Článek
Píše se rok 1740 a z přepychových oken pařížského paláce Condé se do chladného rána nese pláč právě narozeného chlapce. Dostává vznešené jméno Donatien Alphonse François. V oné slavnostní chvíli by ovšem jen málokdo tušil, že tenhle malý potomek urozeného šlechtického rodu se jednou nesmazatelně zapíše do dějin lidstva – a že jeho vlastní příjmení se stane celosvětovým synonymem nejtemnější stránky lidské touhy, moci a zvrhlosti.
Od útlého dětství přitom malý Donatien projevoval neobvykle vzpurnou, divokou a hluboce svobodomyslnou povahu, kterou nedokázaly zkrotit ani ty nejpřísnější jezuitské internáty v Paříži. Zdejší vychovatelé v něm navíc svými drakonickými metodami, tresty a nekompromisním drsným přístupem probudili silný odpor ke všemu katolickému, jenž v něm postupem let uzrál v radikální ateismus.
Právě podle něj byla o desítky let později v počátcích moderní psychopatologie oficiálně pojmenována jedna z dříve zavrhovaných úchylek – sadismus. Tento termín, který se později stal pevnou součástí odborné medicínské terminologie a posléze i běžného jazyka, odráží celoživotní autorovo dílo a myšlenkové směřování. Zatímco německý psychiatr Richard von Krafft-Ebing zavedl na konci 19. století pojmy sadismus a masochismus do klinické praxe v díle Psychopathia Sexualis a Sigmund Freud je podrobně rozebral ve svých psychologických studiích, byl to právě markýz de Sade, jehož jméno dalo tomuto fenoménu nesmazatelný historický punc.
Mezi vojenskou kariérou a prvními skandály
Po krátké službě u královské pěší gardy a účasti v krvavé sedmileté válce se mladý aristokrat ocitl na rozcestí, kde na něj čekala zářivá a spořádaná budoucnost úspěšného vojevůdce. Vojenské vavříny ho však nechávaly zcela chladným. Zbraně, strategie a služba vlasti pro něj neměly žádný půvab. Mnohem víc ho přitahovalo to, čemu s ironickým úsměvem říkal své soukromé studium – neprozkoumané a temné hlbiny lidských vášní, rozličné sexuální praktiky, zapadlé nevěstince a náruče potulných prostitutek, s nimiž mohl beztrestně uplatňovat svou dominantní náturu.
Tíživá finanční situace starobylého rodu ho však brzy donutila k ústupkům. Rodinné pokladny zealy prázdnotou, a tak musela aristokratická hrdost ustoupit pragmatickým počtům. De Sade byl nakonec donucen vstoupit do svazku manželského. Oženil se s Renée-Pélagí de Montreuil, dcerou vlivného a nesmírně bohatého měšťana. Rod de Montreuil sice postrádal urozený původ, ale disponoval penězi, které mladý šlechtic tak zoufale potřeboval k udržení svého nákladného životního stylu.
Idylický a spořádaný manželský život však netrval dlouho – vlastně jen několik prvních měsíců. Již v říjnu roku 1763 propukl v Paříži první velký skandál. De Sade si do svého odlehlého domku pozval prostitutku Jeanne Testardovou, avšak namísto obvyklých kratochvílí ji podrobil krutému bičování. Vyděšená žena utekla a celou věc nahlásila policii. Následovalo okamžité zatčení a pobyt ve věznici Vincennes. Díky obratné diplomacii rodiny a tiché, shovívavé podpoře samotného krále Ludvíka XV., pro kterého byly podobné výstřelky smetánky v zásadě pochopitelné, byl však markýz brzy propuštěn na svobodu.
Tato první zkušenost s vězením ho ale ani v nejmenším nepoučila. Naopak. Byl to jen a pouhý začátek bouře, která měla zanedlouho smést vše v jeho okolí.
