Zakladatel McDonald’s má kořeny na Plzeňsku. Rodina Kroců tu žije dodnes

Když dnes člověk prochází vesnicí Stupno, která je součástí obce Břasy na Rokycansku, málokoho napadne, že právě odtud vede přímá linie k jednomu z nejvlivnějších podnikatelů dvacátého století. Raymond Albert Kroc, zakladatel moderního McDonald’s, byl vnukem Františka Kroce, hostinského z Horního Stupna. Jeho otec Alois Kroc se odtud vydal za oceán a v Americe založil rodinu, jejíž syn později změnil způsob, jakým svět jí.

Stupno leží zhruba šestnáct kilometrů od Plzně. V době, kdy se zde narodil Alois Kroc, to byla typická západočeská vesnice s hospodářstvím, nádražím a hospodu, která stála naproti vlakové stanici. František Kroc, Rayův dědeček, tuto hospodu vlastnil a provozoval. Podnikání měl v krvi. Po jeho smrti se část rodiny rozhodla odejít do Spojených států, kam už tehdy mířily tisíce Čechů z Plzeňska a okolí. Alois Kroc se usadil v Chicagu, městě s největší českou komunitou v Americe. Oženil se s Rose Mary Hrachovou, která měla rovněž české kořeny, a 5. října 1902 se jim narodil syn Raymond Albert.

Ray Kroc vyrůstal v chicagské čtvrti, kde se ještě běžně ozývala čeština. Domácnost Krocových nebyla nijak výjimečná – patřila k tisícům dalších českých rodin, které se tu usadily a snažily se vybudovat nový život. Otec Alois pracoval jako technik u společnosti Western Electric, matka Rose Mary se starala o domácnost a zároveň se snažila synovi vštípit něco z evropské kultury. Právě ona ho začala učit na klavír, protože s jeho neposedností si často nevěděla rady. Ray byl od malička neklidný, plný energie, kterou škola nedokázala uspokojit. Učivo ho nudilo a brzy dospěl k přesvědčení, že v lavicích se nedozví nic, co by mu v reálném životě opravdu pomohlo.

Ve čtrnácti letech proto školu opustil. Nešlo o vzpouru z rozmaru, ale o vědomé rozhodnutí. Cítil, že čas strávený nad učebnicemi je ztracený. Místo toho se vrhl do práce. Už jako chlapec s kamarády několik měsíců provozoval malou prodejnu hudebnin. Touha podnikat v něm byla silnější než jakékoli školní vzdělání. Rodina sice nebyla chudá, ale ani bohatá – žila skromně a ctižádostivě. Ray byl přesvědčený, že člověk si štěstí musí vytvořit sám, ne čekáním na příležitost, ale jejím aktivním hledáním. Tento postoj ho provázel celý život a později se stal jedním z pilířů jeho úspěchu.

První světová válka ho zastihla jako patnáctiletého kluka, který se už dávno necítil jako dítě. Zfalšoval věk a přihlásil se k Americkému Červenému kříži jako řidič sanitky. Chtěl být součástí něčeho většího, chtěl vidět svět. Na frontu se však nikdy nedostal – válka skončila dřív, než stihl odjet. Mezi dobrovolníky tehdy potkal i mladého Walta Disneyho, který udělal totéž. Oba se vrátili domů s pocitem, že život teprve začíná.

Po návratu se Ray vrhl do práce, ale ještě dlouho hledal, co by ho skutečně naplňovalo. Hrál na klavír v jazzových orchestrech, zkoušel prodej realit a nakonec zakotvil u firmy Lily-Tulip, která vyráběla papírové kelímky. Pracoval tvrdě, často až osmnáct hodin denně, a rychle se vypracoval. Pak přišla nabídka, která změnila všechno: prodej multimixérů na mléčné koktejly od společnosti Prince Castle. Sedmnáct let jezdil po celých Spojených státech, nocoval v levných hotelech a přesvědčoval majitele restaurací, že právě tento stroj jim zvýší tržby. Byl to život na cestách, plný odmítání i drobných úspěchů.

