Ženy etiopského kemen si vytahují rty pomocí hliněných talířů

V jihozápadní Etiopii, mezi řekami Omo a Mago, žije kmen Mursi. Sami sebe nazývají Mun. Jsou to agro-pastoralisté, kteří se po generace potýkají s izolací, suchým klimatem i rostoucím vlivem etiopského státu. Nejvíc je proslavila tradice hliněných talířů ve spodním rtu žen. Ty se staly jedním z nejznámějších symbolů místních kultur a přitahují turisty i fotografy. Za tímto zvykem ale stojí mnohem víc – propracovaná kultura, sociální systém, specifická spiritualita a každodenní boj o přežití.

Podle sčítání z roku 2007 žilo v Etiopii zhruba 7 500 až 11 500 Mursiů. Jen malá část z nich bydlela ve městech. Většina zůstává v jedné z nejodlehlejších oblastí země. Etiopská vláda je administrativně řadí spolu s příbuznými skupinami pod širší označení Surma. Jejich území má přibližně 2 000 km², obklopují ho hory a sousedí s dalšími několika kmeny. Život tady není jednoduchý. Kvůli klimatu se Mursiové dvakrát ročně stěhují – v suchém období zůstávají blíž řekám, kde pěstují plodiny, v období dešťů se přesouvají se stády dobytka na pastviny.

Mursiové mluví svým vlastním jazykem, který patří do surmické větve nilosaharské jazykové rodiny. Není to jen běžný komunikační prostředek. V kultuře, která dlouho neměla písmo, hraje zásadní roli.

Náboženství Mursiů je klasifikováno jako animismus, ačkoli část komunity přijala křesťanství. Ústředním konceptem je Tumwi – síla větší než oni sami. Tumwi obvykle sídlí na nebi, ale může se projevit i jako duha, pták nebo jiný nebeský úkaz.

Klíčovou postavou náboženského života je Kômoru, kněz či šaman. Tento úřad je dědičný. Kômoru ztělesňuje blaho celé skupiny a slouží jako prostředník mezi komunitou a Tumwi, zejména když hrozí sucho, škůdci na plodinách nebo nemoci. Jeho rituály mají přivolat déšť, chránit lidi, dobytek i úrodu a odvrátit útoky jiných kmenů. Ideálně by Kômoru neměl opouštět mursilskou zemi ani svou místní skupinu.

Nejznámějším symbolem mursijské kultury jsou ozdobné pláty ve spodním rtu. Dívkám se ve věku 15 nebo 16 let, případně při nástupu puberty, propíchne spodní ret. Proces začíná malým kouskem dřeva a postupně se zvětšuje. Destičky bývají z pálené hlíny nebo dřeva, dnes se objevují i jiné materiály.

Jak daleko si dívka ret natáhne, je do značné míry na ní. Čím větší destička, tím větší se tradičně považuje její krása – a tím vyšší může být i nevěstné výkupné v podobě dobytka pro jejího otce. Destičky nejčastěji nosí nevdané dívky a novomanželky. Nasazují si je při servírování jídla mužům, při dojení krav a při důležitých rituálech, například svatbách. Některé nevdané dívky s velkými destičkami je mají na veřejnosti téměř pořád.

Význam těchto ozdob je několikavrstvý. Jsou symbolem krásy. Zároveň vyjadřují závazek vůči manželovi. Destička louží také jako jasné vizuální znamení mursijské identity. Bez ní by žena mohla být považována za příslušnici jiného kmene. Když manžel zemře, destičku odloží, protože podle tradice vnější krása ženy po jeho smrti mizí.

Celý proces je bolestivý a trvá měsíce. Dříve se očekávalo, že snoubenec nebo manžel nebude s dívkou spát, dokud se ret úplně nezahojí. Dnešní generace toto pravidlo stále častěji nedodržuje. S příchodem turismu se destičky staly i zdrojem příjmu – ženy je nosí speciálně pro fotografy a očekávají za vyfocení peníze nebo dary.

Tělesná kultura Mursi se netýká jen rtů. Malování těla slouží jako požehnání a ochrana. Barva se připravuje z popela nebo štěrku smíchaného s vodou. Při tancích a ceremoniích se muži i ženy zdobí téměř po celém těle bílým křídovým nátěrem.

