Článek
Pohled na prostituci se v lidských dějinách neustále proměňoval, avšak jeden paradoxní argument se vznášel napříč stoletími: bez placeného sexu by nastal absolutní morální rozpad společnosti. Když se ve středověku s rozvojem měst a feudalismu prosazovala křesťanská věrouka, museli se duchovní i městští radní vyrovnat s dědictvím antiky. V římském impériu byly totiž sexuální služby běžně dostupné na mnoha úrovních – od nejchudších pouličních dívek až po vybrané a vzdělané společnice.
Katoličtí teologové si byli vědomi, že pokud by prostituci zcela potlačili, vedlo by to k nekontrolovanému cizoložství a svádění počestných dam, což by v konečném důsledku rozbíjelo rodiny i majetkové vztahy. Jeden ze ctihodných středověkých církevních otců použil přirovnání, které přesně vystihovalo tehdejší mentalitu: prostituce je jako žumpa v přepychovém paláci. Nevěstky samy o sobě sice „smrdí“, ale pokud by chyběly, znesvěcený a zapáchající by byl celý palác.
Přestože byla jejich existence tichou dohodou tolerována, samy ženy na růžích ustláno neměly. Obyčejní lidé na ně pohlíželi s hlubokým opovržením. Běžně převládal názor, že znásilnit prostitutku vlastně není zločin, protože ona sama žije v permanentním hříchu a nelze jí tedy způsobit žádnou novou újmu. Aby byly zřetelně odděleny od řádných občanů, musely v mnoha městech nosit zvláštní označení – například žluté lemování oděvu. Na trzích se nesměly dotýkat zboží, aby ho podle tehdejší víry neznesvětily, a jejich pohyb byl striktně omezen na chudinské čtvrti.
Brno: Od kriminálního podsvětí po městské nevěstince
Různá středověká města přistupovala k organizaci prostituce po svém. Mimořádný přístup k této problematice mělo Brno, které získalo městská práva roku 1243 od krále Václava I. Z dochované právní knihy víme, že radní vykázali nevěstky hned za městskou hradbu na kopec zvaný Puhlík, ležící vedle Brněnské brány v místech dnešního Šilingrova náměstí. Umístění bylo zvoleno strategicky – bylo snadno dostupné pro návštěvníky i místní, ale neotravovalo život uvnitř hradeb.
Mír však netrval věčně. Prostituce sama o sobě sice nebyla agresivní, ale přitahovala bezohledné kriminální živly. Z původní ochrany ze strany kuplířů se brzy stal organizovaný zločin. Kuplíři dívky vydírali, okrádali zákazníky a v dřevěných domcích na Puhlíku schovávali zloděje a vrahy před spravedlností. Za hradbami na ně městská rada nemohla, a z Puhlíku se tak stala nebezpečná čtvrť, kam se poctivý měšťan bál vkročit.
Situace eskalovala v polovině 14. století a vyžádala si intervenci markraběnky Markéty Opavské, manželky Jana Jindřicha. Roku 1353 stráže veřejné domy na Puhlíku spálily a nevěstky vyhnaly. Brněnská městská rada se však k problému postavila čelem. Vykoupila čtyři domy uvnitř hradeb v dnešní Josefské ulici a svěřila je do správy dvěma ženám – dohledatelným jako Pletlinna a Pragarinna –, které platily městu týdenní nájem. Dívky se dostaly pod přímý dohled podrychtáře a biřiců, čímž byli kuplíři ze hry zcela vyřazeni. Tento brněnský model ukázal, že státem a městem regulovaná prostituce funguje nesrovnatelně lépe než divoký, nekontrolovaný trh.
Praha, město hříchu
V Praze byl vývoj odlišný. Vzhledem k tomu, že šlo o hlavní obchodní i finanční metropoli země, nejstarší řemeslo zde vzkvétalo mnohem dříve. Již od přelomu prvního tisíciletí se hlavním centrem prostituce stal prostor Ungeltu za Týnským chrámem. Zde se vybíralo clo od zahraničních kupců, navíc sem nesměli vstupovat městští strážci, protože prostor podléhal přímo knížeti. Veřejné domy v těsné blízkosti božího svatostánku tak vydržely až do 19. století.