V roce 1953 ho cesta zavedla do kalifornského San Bernardina. Bratři Richard a Maurice McDonaldové si objednali neobvykle velké množství jeho mixérů. Ray byl zvědavý a rozhodl se restauraci navštívit osobně. To, co uviděl, ho doslova omráčilo. Místo klasické obsluhy tu stál samoobslužný pult. Zaměstnanci v bílých úborech pracovali jako na pásu – každý měl přesně daný úkol. Hamburgery, hranolky a koktejly se připravovaly dopředu a udržovaly teplé. Celé menu čítalo jen několik položek. Zákazník dostal jídlo za půl minuty místo obvyklých dvaceti. Restaurace byla čistá, rychlá a efektivní. Ray v tom okamžitě rozpoznal něco, co připomínalo Fordovu montážní linku. Tu noc skoro neusnul. Už ráno šel za bratry s jasnou představou: tento systém se musí rozšířit po celé Americe.

O dva roky později, v roce 1955, otevřel první franšízovou restauraci McDonald’s v Des Plaines nedaleko Chicaga. Bylo mu dvaapadesát let. Měl cukrovku, bolela ho kolena a trpěl artritidou. Přesto byl pevně přesvědčen, že to nejlepší v jeho životě teprve přijde. Začal budovat síť, která stála na preciznosti. Každý hamburger musel mít přesně stanovenou váhu, stejné množství cibule i stejnou teplotu. Hranolky se testovaly v laboratoři, aby byly vždy stejně křupavé. Čistota a rychlost se staly nepsaným náboženstvím. Ray osobně kontroloval kuchyně, mluvil se zaměstnanci a někdy i sám sbíral žvýkačky z parkoviště. Věřil, že detaily rozhodují o tom, jestli se zákazník vrátí.

Bratři McDonaldové byli spokojení se svým kalifornským podnikem a o velkou expanzi nestáli. Ray Kroc však měl jinou vizi. Věděl, že systém, který viděl v San Bernardinu, má potenciál změnit celou Ameriku. Proto v roce 1961 rozhodl o kroku, který ho mohl finančně zničit. Nabídl bratrům, že odkoupí veškerá práva na značku a provoz. Požadovaná částka – 2,7 milionu dolarů – mu vyrazila dech. Tehdy to byla astronomická suma. Kroc peníze neměl. Musel si půjčit a počítal s tím, že dluh bude splácet až třicet let. Vsadil všechno na budoucnost McDonald’s. Díky ohromnému tempu růstu se mu však podařilo závazky splatit už za jedenáct let.

Úspěch přišel rychleji, než kdokoli čekal. V roce 1963 prodala síť miliardu hamburgerů. O tři roky později vstoupily akcie McDonald’s na newyorskou burzu. V roce 1967 Kroc otevřel první dvě restaurace mimo Spojené státy – v Kanadě a Portoriku. V té době už měl řetězec více než sedm set poboček. Novou vlajkovou lodí se stal dvoupatrový Big Mac, který se dodnes řadí mezi nejoblíbenější položky menu.

Kroc často opakoval, že hamburger nevymyslel. Jen ho vzal vážněji než kdokoli před ním. Jeho motto znělo: do McDonald’s se chodí jíst, ne stolovat. Zákazník měl dostat stejný zážitek bez ohledu na to, jestli vešel do restaurace v Chicagu, v Texasu nebo později v Evropě. Proto zavedl přísná školení pro majitele franšíz a důslednou kontrolu kvality. Každý detail – od váhy masa přes množství cibule až po teplotu hranolků – byl přesně stanoven. Vytvořil také maskota Ronalda McDonalda a systematicky využíval reklamu. McDonald’s se díky tomu stal jedním z nejúspěšnějších podnikatelských modelů dvacátého století.

