Článek
Na podzim roku 1966 se Janu Werichovi stalo něco, o čem se českým hercům tehdy ani nesnilo. Dostal nabídku zahrát si hlavního záporáka ve filmu o Jamesi Bondovi. Konkrétně ve snímku Žiješ jenom dvakrát, který se natáčel v Londýně. Producent Harry Saltzman, jeden z mužů stojících za celou bondovskou sérií, mu napsal, jestli je volný na šest týdnů. Nadšený Werich to hned psal svému dlouholetému příteli Jiřímu Voskovcovi do Ameriky.
V dopise z 1. října 1966 to popisoval s typickým humorem. Ozval se mu prý z čistého nebe nějaký Brit, producent Jamese Bonda, že ho nutně potřebuje. Werich si byl vědom, že Bond má ve filmech potíže se SMERSH, fiktivní sovětskou kontrarozvědkou. Přesto se rozhodl, že pokud bude role pěkná, nebude otevřeně namířená proti východnímu bloku a bude dobře zaplacená, tak to zkusí. A dodal, že by měl velkou radost být součástí těch „pohádek“ Iana Fleminga.
Pět dní slávy
Saltzman mu rychle zařídil vízum. Werich odletěl 23. října. V dopisech se podepisoval jako Bloomfeld, odpůrce Bonda. Voskovec mu odpovídal ve stejném duchu a nadpisoval své dopisy podle názvů starších bondovek. Oba v tom viděli nejen práci, ale i šanci se po letech potkat na neutrální půdě. Werich dokonce psal, že bude mít spoustu volného času. „Mám vlastně placené prázdniny,“ napsal začátkem listopadu.
Jenže po pěti dnech natáčení se všechno změnilo. Werich poslal telegram, že se vrací do Prahy. V dalším dopise vysvětlil, že se nepohodl s produkcí, protože po něm chtěli, aby hrál monstrum. Vzali si tedy někoho jiného, ale honorář mu doplatili podle smlouvy. Roli Ernsta Stavro Blofelda, šéfa zločinecké organizace SPECTRE, dostal britský herec Donald Pleasence.
Oficiální vysvětlení znělo, že Werich při zkouškách a prvních záběrech působí příliš sympaticky. Producenti a režisér Lewis Gilbert prý usoudili, že spíš připomíná hodného Santu Clause než chladnokrevného padoucha, který chce rozpoutat třetí světovou válku. Donald Pleasence pak roli odehrál s holou hlavou, která se stala pro Blofelda téměř ikonickou.
Mnozí však o této verzi pochybovali. Zkušení producenti by si prý stěží rozmysleli obsazení až poté, co už několik dní natáčeli. Podle některých svědectví na Wericha tlačil komunistický režim. Prý mu vyhrožovali problémy, pokud film dokončí, a dokonce mu chtěli zkomplikovat návrat domů. Werich v té době už nebyl ve nejlepší zdravotní kondici a podle této interpretace raději odjel, protože chtěl zůstat v Praze.
Korespondence nabízí ještě třetí pohled. Werichova manželka Zdenka psala Voskovcovi v prosinci 1966, že natáčení bylo pro jejího muže nepříjemné intermezzo. Werich během něj trpěl střevními problémy. Hrál v tenkém kostýmu venku a při jeho zdraví by to prý mohlo skončit i zápalem plic. „Nedovedu si představit, že by Jan film mohl dokončit,“ napsala. Podle ní to vlastně dopadlo dobře, že ho nahradili.
Zapomenutný záběr Wericha ve filmu
Voskovec Wericha po návratu utěšoval. Psal mu, že kdo byl proti jeho obsazení, udělal chybu. Werichovo pojetí prý mělo logiku a nápad. Viděl fotografii z natáčení v britských novinách a řekl, že vypadal skvěle. Donald Pleasence je sice dobrý herec, ale v tomhle případě podle Voskovce příliš očekávaná volba. Obsazení Wericha bylo odvážnější a zajímavější. A nejabsurdnější na tom všem bylo, že se o roli sám neucházel.
Přesto jedna stopa po Werichovi ve filmu zůstala.Přibližně v polovině filmu, těsně před tím, než se objeví tvář hlavního záporáka, je nad ohybem křesla vidět pramen vlasů. Donald Pleasence ale hrál Blofelda úplně holohlavý. Ty vlasy, které se ve snímku mihnou, mají být vlasy Jana Wericha. Scéna je krátká, ale stala se legendou mezi těmi, kdo znají pozadí natáčení.
Celý příběh má i širší kontext. Bondovky se v Československu oficiálně nepromítaly. Chodily pouze na interní projekce pro výběrové komise. Filmový publicista Jan Foll, který v té době pracoval v Ústřední půjčovně filmů, vzpomínal, že některé z nich viděl. První oficiální bondovka v českých kinech přišla až po roce 1989. Byl to Dech života s Timothym Daltonem. Zajímavé je, že část děje se měla odehrávat v Bratislavě, ale z politických důvodů se natáčelo ve Vídni.
Foll později o sérii říkal, že jsou to sice dobrodružné příběhy, ale zároveň odrážejí dobu, ve které vznikaly. Starší filmy ukazovaly napětí mezi Západem a Východem. Pozdější se věnovaly jiným hrozbám – od Severní Koreje až po terorismus. Měnily se i vztahy mezi muži a ženami. Bond byl zpočátku výrazně promiskuitní, což se s příchodem AIDS změnilo. Ženy postupně získávaly silnější postavení a na čas byla dokonce žena Bondovou nadřízenou.
Werichova epizoda zůstává jednou z nejzajímavějších českých stop v celé bondovské historii. Mohl se stát hlavním padouchem v jednom z nejslavnějších filmů své doby. Místo toho se po pěti dnech vrátil do Prahy a role zůstala Donaldovi Pleasencovi. Jedna krátká scéna s vlasy nad křeslem ale stále připomíná, jak blízko to bylo.
Jen krůček od Hollywoodu
Werich o tom všem psal s humorem a nadhledem. Viděl v bondovkách moderní pohádky a sám sebe jako součást této mytologie. Když nabídka přišla, byl už zkušený herec s velkým jménem. Jeho tvář, kterou producenti nakonec považovali za příliš laskavou, byla pro české publikum synonymem chytrosti, ironie a lidskosti. Právě to mu možná zabránilo hrát roli, která vyžadovala chlad a zlověstnost.
Otázka, proč byl nakonec nahrazen, se dodnes úplně nevyjasnila. Zdraví, politický tlak, nebo prostě umělecké rozhodnutí producentů? Z dopisů vyplývá, že všechny tři věci mohly hrát roli.
Po návratu se Werich dál věnoval divadlu, televizi a psaní. S Voskovcem si dál dopisovali. Setkali se až v roce 1968 v New Yorku, kam Werich odjel po srpnové okupaci. Krátce po příletu těžce onemocněl a v nemocnici bojoval o život. Uzdravil se, ale hollywoodská kapitola jeho kariéry zůstala uzavřená.
Film Žiješ jenom dvakrát měl premiéru v roce 1967, stal se jedním z klasických dílů série a Blofeld v podání Donalda Pleasence se zapsal do dějin.
Pro české diváky, kteří bondovky dlouho znali jen z doslechu nebo z privátních projekcí, je tento příběh zvláště působivý. Ukazuje, jak blízko byla česká kultura velkému mezinárodnímu úspěchu. A jak tenká někdy bývá hranice mezi tím, co se stalo, a tím, co se stát mohlo.
