Článek
Hudebník, textař a bývalý frontman funkové skupiny J.A.R. prošel během několika let transformací, kterou asi ani on sám nečekal. Vraťme se do roku 2021. Před tehdejšími sněmovními volbami se Klempíř jasně profiloval jako odpůrce Andreje Babiše. Aktivně podporoval ODS a jejího lídra Petra Fialu. Když mu tehdy do schránky přišel propagační leták hnutí ANO s fotografií předsedy, Klempíř tím byl natolik pohoršen, že o tom natočil video na sociáln sítě. Na něm demonstrativně vzal zapalovač, leták zapálil a prohlásil: „Přátelé, dostal jsem dopis z království praček. A už vím, koho prostě volit nebudu. Toto je věc, která je správně a kterou by měl udělat každý.“
Po vítězství koalice SPOLU neskrýval radost, fotil se s Petrem Fialou a dalšími předními politiky ODS. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tento muž mohl někdy v budoucnu s Andrejem Babišem jakkoliv spolupracovat.
O pouhé čtyři roky později však Klempíř oznámil kandidaturu do Poslanecké sněmovny za stranu Motoristé sobě. Kvůli tomuto kroku musel opustit kapelu J.A.R., jejíž členové odmítli být spojováni s politikou. Po volbách na podzim 2025 sestavil Andrej Babiš novou vládu právě s Motoristy a Oto Klempíř byl 15. prosince 2025 jmenován ministrem kultury. Z někdejšího odpůrce se tak stal loajální člen Babišova kabinetu.
Vstup do politiky otevřel složky StB
Člověk má právo měnit své politické postoje, avšak u Oty Klempíře vyvolal tento krok vlnu otázek. Touha po politické funkci navíc vedla k tomu, že se veřejnost začala detailně zajímat o jeho minulost. Kdyby Klempíř zůstal pouze u umělecké činnosti, jeho předlistopadové aktivity by pravděpodobně nikoho nezajímaly. Vstup do vysoké politiky však přiměl novináře prozkoumat archivy.
V lednu 2026 přinesli Reportéři ČT podrobná odhalení o Klempířově spolupráci se Státní bezpečností (StB), která probíhala od února 1984 do září 1985. Klempíř sice již v roce 2019 přiznal, že byl ke spolupráci donucen nátlakem a vyhrůžkami vůči rodině, ale teprve archivní svazek čítající téměř 120 stran ukázal reálný rozsah jeho činnosti.
Klempíř, tehdy jednadvacetiletý mladík z Moravského Písku, vystupoval pod krycím jménem Olda. V dokumentech byl hodnocen jako přínosný informátor, který předává hodnověrné poznatky. Záznamy ukazují, že se nejednalo o pasivní roli. Klempíř StB opakovaně předával informace o lidech z punkové a neoficiální hudební scény. V této akci hrál klíčovou roli. Udal svého tehdejšího kamaráda Martina Semráda za držení marihuany a popsal přesné místo v bytě, kde ji ukrývá. Semráda následně zatkla StB a na její nátlak byl vyloučen z vysoké školy, což mu zničilo možnost dostudovat sociální pedagogiku.
Klempíř informoval StB také o své tehdejší přítelkyni Ivaně, dceři stranického funkcionáře, na jejíž chatě se mládež scházela. Estébákům pak popisoval, jak je dívka po výsleších vyděšená. Za svá udání obdržel Klempíř od StB celkem třikrát odměnu ve výši 500 Kčs.
Předseda Motoristů Petr Macinka na tato odhalení reagoval slovy, že ho informace ze svazků naplňují optimismem, že je Klempíř dobrý člověk. Sám ministr se vyjádřil stručně s tím, že se všem omluvil, svým trýznitelům odpustil a pokusil se odpustit i sám sobě. Sražený Martin Semrád však v reportáži ČT podotkl, že přítomnost takového člověka ve vládě ukazuje na morální stav společnosti.
Co se v člověku musí zlomit?
Tento nečekaný vývoj vyvolává zásadní otázku: Co se vlastně odehrává v mysli člověka, který během několika let dokáže zcela otočit své hodnotové kormidlo? Jak může někdo, kdo veřejně pálí podobiznu lídra opozičního tábora, o pár let později s tímto lídrem zasednout v jedné vládě a hájit jeho politický program? Takto hluboká transformace osobnosti a názorů se málokdy stane ze dne na den bez vážných vnitřních příčin.
Oto Klempíř není jen umělec, ale také dlouholetý a úspěšný marketér. Pracoval na kampaních pro Piráty, ODS a další subjekty. V prostředí politického PR se člověk učí odosobnit od obsahu a soustředit se na formu, emoce a efektivitu sdělení. Z tohoto pohledu mohl být Klempířův odpor k Babišovi v roce 2021 jen dobře sehranou rolí.
Přechod od jednoho politického spektra k druhému pak z jeho pohledu není zradou ideálů, ale prostou změnou dresu, podobně jako když fotbalista přestoupí z jednoho klubu do druhého.
V psychologii je také dobře popsán jev, kdy možnost získat moc a vliv dokáže zcela potlačit předchozí morální zábrany. Člověk sám před sebou toto selhání racionalizuje: začne si namlouvat, že jako ministr může věcem pomoci. Mozek si velmi rychle vytvoří obranné mechanismy, které obhájí i ten největší morální kompromis, jen aby ochránil ego před kognitivní disonancí.
Při hlubším pohledu nelze opomenout ani Klempířovu minulost v StB. Ačkoliv se k ní vázal v mladém věku a pod tlakem, dlouhodobý pobyt v systémech, které vyžadují poslušnost, loajalitu výměnou za výhody a pragmatické ohýbání hřbetu, zanechává v člověku stopy.
Andrej Babiš představuje silového vůdce, který řídí své hnutí i stát jako firmu. Pro člověka, který se kdysi musel podřídit autoritářskému státnímu aparátu, může mít tento styl řízení podvědomou přitažlivost. Zatímco liberální demokracie Petra Fialy vyžaduje neustálé diskuse, kompromisy a morální sebereflexi, autoritativnější styl Motoristů a hnutí ANO nabízí jasné struktury, ochranu silného vůdce a pragmatická řešení bez zbytečného moralizování.
Ztráta tváře jako cena za moc
Přechod od zapalování Babišových letáků k loajální službě v jeho vládě je fascinující ukázkou přizpůsobivosti. Klempíř sice získal vládní limuzínu, ale zaplatil za to cenu, kterou už nikdy nebude moci vzít zpět. Ztratil respekt svých dlouholetých hudebních kolegů, přišel o přízeň kulturní obce a jeho vstup do vysoké politiky definitivně vytáhl na světlo jeho nejtemnější životní selhání. Otázkou zůstává, zda mu tento politický úspěch za takovou ztrátu vůbec stál.