Další nevěstince vznikaly na Smíchově nebo v takzvaných Benátkách (dnešní Bartolomějská ulice), kde prostitutky žily po boku kata – člověka rovněž vyčleněného na okraj společnosti. Za vlády Karla IV. se však o slovo přihlásili první kazatelé a mravokárci. Jan Milíč z Kroměříže prý plamenným kázáním napravil na 300 nevěstek a nechal pro ně postavit dům zvaný Jeruzalém.
Skutečné zemětřesení však přinesly husitské války po roce 1419. Radikální kališníci hříchy tohoto typu netolerovali a všechny lehké ženy z Prahy nekompromisně vyhnali. Výsledek byl, že placený sex zmizel z očí, ale okamžitě se přesunul do ilegality, hostinců a lázní. Když se poměry po letech uklidnily, prostituce se vrátila v ještě neřízenější podobě. Samotný král Jiří z Poděbrad musel čelit stížnostem, že Praha je plná „hampejzní nečistoty“, protože nemá určené oficiální místo pro hřích.
Londýnské masopustní bouře
Zatímco česká města zkoušela regulaci i prohibici, například v Londýně v 17. století dosáhla prostituce nevídaného komerčního i politického rozmachu. Na pozadí tohoto světa stála legendární Elizabeth Cresswellová, známá jako Bordelmamá Cresswell. Byla to neobyčejně schopná podnikatelka, která z chudých poměrů vybudovala celostátní síť luxusních i běžných nevěstinců.
Její klientelu tvořil samotný král Karel II., jeho dvořané i bohatí měšťané. Cresswellová zaměstnávala jak dívky ze všech koutů Anglie, tak chudé šlechtičny z rodin kavalírů, které po občanské válce přišly o majetek. Měla síť agentů po celé zemi, provozovala kancelář v Millbanku i diskrétní domy pro milenecké schůzky vyšší společnosti.
Její pohádkové bohatství a nepostižitelnost však kdekoho dráždily. V Londýně tehdy žilo kolem 20 000 učňů, kteří představovali pětinu obyvatel města. Tito mladíci od 11 do 24 let pracovali bez platu v podmínkách připomínajících nevolnictví. Smlouvy jim přísně zakazovaly pití, návštěvy taveren, sprosté chování i manželství a sex. Byli plní hormonů, frustrovaní a bez peněz. A protože si luxusní dívky od Bordelmamá Cresswell nemohli dovolit, našli si v sexuálních pracovnicích snadný terč pro svůj hněv.
Vyvrcholením byly takzvané Masopustní bouře v březnu 1668. Tisíce učňů po pět dní divoce rabovaly, napadaly ženy a vypalovaly nevěstince po celém Londýně. Slavný pamětník Samuel Pepys si do svého deníku zapsal, jak se králův bratr, vévoda z Yorku, veselil nad tím, že učni zničili domy slavné bordelmamá Damaris Pageové, přestože tím království přišlo o roční nájem z licencí na víno. Učni dokonce vyhrožovali, že nezůstanou jen u malých hampejzů, ale půjdou vypálit ten největší – královský palác ve Whitehallu. Za tyto nepokoje bylo nakonec osm učňů oběšeno za vlastizradu.
Nečistý byznys jako politická zbraň
Elizabeth Cresswellová a Damaris Pageová vydaly v reakci na drancování pamflet nazvaný Petice chudých děvek (The Poor-Whores Petition), adresovaný hraběnce z Castlemaine – oficiální králově milence.
