouze po dobu trestu, nebo přirozená, kdy je jedinec ve stejnopohlavním vztahu i před trestem. Někteří vězni se ve vězení chovají záměrně více žensky a nahrazují tak ostatním vězňům partnerky. Ačkoliv se to může zdát zvláštní, je toto chování za zdmi věznic nejen normální, ale dokonce žádoucí. Rozpovídal se o tom bývalý odsouzený František: „Ne, on to o sobě neřekne, že je homouš nebo tak. Prostě tam se to bere, že tamten je ženská. Jo, jak říkám, oni tak prostě vystupovali, třeba ta XX. Zaprvé si nechala říkat ženským jménem. Zadruhé prostě dodržovala takový ty ženský praktiky. Nosila tanga, a to jenom stačilo, když to jiný mukl viděl. Tam se o ně týpci normálně kolikrát prali jako prostě, to bys nevěřila, co se tam dělo… Kolikrát jí ten její frajer, který jí třeba teď dával cigarety a s kterým spala, musel držet ručník, aby prostě ostatní nekoukali a takový hitovky.“
Homosexualita ve věznicích už není dávno tabu. Dříve nenašli slabší jedinci pochopení ani u dozorců, kteří naopak popuzovali ostatní vězně, aby je tyranizovali. Postoj k těmto lidem se však v čase proměňoval. To dosvědčuje výpověď bývalého dozorce Milana, který pracoval ve věznici již za komunismu. „No dřív jsme si je brali víc do huby, to víš. My sami jsme jim to dávali víc najevo, a i ty muklové jim to dávali celkem sežrat. Se jim říkalo třeba „ty buzerante, ty dostaneš“ a byli různý narážky. A potom, jak přišla ta demokracie, tak se na ně všichni vykašlali a nějak je víc brali. I v té společnosti to bylo takový, že se to víc povolovalo a mluvilo se o tom.“
Dodnes se ale ve věznicích příliš neslučuje homosexualita s rivalitou, jak naznačuje bývalý vězeň Petr: „No, protože nemůžeš být král a zároveň otevřeně buzerant. To nejde, to se vzájemně vylučuje. Jako lidi to o tobě i můžou vědět, to jo, ale nesmíš připustit tu fázi, kdy ti řeknou do ksichtu „jsi buzerant“, protože tím pádem už nemáš žádnou autoritu… Celkově by se to dalo shrnout asi tak, že lidi, kteří jsou prostě otevřeně homosexuální, nejsou v té hierarchii nějak moc vysoko a nemají velkou moc.“ Na dně hierarchie se podle jedné z vychovatelek vyskytují tzv. koniny. Vychovatelka Alice je v průběhu rozhovoru představila takto: „Oni jsou takový jejich služebníci, kteří de facto dělají věci, který jako nechtějí dělat, ale musí. Dělají za ně takový ty ženský práce, chodí jim třeba pro jídlo, uklízí za ně, perou jim a tak. Občas jim třeba udělají i dobře. No a dělají to právě třeba ze strachu nebo za nějaký úplatky. Oni jsou to právě často lidi, kteří jsou nemajetný nebo kteří jsou měkčí, slabší. To ani nemusí být lidi, kteří by se nějak líčili nebo fakt tu ženu hráli. Ani bych neřekla, že musí být nějak homosexuálně založený… Samozřejmě někteří to dělají dobrovolně a pak jsou tu ti, kteří jsou k tomu nuceni.“
Našel si chlapa, k ženě a dětem už se nevrátí
Existují i případy, kdy si svou homosexualitu vězni uvědomí až ve vězení a i po propuštění zůstávají ve vztahu, který navázali za mřížemi. Norbert například líčil dopis, který jeho spoluvězeň zaslal manželce s oznámením o jeho změně orientace: „Nazdar XX, nazdar děcka. Já jsem tu prostě zjistil, že jsem homo. Už mi nechoďte na návštěvy, nic mi neposílejte. Až mi pustí, tak se neukážu, protože jsem si tu prostě našel šamstra a jeho pouští o měsíc dýl než mě, tak já na něj počkám a budeme spolu žít.“ „Ale jsou tam potom třeba takový ty věci, že spolu jsou a pak se prostě rozejdou z nějakého důvodu. Ten jeden se nechá přemístit na jiný oddělení, na jiný patro nebo třeba do jiný věznice. A ten druhý to nedá, tak se podřízne třeba. Prostě spáchá takovou demonstrativní sebevraždu… Jako děje se to jednou dvakrát do roka třeba,“ uvádí Robert.
Zjištění Terezi Šinkulové ukazuje na fakt, že sexuální chování vězňů vykazuje diametrálně odlišné prvky, co se týče doby věznění. Čím déle je člověk vězněn, tím intenzivněji přizpůsobí své sexuální chování prostředí, ve kterém je nucen pobývat.
Zdroj: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/43908/1/Bakalarska%20prace_%20Sinkulova.pdf
