Článek
Jenny nebyla jen tak obyčejná lodní kočka. Přivezena ze sesterské lodi Olympic, měla na Titanicu důležitý úkol, udržovat na uzdě nekonečné legie krys a myší, které byly tehdy na lodích běžnou hrozbou. Navzdory veškeré okázalosti Titanicu, Jenny neměla o práci nouzi. Cestující zažívali hrůzostrašné chvíle, kdy se krysy proháněly jídelnami, což vyvolávalo křik dam a marné snahy pánů je polapit. Jenny trávila většinu času v kuchyni, kde jí a jejím koťatům personál pravidelně přilepšoval zbytky jídla. Zvláštní pouto si vytvořila s lodním kuchařem Jimem, mužem, který jí projevoval vřelou náklonnost a jehož přízeň Jenny vždy vyhledávala. Violet Jessopová,palubní stevardka, ve svých pamětech tuto podivuhodnou oddanost popsala.
Pověst o kočičí intuici
Týden předtím, než Titanic vyplul ze Southamptonu na svou panenskou plavbu, Jenny přivedla na svět vrh koťat. Jim se o ně pečlivě staral, zajistil jim teplé místo poblíž pecí, kde se zdála být Jenny spokojená. Ale pak měl přijít okamžik, že kterého dodnes mrazí.
Když loď zakotvila v Southamptonu, Jenny se prý podivně rozhlédla kolem sebe a s neuvěřitelnou naléhavostí začala jedno po druhém vynášet svá koťata po můstku z lodi. Jim Mulholland, topič, který se o Jenny staral během zkušebních plaveb, ji s úžasem sledoval. A tehdy ho to napadlo - ta kočka musela vědět něco, co nikdo jiný neví. Bez váhání si Jim sbalil své skromné věci a stejně jako Jenny opustil loď. Bylo to pouhá náhoda, pověst, nebo skutečně kočičí intuice zachránila jeho život? Některé zprávy tvrdí, že Jenny a její koťata zahynula s Titanikem. Ale příběh o Jimovi a jeho mrazivém rozhodnutí, inspirovaném tajemnou kočičí předtuchou, koluje dodnes. Irish Times dokonce o mnoho let později otiskly článek, kde se starší muž, snad sám Jim Mulholland, podělil o tento neuvěřitelný příběh.
Tiché oběti oceánu
Bohužel, většina zvířat na palubě Titanicu neměla takové štěstí jako (údajně) Jenny a její koťata. Z dvanácti psů, o kterých víme, že byli na palubě, přežily jen tři – dva malí pomeraniani a pekingský psík, kteří byli dostatečně malí, aby se vešli do záchranných člunů, často ukrytí v kabátech svých majitelů. Ostatní psi byli údajně vypuštěni z kotců v panice, když se loď potápěla, a pobíhali po šikmé palubě v chaotické snaze o přežití. Ještě mrazivější je příběh majitelky německé dogy, paní Ann Elizabeth Ishamové. Odmítla se od svého milovaného psa oddělit a její tělo bylo později nalezeno zmrzlé v moři, stále pevně držící tělo svého věrného společníka.
Osud Jenny a jejích koťat, stejně jako osud mnoha dalších zvířat, která se na palubě Titanicu ocitla, zůstává ponurou připomínkou té noci. Byla to Jennyina intuice, která zachránila ty, kteří se jí řídili? Nebo je to jen dojemná legenda, zrozená z touhy po tom, aby aspoň někdo dokázal vycítit blížící se pohromu?