V této neuvěřitelně drzé petici oslovovaly aristokratku jako svou „sestru v oboru“ a žádaly ji, aby u krále vyjednala odškodnění a obnovu vypálených nevěstinců ze státních daní. Sžíravý text varoval hraběnku, že pokud nezasáhne, učni brzy přitáhnou k jejímu paláci: „Pokud by Vaše Excelence jednou padla do těchto hrubých rukou, nemůžete čekat o nic více přízně, než jakou prokázali nám, chudým podřadným děvkám.“ Petice vyvolala obrovský skandál. Ačkoliv byl tiskař zatčen, cenzor přiznal, že text je tak dokonale napsaný, že z něj soud nemůže nikoho obvinit.
Petice navíc sloužila jako maskovaný politický útok na katolicismus a prostopášnost královského dvora. Cresswellová byla totiž politicky spojená s protikatolickou opozicí a financovala kariéru významných politiků. Tento dvojí život se jí však nakonec stal osudným. Ve stáří ji napadali jak protestanti za to, že dodávala dívky královskému dvoru, tak katolíci za financování rebelů. V roce 1681 byla odsouzena za více než třicet let provozování kuplířství a dožila v obávaném vězení Bridewell, kde zemřela kolem roku 1698.
I ze svého pohřbu však dokázala udělat legendu. Ve své závěti zanechala 10 liber knězi pod podmínkou, že o ní při kázání neřekne nic špatného. Mladý duchovní si s přísným zadáním poradil brilantně a před smutečními hosty prohlásil: „Podle vůle zesnulé se očekává, že o ní řeknu jen to dobré. Vše, co tedy řeknu, je toto – dobře se narodila, dobře žila a dobře zemřela. Narodila se totiž s jménem Cresswellová, žila v Clerkenwellu a zemřela v Bridewellu.“
Zlatá éra monarchie a pád za první republiky
O staletí později, na přelomu 19. a 20. století, zažívala prostituce v Rakousku-Uhersku další vlnu přísné státní kontroly. Stát tehdy k prostituci přistupoval čistě pragmaticky. Provozování veřejných domů podléhalo přísným licencím a pravidlům.
Stát tyto výnosné „trafiky“ velmi často přiděloval za zásluhy vysloužilým policistům a státním konfidentům. Důvod byl bezpečnostní: v nevěstincích se přirozeně schovávaly kriminální živly. Pokud podnik provozoval bývalý detektiv, měla policie nad podsvětím dokonalý přehled. Příkladem byl bývalý detektiv Emanuel Kaucký, který v Praze provozoval luxusní nevěstince zaměřené na zahraniční klientelu a pohádkově zbohatnul.
Luxusní salóny té doby nebyly jen místem pro sexuální potěšení, ale fungovaly jako významná společenská centra. Podle dochovaných pramenů navštěvoval slavný pražský podnik U červeného páva například hudební skladatel Gustav Mahler, který zde údajně dokonce komponoval. Lidé se zde setkávali, pili, diskutovali a odpočívali od všedního života. Mimo tyto luxusní podniky však většina majitelů běžných hampejzů končila nevalně – topili se v dluzích nebo páchali sebevraždy.
Zásadní zlom přinesl rok 1922 a vznik samostatného Československa. Nová republika přijala takzvaný aboliční zákon, který nevěstince oficiálně zrušil. Stát razil myšlenku, že prostituci vymýtí tím, že se zaměří na prevenci, osvětu a vzdělávání lehkých žen. Výsledek? Opakoval se husitský scénář. Rušení veřejných domů vedlo k tomu, že se prostituce okamžitě přesunula na ulice, do soukromých bytů, kaváren a vináren. Zmizela jakákoliv zdravotní i bezpečnostní kontrola a z prostituce se za první republiky stal ještě větší a hůře zvladatelný problém, než jakým byla za časů habsburské monarchie.
Nepoučitelná historie
Snaha o úplné vymýcení prostituce vždy selhala a vedla pouze k nárůstu kriminality, ztrátě kontroly a šíření nemocí. Naopak promyšlená regulace, ať už v podobě brněnských městských domů ze 14. století, nebo mocnářských licencí pro bývalé detektivy, dokázala rizika spojená s touto branží udržet v rozumných mezích.