Specificky se zdobí muži, ti si po zabití nepřítele vyrývají jizvy na ramena. Také si holí geometrické vzory do vlasů.

Mursi mají propracovaný systém věkových tříd. Muži během života procházejí několika stupni. V dětství a raném dospívání patří do skupin changalay a dhongai. Přechodem do dospělosti se stávají teru. V této fázi se mimo jiné připravují na ceremoniální zápasy.

Jedním z nejvýraznějších mužských rituálů je ceremoniální duel thagine. Muži – zejména neženatí – bojují dvoumetrovými dřevěnými holemi. Zápas končí, když jeden padne na zem nebo musí odstoupit kvůli zranění. Tyto souboje trvají často několik dní a jsou brány velmi vážně. Vítěz je nesen na tyčích k dívkám, které čekají vedle arény a mezi sebou rozhodují, která z nich si ho vyžádá za manžela.

Ženy mají vlastní formu duelu s železnými náramky, kterými se navzájem udeří. Ula je symbolem síly a nosí ji jen ty nejsilnější.

Pro Mursi je dobytek mnohem víc než jen hospodářské zvíře. Tvoří základ ekonomiky, společenských vztahů i stravy. Výměna dobytka doprovází manželství a další důležité události. Život se točí kolem pastevectví a pěstování plodin na březích řeky Omo.

V posledních desetiletích se ale izolace Mursi výrazně zmenšuje. V 60. letech byl založen Omo National Park, který zasáhl do jejich tradičního území. Africká parková nadace a vládní úředníci byli obviněni, že nutí Mursi vzdát se půdy uvnitř parku bez jakékoli kompenzace. Dokumenty měly legalizovat hranice parku a udělat z Mursi „nelegální squattery“ na vlastní zemi. Podobný osud hrozil i dalším. Po tlaku lidskoprávních aktivistů oznámila Africká parková nadace v roce 2007 odchod z Omo National Park. Mursi pak v červenci 2008 vyhlásili své území za komunitní chráněnou oblast a zahájili vlastní turistický projekt.

Ještě větší změnu přinesla přehrada Gibe III, dokončená v říjnu 2015 ve středním povodí Omo. Regulace toku řeky zásadně mění záplavový režim, na kterém jsou závislé tisíce lidí v dolním povodí kvůli pěstování plodin i pastevectví. Zároveň otevírá cestu rozsáhlým komerčním zavlažovacím projektům. Nejambicióznější z nich realizuje státní Etiopská cukrovarnická korporace na půdě, která dříve patřila do Omo National Park. Pokud se plány naplní, dolní Omo se stane největším zavlažovacím komplexem v Etiopii a více než zdvojnásobí celkovou zavlažovanou plochu země. To znamená nucené přesídlení tisíců lidí a zásadní proměnu jejich prostředí i způsobu života.

Dokumentární film Framing the Other (2012) režisérů Ilji Koka a Willema Timmerse zachycuje napětí, které turismus do života Mursiů přináší. Sleduje setkání holandské turistky a mursijské ženy a ukazuje, jak se jejich tradice mění. Hliněný disk ve rtu se stále častěji nosí hlavně proto, aby přilákal peníze od cizinců. Setkání jsou plná nedorozumění, rozdílných očekávání a nerovnováhy moci. Antropolog David Turton ve své práci tyto kontakty mezi Mursi a turisty podrobně popisuje.

Život Mursiů je často těžký a někdy nebezpečný. Přesto si našli způsob, jak v něm žít. Mají čas na odpočinek, povídání, hudbu i běžné drby. Jejich kultura není uzavřená – postupně se přizpůsobuje. Mladí lidé se navíc s moderním světem setkávají přes školy, trhy a mobilní telefony.

Základ identity ale zůstává silný. Disky ve rtu nejsou jen ozdobou. Stále slouží jako jasné vyjádření příslušnosti k Mursi. V době, kdy se celý region rychle mění pod vlivem státních projektů, komerčního zemědělství a turismu, ukazují členové kmene, že jejich kultura není jen muzejním exponátem. Pořád se vyvíjí a hledají způsob, jak si zachovat svou tvář. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě budou moci sami rozhodovat o tom, co pro ně znamená být Mun.

Zdroje: Wikipedia, Somak, icdo, atlas of humanity, Brilliant Ethiopia