Útěky, jedy a hrozba gilotiny
Skutečně vážné potíže se zákonem na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat a brzy se kolem mladého šlechtice stahovala mračna. V roce 1768 se odehrál incident, který otřásl celým okolím. Z jeho odlehlého domu v Arcueil tehdy utekla k smrti vyděšená šestatřicetiletá pradlena Róza Kellerová. Žena, která si chtěla jako nezaměstnaná pouze přivydělat, zažila noční můru. Markýz ji přivázal k posteli, krutě bičoval a do otevřených, krvácejících ran jí vpouštěl horký vosk. Následovalo vyšetřování, lékařské potvrzení stop po mučení a kratší, varovný pobyt ve vězení.
Ani to ho však nezastavilo. O pouhé čtyři roky později propukl v Marseille další, ještě mnohem větší skandál. V bytě jedné dámy pořádal divoké orgie se svým sluhou a několika ženami, kterým nenápadně podával kantharidin – přírodní jed a silné afrodiziakum známé pod názvem španělská muška. Dvě z přítomných žen vinou neúměrného a bezohledného dávkování kolabovaly a byly se v přímém ohrožení života.
Sade a jeho komplic se rázem ocitli v pozici zločinců. Nejvyšší soud v Aix-en-Provence je v nepřítomnosti uznal vinnými ze sodomie a úmyslného travičství a vynesl nejtvrdší možný verdikt: trest smrti. Jelikož tou dobou už oba prchali za hranice do bezpečí Itálie, kat mohl popravit alespoň jejich vycpané, symbolické figuríny.
Trestu smrti sice v reálu unikl, ale jeho tchyně, madame de Montreuil, která už měla plné zuby věčného špinění rodinného jména, mu šla neustále v patách. Výsledkem byla divoká, vyčerpávající léta strávená na útěku, neustálá skrývání, opakovaná zatčení a postupný pád do temnoty. Celkem téměř třicet let svého života nakonec prožil za zdmi slavné Bastily a nakonec jako chovanec v ústavu pro choromyslné v Charentonu, kde jeho pouť definitivně skončila.
Pornograf, nebo předchůdce moderní psychologie?
Právě za chladnými zdmi vězení se však, paradoxně, naplno rozvinula jeho zcela mimořádná tvůrčí síla. Uzavřen před světem, odkázaný sám na sebe, proměnil utrpení v literární vášeň. V temnotě Bastily tajně sepisoval na dvanáct metrů dlouhou, svinutou rolku papíru svůj nejslavnější, nejbrutálnější a nejtemnější román 120 dnů Sodomy. Později, navzdory všem zákazům a útrapám, následovala další přelomová díla jako Nehody ctnosti neboli Justina či Filozofie v budoáru.
Zatímco celé devatenácté století jeho rozporuplné dílo hluboce odsoudilo a poslalo na dlouhá desetiletí do zapomnění, nastupující dvacáté století v něm konečně objevilo geniálního, byť nepochopeného vizionáře. Významní umělci, surrealisté a přední intelektuálové jako Baudelaire, Flaubert, Stendhal, Victor Hugo či Apollinaire v něm spatřovali přímého předchůdce Sigmunda Freuda a proroka lidského podvědomí. Baudelaire ho dokonce nazýval „božským markýzem“ a tvrdil, že k jeho dílu se musíme neustále vracet, chceme-li vůbec poznat hlubiny lidstva a sestoupit až na jeho absolutní dno. Moderní literární vědci dnes jeho texty dávno nevnímají jen jako lacinou či amorální pornografii, nýbrž jako hlubokou filozofickou sondu do těch nejtemnějších zákoutí lidské psychiky a jako zoufalou vzpouru svobodomyslného jedince proti všudypřítomné společenské nesvobodě.
Markýz de Sade vydechl naposledy 2. prosince roku 1814 ve věku čtyřiasedmdesáti let za zdmi ústavu pro choromyslné, kde strávil své poslední a nejdelší vězeňské období. Ve své závěti přitom vyslovil jedno velmi prosté přání: aby veškeré stopy po jeho hrobě definitivně zmizely z povrchu zemského a aby jeho jméno i památka byly navždy vymazány z lidské mysli.
To se mu sice, k jeho smůle, splnit nepodařilo. Ať už jej svět vnímá jako ztělesnění absolutního zla, nebo naopak jako radikální výzvu k dosažení úplné vnitřní svobody, provokuje nás dodnes.
Zdroje: Rozhlas Dvojka, Britannica, Wikipedia, 100+1, Deník