V roce 1974 se Ray Kroc stáhl z aktivního vedení společnosti. Vrátil se ke své celoživotní vášni – baseballu – a koupil tým San Diego Padres. S výkony hráčů byl však nespokojený. Jeho pověstná pedantnost a věčná nespokojenost se projevily naplno. Nakonec tým předal svému zeti se slovy, že hamburgery mají větší budoucnost než baseball.

Ke konci života se snažil vypořádat i s vlastní slabostí. Celý život měl rád alkohol. Ve svých pětasedmdesáti letech podstoupil protialkoholní léčení a s pitím skončil. Zemřel 14. ledna 1984 v San Diegu na srdeční selhání. Bylo mu jedenaosmdesát let. Zanechal za sebou majetek v hodnotě stovek milionů dolarů a síť restaurací, která dnes působí ve více než sto zemích a denně obslouží desítky milionů zákazníků.

Časopis Time ho zařadil mezi sto nejdůležitějších osobností dvacátého století – vedle Henryho Forda a Johna D. Rockefellera. Jeho životní příběh se později stal námětem filmu Zakladatel s Michaelem Keatonem v hlavní roli. Snímek neukryl ani stinné stránky jeho povahy – agresivitu, tvrdost v obchodních jednáních a ochotu jít si za svým bez ohledu na překážky. Ray Kroc nebyl bezchybný člověk. Byl však mužem, který dokázal ve dvaapadesáti letech začít znovu a vytvořit něco, co přetrvalo generace.

V samotném Stupně dnes připomíná Raye Kroce pamětní deska, kterou obec odhalila společně s českou pobočkou McDonald’s. Není to jen formalita. Místní lidé si uvědomují, že z jejich vsi vyšel muž, který změnil svět. V listopadu 2024 se ve Stupně běžela Stupenská sedmička a poprvé se její partnerem stala právě společnost McDonald’s Česká republika. Část výtěžku ze startovného putovala na konto Domu Ronalda McDonalda, který poskytuje ubytování rodinám s vážně nemocnými dětmi v areálu Fakultní nemocnice Motol. Organizátorkou závodu byla Denisa Jelínková, dříve Krocová. Symbolika tohoto propojení je silná – stejné jméno, stejné místo, stejná snaha pomáhat.

Rod Kroců na Rokycansku a Plzeňsku přitom žije dál a je nečekaně početný. Jen v Břasích a blízkém okolí se dodnes najde několik desítek lidí s tímto příjmením. Starosta Břas Miroslav Kroc, který je s Rayem Krocem vzdáleně spřízněný, proto v listopadu 2025 uspořádal historicky první setkání celého rodu. Schůzka se konala symbolicky právě ve Stupně, v místní Sokolce. Účastníci s sebou přinesli staré fotografie, kroniky a rodinné dokumenty. Miroslav Kroc při té příležitosti připomněl, že jeho pradědové byli bratranci Rayova otce. Rod je silně rozvětvený a mnozí se navzájem dosud neznali. Setkání tak nebylo jen vzpomínkou na slavného předka, ale i příležitostí zjistit, kolik Kroců vlastně po Plzeňsku ještě žije.

Dnes, když člověk projíždí Břasemi nebo zastaví ve Stupně, může si uvědomit, že zdejší krajina dala světu muže, který zásadně změnil stravovací návyky milionů lidí. McDonald’s v Česku otevřel první restauraci v březnu 1992 v pražské Vodičkové ulici. Od té doby se zlaté oblouky staly běžnou součástí české krajiny stejně jako v desítkách jiných zemí. A přestože je firma globální, její kořeny sahají do malé vesnice na Plzeňsku. Ray Kroc věřil, že každý člověk si vytváří vlastní štěstí. On si ho vytvořil tvrdou prací, riskováním a neúnavnou snahou o dokonalost v detailech.

Zdroje: The Street, idnes, eyrie, McDonalds, Wikipedia